V prosinci 2023 byl Miroslav Kalousek zhrzen neochotou vedení TOP 09 umístit jej na kandidátní listinu SPOLU ve volbách do Evropského parlamentu, protože zjevně považuje svůj odchod z politiky, jakkoli vedený logickými a oprávněnými důvody ve jménu „vyššího cíle“, za poněkud předčasný a politika mu chybí. Sám k tomu v dubnu 2024 uvedl: „Přiznávám bez mučení, já nejsem schopen se od toho odpoutat.“ To však vyvolává určité otázky.

Quo vadis?

Předně je Kalousek, jenž v tom následuje „velikány“ jako Václav Klaus a Miloš Zeman, hrubě nespokojen se směřováním „své“ strany poté, co byl nucen se vzdát jejího vedení. V roce 2019 v souboji o předsednickou pozici neuspěl jeho „šlechtic číslo 2“, Tomáš Czernin, a zvítězila jím nepreferovaná Markéta Pekarová-Adamová. Ta svou funkci následně obhájila i v letech 2021 a 2023, v obou případech dokonce jako jediná kandidátka, což může být vnímáno jako její úspěch či jako projev personální slabosti TOP 09. Tak či onak, skutečností zůstává, že nespokojený Kalousek, navzdory jím deklarované „drtivé podpoře členské základny“, se ani v jednom případě nepokusil opět získat funkci ve vedení strany a ovlivnit tak její směřování. Namísto toho v prosinci 2023 (tj. měsíc po stranickém sněmu), dotčen nezařazením do eurovoleb, se jal svou nespokojenost ventilovat v médiích a trousit „významné“ narážky.

Jednou z nich bylo i důrazné odmítnutí doporučení, že by mohl kandidovat do Senátu: „To jsem vzal jako vánoční žert. Mluvilo se tam o tom a já jsem už asi po osmé vysvětloval, proč nebudu kandidovat do Senátu. Protože mi ta práce nedává žádný smysl, jakkoliv si Senátu velmi vážím. Práce senátora není pro mě.“ To je určitě zcela legitimní postoj. Nicméně se nabízí otázka, jaký je rozdíl být jedním z 81 senátorů nebo jedním z 720 europoslanců, když první možnost je pro Kalouska „vánoční žert“ a druhá je důvodem ke značné ublíženosti a zastřeným výhružkám.

Bylo by asi dost přízemní vidět rozdíl ve výši platů pro tyto funkce. Jde tedy snad o obsah, tj. o Kalouskovu snahu prosadit na evropské úrovni specifickou agendu, jež by jinak mohla být opomíjena? Ovšem při pohledu na jeho glosování politiky nevidíme nic, co by se vymykalo standardnímu evropskému mainstreamu. V tématech, jako jsou Green Deal, migrační politika, přijetí eura, zrušit právo veta, se nijak nevymyká většinově eurofilním postojům v rámci TOP 09 a naopak s odpůrci těchto kroků ještě v říjnu 2023 nechtěl být na společné kandidátní listině. Naopak téma, na němž se nejvíce snaží profilovat, tj. fiskální konzervatismus a důraz na vyrovnaný rozpočet, není nejvýraznější agendou Evropského parlamentu a i on sám se mu věnuje prakticky výhradně na národní úrovni. Celé to působí, že v celé kauze kolem složení kandidátní listiny šlo méně o nepřekonatelnou touhu zapojit se do evropské politiky a více o záminku pro nevytíženého „otce zakladatele“ věnovat se tomu, co jej opravdu zajímá.

Kalousek a nová strana

Senzacechtiví novináři již v lednu 2024 lačně skočili po mediálně atraktivní možnosti, že by zhrzený Kalousek se mohl trhnout od SPOLU a zkusit rozjet další novou stranu. To mu dalo příležitost naoko dávat najevo nadhled vůči těmto spekulacím, ale zároveň je s gustem přiživovat. Jako zkušený taktik chápe, že narcistické motivy při založení nové strany by u voličů, a zejména v jeho případě, nemusely kladně rezonovat. Takže opatrně mlží, udržuje si mediální přítomnost a pozvolna buduje očekávání, „mapuje terén“ a „vypouští průzkumné balonky“. Ústředním prvkem je zaujetí pozice ve smyslu: „Vůbec se mi do toho nechce, ale když to bude nutné, tak já se tedy obětuji a půjdu do toho.“ A v čem tedy vidí Kalousek tu nutnost vyrazit znovu do akce?

