Horní parlamentní komora poslední májový den odsouhlasila „prezidentovo návrh“ (jak by řekli Jihočeši), aby se novými ústavními soudci stali Josef Baxa, Jan Wintr a Daniela Zemanová , řazeno abecedně, jinak by zdvořilý komentátor napsal soudkyni D. Zemanovou přirozeně na první místo, a kdyby to bylo dle počtu hlasů, tak by první byl J. Wintr.

Dodejme význačný a dle mnohých komentátorů vlivný správní soudce J.Baxa dostal v tajném hlasování pohodlných 63 hlasů od 79 hlasujících senátorů, pražský akademik J. Wintr 64 hlasů a soudkyně D. Zemanová slušných 59 hlasů.

Což vypadá na první pohled jako jasné a bezproblémové skore, nicméně nezapomínejme, že předtím významný senátní ústavně-právní výbor nedoporučil plénu Danielu Zemanovou a Josefa Baxu ke schválení na ústavní soudce. Což vyvolalo v části politických i právních kruhů velkou nevoli. Co si to ten výbor dovoluje?

Jako právní teoretik nechci hodnotit personálie, to rád přenechám politikům
a novinářům. Nicméně zde chci otevřít jinou diskuzní kapitolu.

Nepochopení role soudu

V posledních dnech se stále více ukázalo, že do čtení situace se propisovalo hlubší nepochopení postavení a role českého ústavního soudu.

Veřejnost i mnozí politici jej per nefas chápou jako další soudní instanci – jakýsi další justiční stupeň vulgo „nadsoud“ k Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu správnímu soudu.

Zásadní věc – Ústavní soud ČR stál a stojí mimo klasickou soudní strukturu
a rozhodně to není další odvolací instance, i když jej tak mnozí nesprávně brali a berou.

Bohužel včetně mnohých advokátů, kteří kolikrát do Brna ženou své klienty zbytečně.

Nemožno se pak divit, že více než 95 procent podání ÚS odmítá, většinou již asistenti soudců rozpoznají, že jde o věc, která do jurisdikce ústavního soudu vůbec nespadá a podání bylo učiněno naprosto zbůhdarma.

Z tohoto nedorozumění plyne i pojetí výběru ústavních soudců v očích mnohých komentátorů a politiků. Vnímají jej jako jakousi soutěž „Právník roku“ či „Soudní hitparádu TOP 15“ – kde patnáctka je přirozeně počet ústavních soudců. Mimo jiné proto přišlo to obrovské divení, když si jeden ze senátních výborů dovolil nedoporučit dva kandidáty

Dovolím si učinit návrh – jak říkají právníci de lege ferenda. Co takhle vypustit
u kandidátů na ústavní soudce povinnost ukončeného právnického vzdělání
a desetileté praxe. Ostatně Veřejný ochránce práv nebo ministři (včetně ministra spravedlnosti), poslanci anebo senátoři takové formální vzdělání též nemají zákonem předepsáno.

Ergo kladívko, posílil by se tím jasný vzkaz, že ústavní soudce má být především slušný a morální člověk, koneckonců právně-organizační věci a podkladovou „paragrafovou práci“ mu stejně zajišťují a zajišťovat budou odborní asistenti
a asistentky s příslušným specializovaným právnickým vzděláním. Vsuvka pro neprávnickou veřejnost – asistent ústavního soudce, rozhodně není nějaká sekretářka nebo dokonce „podržtaška“, ale plnohodtný právník, často s titulem „JUDr.“ nebo „Ph.D“, byly i případy, že asistent soudce měl titul docent nebo profesor.

Více morálky, méně oborové zaslepenosti

Ústavním soudcem by samozřejmě mohl být i vystudovaný právník, nešlo by ovšem o nutnou podmínku (conditio sine qua non).

Výrazně pozitivně by se tím posunulo i vnímání pozice ÚS, tedy aby hlídal ústavnost a vyšší lidskoprávní spravedlnost (řečeno vznešeně), a aby nebyl zahlcován zbytnými právními věcmi. Zopakujme si, skutečně to není třetí nebo čtvrtá klasická odvolací justiční instance, ale mimořádný orgán stojící zcela mimo soustavu. Dalším námětem je zcivilnění ústavního soudu, například srovnání platu ústavního soudce na úroveň poslaneckého platu. Což by byla sice nižší úroveň, než mají ústavní soudci dnes, nicméně je to naprosto důstojný plat.

Koneckonců když má šetřit celá naše společnost, včetně starobních a invalidních důchodců, jak nám opakovaně říká vláda, tak i tato úprava by byla správným celospolečenským signálem, šetříme i my „nahoře“, dokonce se začíná šetřit
i v brněnských justičních palácích.

Modifikovaně vyšlo 3. 6. 2023 v MFD.