MINIPOVÍDKA: Úchylky
Prezident Masaryk se díval z Hradu na Prahu. Ze starobylého města trčely věže, z komínů se kouřilo, většinu významných staveb však starcovy oči už nerozeznaly. Mnoho hluku nahoru neproniklo - občas cinkla tramvaj nebo zatroubilo auto, jednou zahoukal na Vltavě parník. Prezident stál u okna dlouho. Cítil se sláb a unaven, pravá ruka ho neposlouchala, byl pevně rozhodnut, že v tomto roce již určitě abdikuje. Pryč z politiky! Beneš ho velice rád nahradí a schopných lidí zabývajících se veřejnými věcmi je také dost. Masarykův pohled spočinul na budově Národního shromáždění na protějším břehu.
Tam zrovna probíhaly interpelace ministrů. Byla to zdlouhavá záležitost a poslanci už byli celí otlačení. Proto všichni ožili, když se odhlasovalo usnesení, předseda ohlásil přestávku a mohlo se jít na záchod. Zejména ministr unifikací Msgr. Jan Šrámek z Československé strany lidové měl nakvap, patrně za to mohla včerejší hrachová kaše s klobásou.
Když byl po nějaké době hotov a opustil kabinku, všiml si, že u žlábku stojí dva poslanci: komunista Šverma a Sebekowski ze Sudetoněmecké strany. Třebaže oba hlasovali proti usnesení, stáli co nejdál od sebe - Šverma vlevo, Sebekowski vpravo. Ministr se pousmál a pomyslel si:
Je potěšitelné, jak se v hlavách poslanců našeho státu parlamentní zvyklosti uhnízdily. Krajní pravice vpravo, krajní levice vlevo - hned bych si mezi ně stoupl, kdyby se mi chtělo. To jsou ovšem jen takové bezvýznamné úchylky, jejich ideje v naší zemi nikdy dominovat nebudou.
Msgr. Šrámek si umyl ruce a teprve v pozdějších letech musel své mínění poopravit. Před nacistickou hrozbou se uchýlil do Londýna, ale útěk před komunisty se mu nezdařil a zbytek života pak strávil v internaci.
