Kdyby nešlo o vážné věci, dalo by se s nemalou dávkou škodolibosti říci: sotva venku přituhlo, hladovka před Úřadem vlády končí. To by ale bylo nepřípustné zjednodušení.

Záležitost má ale velice neblahé souvislosti. Šlo hladovkářům (ctihodní chartisté a disidenti Jiří Gruntorád a John Bok) o to, aby příslušníci třetího odboje měli důstojné důchody, nebo sledovali také politický zájem, odchod ministra Jurečky? Prvního cíle bylo v případě Charlieho Soukupa dosaženo (byl mu do konečného vyřešení případu s australskou stranou přiznán průměrný český důchod), v obecné rovině se vláda zavázala, že učiní konkrétní kroky k nápravě morální nespravedlnosti, pokud jde o nízké důchody bývalých disidentů.

V tom okamžiku by soudně uvažující člověk, kterému jde o věc, hladovku čestně ukončil. To se ovšem nestalo. Zvenku se to jeví tak, že J. Gruntorád a připojivší se J. Bok dospěli k zásadnímu poznání. Ministr Jurečka tlaku nepodlehne a premiér ho neodvolá. Potud je vše v pořádku. K odchodu M. Jurečky neexistuje pádný důvod.

Ke slovu se tedy dostal kompromis. J. Gruntorád a J. Bok oznámili, že hladovku ukončí, když vláda zruší své usnesení, kterým se v lednu 2022 přihlásila „k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii“. Pokud to vláda udělá, „Jurečku si může nechat“.

Od okamžiku, kdy jsem se o kompromisu dočetl, jsem považoval za nemožné, aby na něco takového sebevědomá demokratická vláda přistoupila. Jde o věc principu a navíc jako čertík z krabičky z toho vykukuje vydírání. Pokud se z hlubokého přesvědčení hlásím k odkazu Charty 77, který je mimo jakoukoli diskusi ctihodný, pak se nemohu tohoto svého přesvědčení jen tak vzdát. Je jistě možné vést vážnou debatu, zda tento odkaz řádně naplňuji – ale to je tak všechno.

Pakliže někdo podmíní ukončení hladovky tím, že se vzdám svého přesvědčení, dělá chybu. Bude-li to akceptovat, dopustím se dvojnásobné chyby. Bohužel přesně to se stalo.

Když jsem pročítal na webu Úřadu vlády usnesení Fialova kabinetu k této záležitosti, nevěřil jsem svým očím: „Vláda se rozhodla z humanitárních důvodů vyhovět požadavku Jiřího Gruntoráda a udělat symbolické gesto a své usnesení k Chartě 77 odvolat.“ V dalších větách ale čteme: „V žádném případě to neznamená, že bychom se chtěli odkazu Charty vzdát. Právě naopak.“

Normálně uvažující člověk si řekne, jaký to celé má vlastně smysl? Vláda odvolala usnesení o tom, že se hlásí k jistým hodnotám, aby vzápětí řekla, že navzdory tomuto odvolání se k těmto hodnotám hlásí ještě intenzivněji. To není kompromis, to je fraška.

Jestli se chtěla vláda zesměšnit, podařilo se jí to. Jestli chtěli vážení pánové Gruntorád a Bok devalvovat odkaz Charty 77, sotva pro to mohli udělat víc.