Zásadní je jeho teze o údajně trvale ztracených voličích vládních stran, kterých by mělo být až 750 tisíc, vládní strany prý už volit nechtějí, ale ANO a SPD také ne. V lednu 2024 jsme se od něj dozvěděli: „Na ulici dnes leží asi tři čtvrtě milionu hlasů. Je-li na jakémkoliv trhu, politiku nevyjímaje, takto silná poptávka, časem se objeví i nabídka. Pokud se koalice Spolu nevzpamatuje, tak si pro jejich hlasy někdo půjde.“ Takže kdo se jich ujme, kdo je zachrání? Bude to Kalousek? Odpověď z téhož rozhovoru něco naznačí: „Kalousek považuje za důležité, jak si bude počínat vláda na jaře. Pokud by svůj přístup nezměnila, může se podle něj objevit nová politická strana, která by se pokusila zklamané vládní voliče oslovit. Vždy tvrdil, že návrat do politiky nevylučuje, a nyní neodmítá ani to, že by za takovou stranou stál on sám. „Nevylučuji to, ale také se můj návrat nemusí nakonec uskutečnit,“ upřesňuje.“

A jak se situace vyvíjí dál? Jak si tedy podle Kalouska počíná vláda na jaře? Odpovědi nabízí jeho vystoupení z počátku dubna 2024: „“Přemítal jsem, co hezkého, hřejivého a povzbudivého bych vám po Velikonocích řekl, a aby to zároveň byla pravda. Nepřišel jsem na nic jiného, než že by to mohlo být ještě horší, než nyní je.“ A na logickou doplňující otázku, zda se chystá „zachránit hlasy na ulici“ pak přichází další taktické mlžení: „Nemá cenu spekulovat, kdo to udělá,“ reagoval Kalousek a na otázku, zda se toho ujme sám, odpověděl „možná ano, možná ne.“

Kalousek dál vehementně okopává vedení TOP 09 a namísto toho, aby se opět v ní pokusil převzít vedení, tak rozdává v „jasné nadsázce“ bonmoty jako: „Nezbývá mi než přijmout odpovědnost a přiznat vinu: Dopustil jsem se zásadní chyby, když jsem opomněl do stanov TOP 09 napsat právo zakladatele to zase rozpustit, když to opustí všechny zbytky ideových priorit a obyčejné hrdosti a důstojnosti. Promiňte mi to, prosím. Nebude se to opakovat.“, doplněné odpovědí na dotaz ohledně založení další nové strany: „Nechci. Ale možná budu muset. Těch propadlých hlasů je škoda…“

Hlasy zadarmo?

Problém spočívá v tom, že Kalouskova teze, jak „tři čtvrtě milionu hlasů leží na ulici“, je poněkud zavádějící. Nikoho asi nešokuje, že vládnoucí strany mají sklon ztrácet voliče. Podstatný je však rozsah tohoto procesu co do kvantity a intenzity. Tento průzkum z března 2024 identifikuje z více než 2,3 milionu voličů vládních stran (výsledky voleb 2021) cca 880 tisíc nespokojených, kteří uvažují o změně. Nicméně z nich 410 tisíc chce nadále volit některou z vládních stran, ale váhají kterou. Dalších 250 tisíc váhá mezi volbou některé z vládních stran a přesunem mezi nevoliče. A až posledních 220 tisíc je rozhodnuto vládní strany už nevolit. Z toho vychází, že namísto avizovaných cca 750 tisíc je relevantních spíše 470 tisíc, a to pouze za předpokladu, že by Kalousek dokázal zaujmout nespokojené voliče všech pěti vládních stran, tj. například zklamané Piráty, pro které je vláda málo progresivní, a zároveň zklamané voliče ODS, pro které je málo pravicová. To se nezdá moc pravděpodobné a, pokud by jich Kalouskův potenciální projekt dokázal získat „jen“ polovinu, skončil by (při podobné účasti jako byla v roce 2021) ve stejné kategorii jako tehdy Přísaha, ČSSD a KSČM.

Přirozeně by šlo konstatovat, že jde jen o jeden průzkum (byť od renomovaného subjektu), jenž nemusí být reprezentativní. To samé však platí i pro klikací anketu z iDNES, kterou se ohání sám Kalousek, jelikož její výsledek výrazně doporučuje založení nové politické strany. Zároveň je sporné, kolik z jejích respondentů bylo z řad voličů a sympatizantů vládních stran a jaká byla motivace jejich odpovědí.

