„Za nejhorší okamžik po pražském jaru i v mém životě považuji moment, když proti nám při protestech 21. srpna 1969, vyjely na Václavském náměstí opět vojenské transportéry. Byli jsme si jisti, že jsou ruské… Když jsme se rozkoukali, zjistili jsme, že na sobě měly československé výsostné znaky…“ řekl Petr Pithart, bývalý předseda české vlády po roce 1989 a pak dlouholetý předseda Senátu Andree Procházkové v knize Podnik s nejistým koncem.

Den před touto událostí totiž bylo vydáno mimořádné zákonné opatření Federálního shromáždění a pod ním byl podepsán Alexander Dubček. Navíc federální shromáždění nebylo ani usnášeníschopné. Mohli to snadno odmítnout, ale neučinili tak. Pithart to komentuje slovy: „Vzkazovali nám, že to balí, končí – a že se na to máme vykašlat také. Zalezte raději na své chalupy nebo emigrujte, tady už nic nebude.“

Tenhle moment je pro osud naší republiky důležitý, protože nám připomíná, že porušování pravidel se dopouštěli nejen komunisté, ale i všichni naši demokratičtí prezidenti a my, občané, jsme si zvykli jim to tolerovat. A připočteme-li k tomu že tvůrci dvou nejsilnějších stran po roce 1989 Klaus a Zeman, když si ODS a ČSSD začaly volit své nové šéfy, aniž se jich ptaly, je zašlapali, byla zásadně pošlapána víra lidí i v politické strany. Tady někde, jak z knihy vyplývá, jsou kořeny našeho současného ústavního a institucionálního nihilismu.

Když se Pithart ohlíží za bývalými prezidenty, říká že síla Václava Havla byla ve slově, Václav Klaus i jako prezident byl podle něho autoritářský a vyžíval se v konfrontaci a Miloš Zeman neměl nikdy žádnou ideu: má rád jen moc. A dodává: „V téhle zemi chybí smysl pro velkorysost, pro velké gesto sebeoběti.“

A zůstanu-li kvůli rozměru text a blížícím se prezidentským volbám u prezidentů, budu zase citovat zpovídaného: „Kvůli Miloši Zemanovi … budou voliči po příštím prezidentovi chtít, aby byl alespoň trochu lidový… lidé si zvykli na hrubost jako na normu, jako důkaz lidovosti, na urážky jako na projevy přímosti a čestnosti.“

Nebezpečí, které na nás v příštích prezidentských volbách proto číhá, je v tom, že vyhraje ten, kdo nejvíc touží po moci, což v důsledku znamená ochotu vzdát se všech zábran. Volič se rozhodne podle toho, co uvidí na obrazovkách a sociálních sítích, tvář bude znamenat víc než jeho slova.

A my můžeme dodat: z této situace vybalancovat bude pro řádné demokratické kandidáty těžké, protože by se ze zavedených praktik měli vymanit při vědomí, že největší pravomoci prezidenta jsou právě ty, o kterých se v ústavě nepíše, ale které jejich kampaň bude předznamenávat. Za takové situace bychom my občané, jak stojí v závěru, si museli připustit, že chyby našich otců jsou i našimi chybami, a podle toho se rozhodovat.

I takhle lze číst poselství knihy, která by se mohla jmenovat Česko, podnik s nejistým koncem, i když jistá naděje je v tom, jak říká Pithart, že nejhlasitějšího populistického autokrata, který žije mezi byznysem a politikou, požere brzy jeho paranoia.

Psáno pro ČRo Plus.