Kdo nehlasuje pro Istanbulskou úmluvu je prase a hovado, řekl by možná někdo cibulkovským slovníkem z let devadesátých. Připomeňme mladším čtenářům a čtenářkám, že takhle ostře nazval disident Petr Cibulka tehdejšího prezidenta Václava Havla za jeho údajná morální a politická selhání. Prostě, kdo dnes nepodporuje Istanbulskou úmluvu, tak prý napomáhá násilí na ženách, možno se dočíst na desítkách míst českých sociálních sítí.

Ale pěkně popořádku.
Vláda před pár dny propustila do Parlamentu Istanbulskou úmluvu, a pokud ji obě komory schválí a signuje ji následně i prezident republiky , tak bude tato úmluva pro Česko závazná.

Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (v novinářské zkratce Istanbulská úmluva) je mezinárodní smlouva posuzující především všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace.

Hlavním údajným přínosem Istanbulského paktu má být tedy posílení ženských práv a boj proti sexuálnímu násilí na nich. Nepřijetí Istanbulské smlouvy by se povrchnějšímu čtenáři na primární pohled mohlo jevit jako nemoudré, či dokonce popírající práva žen.

Zahraji si na pomyslného belzebubova advokáta a stručně objasním, proč není nutné pokládat případné české parlamentní nepřijetí této úmluvy za nic v principu špatného a odsouzeníhodného. A proč by český zákonodárce k jejímu přijetí neměl být perfidně nucen ani zvenku (mj. Evropský parlament, Evropská komise), ale ani zevnitř (různé politické neziskovky a mediální vlivní influenceři).

Jak ví i studenti a studentky právnických fakult , úmluvy mají obsahovat zejména právní normy (tvořené prvky - hypotéza, dispozice, sankce), ne politická prohlášení anebo politické nenormativní povídání.

Nalijme si čistého vína – řešená Istanbulská úmluva je především politický manifest genderismu, feminismu a dalších spřátelených -ismů , ne skutečná právní Úmluva.

Decentněji vyjádřeno –privilegovaný istanbulský dokument pojmenovaný jako „Úmluva“ nebyl a není skutečná „Úmluva“. Nanejvýše tak dle formálního vzhledu a matoucího názvu.

Hlavní argument proč není chyba, že jsme IÚ prozatím nepřijali: všechno opravdu právní, co je v této pseudo-úmluvě obsažené, je již dávno součástí českého právního řádu. Konkrétně v české kotlině je již dlouho trestné domácí násilí, znásilnění, sexuální obtěžování i stalking žen. Zmíněné skutečnosti již dávno před IÚ naši zákonodárci upravili. Dovolím si zde ještě (zkráceně) citovat například náměstka ministra spravedlnosti JUDr. Antonína Stanislava - ..s ratifikací IstUml nepřijde žádná změna. My jsme novelu trestního zákoníku provedli už v roce 2019 například promlčecí doba u násilných trestných činů počíná běžet až od zletilosti. Což je jeden z prvků zmíněné úmluvy.

Nadto, některé věci, které jako velkou novinku přináší „Istanbul“, byly zapovězené dokonce již za socialistického Československa před rokem 1989.

Proč teď máme zaplevelovat náš, již tak značně gigantický právní řád, dalšími duplicitními ustanoveními? Navíc často nenormativními?

Obecněji – jestliže se nějaká česká nebo moravská žena setkala s nedbalou prací policistů-vyšetřovatelů, státních zástupců, advokátů anebo soudkyň (nadpoloviční většina soudců v ČR jsou jak známo ženy) na úseku trestních řízení v oblasti sexuálních deliktů, tak by ji v tom Istanbulská úmluva nepomohla.

Populární pražská advokátka Lucie Hrdá kdysi trefně napsala: tresty za znásilnění jsou podle české legislativy sice relativně přísné, ale za 20 let své advokátní praxe neviděla, že by soud agresorovi vyměřil maximální trest. Takže jsme opět u kulhající aplikační praxe, kterou však Istanbul bohužel nenapraví a ani ze své prapodstaty napravit nemůže. Je to takové sladké mámení, turecký med, který s největší pravděpodobností v praxi ničemu moc nepomůže.

Častý argument, že už ji podepsaly (skoro) všichni, tak ji také podepišme, abychom měli od Bruselu pokoj, je jak ze základní školy – Gunnar, Friedrich, Soren, Angela a Jacques skočili z okna, tak Pepíček musí holt také!

Psáno pro Lidové noviny