Reálný dopad

Předpokládejme však, že poptávka po nové straně existuje. Z toho vyplývá otázka, čím by ji Kalousek chtěl nasměrovat k sobě a co nového by, nad rámec dosavadní nabídky od TOP 09, chtěl do politiky přinést kromě (snad) vtipných hlášek. V naprosté většině témat se s jejím programem (stejně jako se STAN) překrývá a profiluje se pouze větším důrazem na rozpočtovou odpovědnost. Tedy zásadním přínosem nového projektu by bylo více škrtů a více „utahování opasků“, což by sice pro ekonomiku bylo prospěšné a z hlediska důchodů budoucích generací by to bylo logické a správné, ale zároveň by to bylo politicky neprůchodné. Politika je prostě umění možného. Jak by to Kalousek chtěl prosadit? Že by to lépe komunikoval? Takže když Fialova vláda se pokouší o velmi limitovanou důchodovou „reformu“ a velmi dílčí „stabilizaci“ rozpočtu, tak důchodci (ačkoli těch aktuálních se to téměř netýká) zuří, ale když by s podstatně více ambiciózním plánem přišel Kalousek by jim to nevadilo?

Nejsem sice politolog, ale z mého laického pohledu se mi zdá poněkud nepravděpodobné, že by se v elektorátu ČR vyskytovalo větší množství bezprizorních voličů, kteří by byli společensky liberální a zároveň fiskálně konzervativní. Z toho plyne, že Kalouskova nová strana by obsahově byla jen ekonomicky více profilovaným klonem TOP 09, kterou by se pokusila zlikvidovat a převzít její voliče. V širším záběru by pak cílila na voliče ostatních stran SPOLU, případně STAN, jelikož se nezdá příliš pravděpodobné, že by zrovna ke Kalouskovi houfně přecházeli nespokojení voliči Pirátů, kteří rekrutují spíše z jejich radikálního křídla bouřícího se proti příliš „centristickému“ Bartošovi a spol.

Z empirické zkušenosti vyplývá, že středoví a středopravicoví voliči bývají méně fanatičtí, a proto i více kritičtí ke stranám, jež volili. Pečlivě si vybírají, které volit budou, a nemají problém svou volbu měnit. Ale zároveň jsou odpovědní, volit chtějí a nelíbí se jim riziko, že jejich hlasy propadnou. Takže jsou většinově natolik odpovědní, že jsou schopni pragmaticky volit „menší zlo“. Radikálové, kteří zaujímají postoj ve smyslu „Můžu volit jen tu stranu, se kterou se stoprocentně shodnu.“ a následně volí ministrany, jež se nikdy nikam nedostanou nebo nevolí vůbec, se mezi nimi vyskytují méně.

Takže reálně platí, že jestli Kalousek svou stranu založí, tak bude cílit na voliče, kteří minule volili vládní strany (zejména SPOLU), nyní jsou nespokojení, ale pokud by tuto stranu nezaložil, spíše by se k vládním stranám vrátili. Jaký to bude mít přínos? I v ideálním případě, kdy by tato kanibalizující akce uspěla a Kalouskův subjekt by úspěšně zlikvidoval TOP 09, tak by se pohyboval ve stejné „váhové kategorii“ jako jeho předchůdce, protože by primárně čerpal ze stejné skupiny voličů. A vládní strany by celkově byly stále ve stejné pozici, protože by se jednalo pouze o přesuny voličů mezi nimi, jelikož zrovna Kalousek se nezdá být tím pravým pro hledače nových a neokoukaných „spasitelů“.

V méně optimálním scénáři by Kalousek odčerpal vládním stranám část voličů a následně by jeho projekt skončil pod pěti procenty. V pesimistické variantě by případně jeho akce mohla povzbudit podobně „výrazné“ jedince v těchto stranách a přispět k renesanci „budování vlastní značky“, které by mohlo skončit až rozpadem SPOLU či dalších subjektů. Tak či onak by výsledkem bylo relativní posílení ANO a dalších aktuálně opozičních subjektů. Proto asi není náhodou, že Andrej Babiš opustil své oblíbené fráze „zkorumpovaný Kalousek a symbol korupce“ (viz proslulý hit Kuře a prase song) a „rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky“ (viz Babišova nucená omluva Kalouskovi z října 2023), aby se v lednu 2024, v návaznosti na kauzu nezařazení na kandidátku do eurovoleb, vyznal: „Kalda je vtipný a krásně mluví.“ Rovněž Miloš Zeman v téže kauze obratem Kalouska politoval za ústrky ze strany „závistivých nul“ v TOP 09.

Zemanův gambit v novém kabátě?

Zkušený matador Kalousek si přirozeně uvědomuje výše zmíněná rizika i svoje limity. Proto se do zakládání nové strany nehrne, takticky mlží a snaží se vytvořit situaci, kdy bude „okolnostmi donucen se vrátit do politiky, aby zachránil situaci“. Z toho plyne, že by se mu hodilo, aby nějaká vhodně špatná situace nastala, a dokonce též v tomto směru platí i leninské heslo „čím hůře, tím lépe“. A zrovna jedna taková situace se už delší dobu blíží.

