19.5.2024 | Svátek má Ivo


MIGRAČNÍ PAKT: Co v něm je a co není

24.4.2024

O takzvaném migračním paktu bylo v posledních týdnech hodně slyšet v souvislosti s hlasováním v Evropském parlamentu. Já sám jsem hlasoval pro ty části paktu, které situaci oproti dnešku alespoň trochu zlepšují (například posílení screeningu nebo sdílení informací o osobách, jež se dostaly do střetu se zákonem), a naopak proti těm, které obsahovaly takzvanou solidaritu.

O tom, že solidaritou jsou zde myšleny buď staré známé relokace, nebo tučné výpalné, se už napsalo dost. Zásadní problém paktu však spočívá v tom, co v něm není.

Pakt neklade důraz na návratovou politiku ani na to, jak migranty od cesty do Evropy odradit. To jsou v evropském mainstreamu stále problematické myšlenky, navzdory tomu, jak každý den přibývá důkazů, že masová migrace z globálního Jihu nepřinesla žádné evropské zemi větší prosperitu ani bezpečí, a naopak dokázala proměnit některé notoricky idylické kraje, kde lidé nemuseli zamykat své domy, v země s největším počtem úmrtí v důsledku střelby či výbuchu granátu. Ano, mluvím o Švédsku.

Je zřejmé, že velký počet migrantů ze zemí Blízkého a Středního východu, severní a sahelské Afriky se nepodařilo k širšímu prospěchu společnosti integrovat nikomu, nemluvě o tom, že integrace spočívající v tom, že si daný migrant najde práci a nebude páchat kriminalitu, stále neznamená, že neodmítne podat ruku úřednici, protože je žena, a nebude v ulicích hlavního města provolávat smrt Izraeli. To se nazývá asimilace a daří se ještě méně než už tak neúspěšná integrace.

Chabé výsledky
Evropská unie i jednotlivé státy se roky snaží jednat se zdrojovými zeměmi migrace, ale výsledky jsou pozoruhodně chabé. Zdá se, že tyto země se svých populačních přebytků také rády zbavují (jako je problémem nízká porodnost, tak i vysoká porodnost, zvlášť když pro své mladé nemáte třeba pracovní místa) a úplně nejraději se zbavují těch nejproblémovějších.

Neochota zdrojových států přebírat své občany (vesměs poté, co v cílové zemi spáchali trestný čin a byli vyzváni k jejímu opuštění) v kombinaci s liknavostí evropských orgánů a nadprací levicových neziskovek vedou k tomu, že vyhostit se nepodaří téměř nikoho. A když se to výjimečně povede, může se kdykoliv vrátit kyvadlovou dopravou přes Středozemní moře.

Nad tímto stavem část politického spektra lomí rukama a říká, že se s tím asi nedá nic dělat. Leda přerozdělovat. Tedy neřešit díru ve střeše, ale hromadit kbelíky. Přitom jim uniká, že bohatá ropná království Perského zálivu problémy s nelegální migrací nemají, a všichni vědí proč. Známým případem je také Austrálie. Nemusíme však chodit pro rady k šejkům nebo protinožcům, když i v Evropě máme jeden bohatý stát, který našel svůj recept.

Nevstřícná opatření

Dánsko si začalo své problémy s migrací uvědomovat před pár lety. A byla to paradoxně socialistická vláda, která se rozhodla, že řešením je udělat Dánsko pro tento typ migrace systematicky nepřitažlivým. Uzavřela dohodu s Rwandou a zavedla řadu dalších opatření, která zásadně nabourávají migrační modus operandi. A výsledek? V roce 2023 v Dánsku požádalo o azyl 2480 lidí. V přepočtu na sto tisíc obyvatel to bylo dokonce méně než v Rumunsku, které není zrovna proslulé štědrým sociálním systémem. V Německu to bylo 351 tisíc, v Rakousku 59 tisíc. Pokud by všechny cílové země v Evropě přistoupily ke svému údělu, jako to udělalo Dánsko, nebyl by s evropskou solidaritou žádný problém.

Neměli bychom se takříkajíc o čem bavit. Mnozí migranti nastupují do lodí s vidinou, že svou cestu pašerákům splatí teprve z peněz, které dostanou v Evropě. Jinak řečeno, Evropská unie svému nelegálnímu migrantovi ještě zaplatí jeho cestu a vypomůže krvavému byznysu k další existenci.

Už pouhé zavedení předplacených karet, které lze použít jen na jídlo či drogerii, dělá migračnímu byznysu čáru přes rozpočet. Kumulace podobných „nevstřícných“ opatření má pak enormní vliv, jak je patrné z dánského příkladu.

Nemluvě o hrozbě umístění ve třetí zemi, přičemž právě Rwanda je dnes na africké poměry bezpečná a prosperující země, ale německý sociální stát tam nepraktikují. K tomu všemu je ale potřeba jasné rozhodnutí politické garnitury: ne, my o tento typ migrace nestojíme a uděláme všechno pro to, abychom ji co nejvíce omezili.

A od toho jsou takoví Němci stále pořádně daleko. Navzdory růstu krajní pravice, který je výsledkem bezradnosti obyčejných lidí, jejichž názory a potřeby etablované strany okázale ignorují. Dokud si však „cílové země“ neudělají své domácí úkoly a nepřestanou migranty implicitně zvát, nemohou očekávat nadšenou součinnost ostatních.