POLITIKA: Bída politické nabídky
Takže ano; je to bída, a to čím dál tím větší.
Tak absurdně vysoký počet uchazečů je jasným důkazem, že jde v drtivé většině o naprosté hochštaplery. Lze jen hádat, jaké výše by toto číslo dosáhlo, kdyby se kandidáti nemuseli registrovat na MV a shánět tisícovku podpisů.
Zato víme, že nás voličů je přes osm milionů – a že tedy nemůžeme znát jeden druhého jaksi samosebou, jako se znají spolužáci z jedné třídy a nepotřebují proto při volbě samosprávy žádné strany.
Abychom se poznali alespoň v nejnutnější míře, musíme pro to sami něco udělat: čas od času se sejít a nějakou dobu se vzájemně poslouchat. Jen tak můžeme hledat společnou řeč a mírnit osobní ambice - a to ještě dříve, než se otevřou volební místnosti.
Legitimita je časově nákladná, důvěra se upevňuje celé roky. Nejsme-li ale ochotni věnovat čas vzájemnému poznání, komu si pak můžeme stěžovat na bídnou politickou nabídku?
Strany zde nejsou „pro straníky“, jak se kdysi nesmyslně hlásalo; vzhledem k anonymitě masové společnosti jsou nezbytné pro samotný stát. Bez nich bychom museli vybírat z nepřeberného množství kandidátů, o kterých bychom věděli pouze to, že nejsou schopni dohodnout se s nikým a na ničem. Volby by nedokázaly dát státu důvěryhodnou reprezentaci a staly by se naopak nástrojem jeho rozkladu.
A vlastně jsou jím, běda, už dnes, vždyť tvůrci našeho politického systému chtěli nejspíš zvýhodnit právě ty, kteří společnou řeč hledat nechtějí a zodpovědnost za stát nepociťují. K získání poslaneckých mandátů zde stačí jen pětiprocentní voličská podpora, a v takovém systému strany státu neslouží.
Výhodou je tu nikoli předvolební spolupráce, ale povolební vyjednávací pozice. I několik málo poslanců může získat obstojný díl ministerských křesel: odpovědnost za stát pak ovšem nenese nikdo, leč každý se na něm může trochu přiživit.
Pouhá pětiprocentní podpora připadá leckomu na dosah, a strany tak přestávají být garancí náročného předvýběru, který by udržel počet kandidátů v rozumných mezích: kdekdo totiž zkouší založit „vlastní stranu“.
Ano, současná politická nabídka je jedna velká bída. Zakladatelé nových a nových stran se z toho dokonce snaží profitovat. Nemusí se ucházet o důvěru, stačí nabízet naději: zkuste to s námi, horší přece být nemůžeme.
S touto strategií občas někdo uspěje a zakrátko zase zmizí, aniž by získal – natož aby někomu předal – dostatečné zkušenosti; je to příběh neustálého počínání od nuly. Ze všech zdejších politických stran prokázaly relativní dlouhověkost pouze čtyři, a není náhodné, které to jsou.
Skutečnou politickou stranu totiž nelze jednoduše „založit“; ta buď vznikne, nebo nevznikne – a vzniknout může pouze z nějakého širšího spontánního hnutí, ať už sociálního (sociální demokraté a komunisté), náboženského (lidovci) nebo občanského.
K tomu nestačí, aby se sešlo pár ambiciózních jedinců a začali si rozdělovat funkce předsedy a místopředsedů.
Kolikrát jsme už viděli, jak napřed vzniklo vedení a teprve potom začalo shánět členy. A kde je dnes takovým „stranám“ konec?
Místní strany-stálice měly docela jinou genezi, včetně občanských demokratů, dědiců polistopadového Občanského fóra, jehož programem byla obnova občanské angažovanosti po několikageneračním útěku do soukromí.
Pro srovnání: narychlo vymyšlené OH (Občanské hnutí), jehož protagonisté se pokusili rozbít OF, jakmile se jeho předsedou stal Václav Klaus, bylo typickou ukázkou strany vznikající odshora dolů, bez jakýchkoli kořenů; v mnoha okresech žádné OH ani nevzniklo a tamější Občanské fórum se pouze přejmenovalo na ODS. Proto je tu také ODS dodnes, kdežto o OH už vědí jen pamětníci.
Téměř před každými volbami sledujeme strmý vzestup preferencí nějaké „nové naděje“. Lídři takové nadějné strany málokdy nabádají k větší angažovanosti a raději nabízejí mnohem snadnější řešení: Jste nespokojeni? Volte nás!
Nejnovější Strana-Naděje dokonce občany od většího angažmá přímo odrazuje, a to zejména od angažmá ve svých vlastních řadách: volte nás, ale o členství u nás raději neusilujte, dělali byste nám tu leda zmatek.
Snad už byl vyhlášen i stop stav, ale i bez takovýchto opatření nebývá členstvo Nové Naděje příliš početné. Pospíchají do ní ti, kteří doufají v rychlé získání pozice, na niž by se v nějaké Staré Beznaději vypracovávali léta, a když na ně žádná nezbude (na všechny se dostat nemůže), vracejí se zpátky do soukromí. Vedení nové strany jim to nemůže vyčítat: samo je složeno z těch, které láká snadný a rychlý úspěch…
Ano, současná politická nabídka je jedna velká bída. Nesmíme však zastírat, že jsme za ni tak či onak zodpovědní všichni, zejména pokud doufáme, že se pro zlepšení poměrů nebudeme muset nijak angažovat. Cožpak lze donekonečna uklidňovat svědomí volbou nějaké nové „strany“, jejíž lídři ji vedou jen proto, že ji sami založili?
Strany bez trvalé voličské podpory mají jednu zásadní nevýhodu: nejsou schopny kumulovat zkušenost. Nemohou se pro příště poučit z vlastních chyb, protože už pro ně žádné „příště“ nenastane.
Pro stabilitu demokratického systému je přitom pomalé, trpělivé a soustavné sbírání zkušeností mnohem prospěšnější než opětovné probouzení velkých nadějí.
A vzájemná loajalita a důvěra vzniká roky, spíše však desetiletí.
Autor je člen ODS