Člověk nemusí být politolog ani ostřílený politik, aby tušil, že v polovině funkčního období vlády v dílčích volbách dostávají obvykle výprask a jedinou otázkou bývá, jak velký. Aktuální česká vláda toto pravidlo v blížících se eurovolbách zjevně potvrdí. Jakmile se tyto volby objevily na obzoru, dal o sobě Kalousek vědět, přičemž se samozřejmě nikdy s jistotou nedozvíme, do jaké míry se jednalo o skutečný zájem přesunout se do Bruselu, anebo jen o zahajovací tahy složitější partie. Tak či onak, očekávaná špatná situace se blíží a Kalousek, jenž „nabídl pomoc, ale byl odmítnut“, to může v klidu sledovat. Ani se nemusí pokoušet situaci aktivně zhoršovat (a přirozeně se nebude pokoušet ji zlepšit) a může se omezit na glosování ve stylu: „To bude průšvih, já jsem je varoval, chtěl jsem pomoci, ale oni mě neposlechli.“, případně lehce „přitápět pod kotlem“. Například v březnu 2024 si postěžoval na špatnou kvalitu nabídky SPOLU: „Kvalifikací eurokandidátů Spolu je, že je voliči nechtějí“, a obratem pochválil eurokandidátku konkurenčního STAN, přičemž nezapomněl opět připomenout: „Nejsem aktivní politik, ale nevylučuji, že se jím nebudu snažit znovu stát.“

Smysl nepřímo předávaného sdělení je jasný: „Vy, kteří jste nespokojení s vládními stranami, se k nim nemusíte vracet, stačí počkat a můžete jít ke mně. Když to ve volbách bude dopadat špatně, vrátím se na scénu a bude veselo.“ To se netýká pouze aktuálních voleb do Evropského parlamentu, ale i senátních a krajských na podzim 2024, neboť Kalousek není žádný netrpělivý nováček a již v lednu 2024 avizoval: „“První volby, které by mě mohly teoreticky zajímat, jsou volby do Poslanecké sněmovny, ale to ani nevím, jestli budu živ. O tom si můžeme promluvit třeba za rok.“ Přirozeně tím přímo nevyzývá, aby tyto volby dopadly špatně (což by z pozice člena vládní strany a deklarovaného podporovatele vlády šlo jen těžko). Nicméně logický závěr plynoucí z jeho sdělení je nasnadě.

V této souvislosti se nabízí srovnání s chováním Miloše Zemana v prezidentských volbách 2003 (viz například příslušná část zde). Ten měl zájem stát se prezidentem, ale jelikož, podobně jako nyní Kalousek, ve „své“ straně neměl jednoznačnou podporu a byl kontroverzní i pro ostatní vládní strany, odmítl se zúčastnit první prezidentské volby a hodlal tak získat výhodnou pozici „nezištného zachránce“. Proto avizoval svou účast až v druhé prezidentské volbě, čímž fakticky garantoval neúspěch té první. V té proti sobě ve finále stanuli Václav Klaus (za ODS) a vládní kandidát Petr Pithart (za KDU-ČSL). Vládní strany měly v obou komorách většinu a je vcelku zřejmé, který z kandidátů by měl být pro vládu vedoucí sociální demokracii „menším zlem“. Zemanova klika měla však jasné instrukce a Pitharta potopila. Václav Klaus tak zvítězil o 29 hlasů, což však nebyla nadpoloviční většina, a proto následovala druhá volba. V té nastoupil „zachránce“ Zeman, ovšem nepřekvapivě jeho předchozí manévry naštvaly mnoho volitelů a ti mu „oplatili stejnou mincí“. Takže Zeman vypadl hned v prvním kole, prchl na Vysočinu a po finální třetí volbě se prezidentem stal Václav Klaus.

Závěr

V předchozím článku zmíněný román končí tím, že jeho hrdina neovládne své sobecké a destruktivní touhy, což ho dovede až k sebevraždě. Miroslav Kalousek se k tomuto činu uchylovat nehodlá (což je zajisté správně). Ovšem jeho ovládnutí destruktivních tužeb je nejisté a zůstává zatím otevřené, zda zůstane věrný své pozici jednoho z faktických tvůrců koalice SPOLU, anebo zda se vydá po výše naznačené cestě. V tomto směru je tedy pro jeho vnitřní boj stále aktuální citát z úvodní strany onoho románu: „Buď muž a nenásleduj mne!“