Když tak o tom přemýšlím, tak mi dnešní naše situace začíná připomínat konec 19. století. Tehdy jsme byli zakotveni v Rakousku-Uhersku a nežili si nejhůře. Vídeň nám dopřávala mluvit česky, přispívala penězi i na národní projekty, jako bylo Národní divadlo, trpěla spolky jako Sokol. Měli jsme i své poslance ve sněmu říše. Existovala i česká podnikatelská sféra. Měli jsme před sebou dvě zásadní možnosti. Splynout postupně s hlavním a určujícím germánským etnikem, využít univerzálnosti němčiny, prostě asimilovat se do říše. Jistě by to přineslo řadu výhod. Pokud bychom později nepadli u Stalingradu, žili bychom si nepochybně lépe.

Místo toho naši buditelé vydupali český národ a využili situace po první světové válce k obnovení české státnosti a vytvořili Československou republiku. Z hlediska národnostního složení byla malou obdobou Rakouska-Uherska, a tak se nevyhnula problémům a nepřály jí ani historické okolnosti. Až po pádu obou totalitních režimů, opět na základě příznivých historických okolností, a návratu k „zemím Koruny české“ jsme si konečně mohli užívat samostatnosti a národní homogenity. Příliš jsme však pokukovali po Západu, zhlédli se v jeho prosperitě a obdivovali jeho zásadovost, s jakou oponoval komunistické ideologii. Naše generace už neměla žádné přímé zkušenosti se svobodou a samostatností. Chtěli jsme být jako oni, a tak jsme s nadšením opět vstoupili do většího celku, tentokrát Evropské unie. Se vším, co je s tím spojené. Užíváme si dotací, Schengenu, volného pohybu zboží a s tím spojené hospodářské prosperity, ale musíme poslouchat. Nerozhodujeme už ve všem sami o sobě. Navíc se na rozdíl od celkem mírného a konzervativního Rakouska-Uherska začíná EU měnit pod vlivem liberálně-levicových experimentů, včetně invaze multikulturalismu.

A tak se znovu ozývají buditelé, kteří nastolují otázku, jestli je tohle, co jsme chtěli? Něco je na výroku Jiřího Weigla, že není možné současně slavit sto let vzniku ČSR a Masaryka a současně opěvovat výročí 15 let v EU. Je to jistý protimluv. Za Rakouska bylo možné takové otázky nastolovat, tak proč ne dnes? Nehledě na politickou korektnost. Konec konců, i zkušení Britové si podobnou otázku položili. Snahy reformovat Rakousko-Uhersko ve smyslu větších práv minoritních národů naráželo na kategorický odpor Rakušanů a Maďarů, podobně jako dnes udávají tón v EU Němci a Francouzi.

Co tedy s tím? Czexit by asi nebyl tím pravým ořechovým s ohledem na naši velikost a význam, zejména po zkušenosti Britů. Otázka je, kam spěje vývoj. Alabamaňané a Pensylvaňané se už dnes cítí být především Američany a teprve pak rozvíjejí své kořeny a folklor. Dokonce málokterý národ je tak vlastenecký jako právě Američané. Trvalo to však dlouho a museli projít i občanskou válkou a změnit svůj původní způsob života. A to je přece jen spojoval společný jazyk. Přednost a výhoda Evropy byla historicky v její různosti. Čili ani národní kořeny evropských států není možné lámat přes koleno. Jednou to asi dopadne podobně jako v USA, zejména tváří v tvář expanzivní Asii, ale na to je zatím příliš brzy. To bychom měli mít na paměti. I to, že historickým údělem malých států i národů je asi být součásti většího, a tudíž i mocenského celku. Někdy si ho mohou vybrat, většinou ne.

Blíží se volby do Evropského parlamentu. To je ta vzácná příležitost, kdy můžeme alespoň trochu něco málo ovlivnit. Myslím, že bychom měli dát hlasy těm, kteří budou v EU trochu zlobit, nastolovat nepříjemné otázky a snažit se EU reformovat a ne jen poslušně kývat. Když už máme úděl být v EU, tak aspoň v takové, která by nám vyhovovala a respektovala nás. Na tom bychom se snad mohli shodnout. Konec konců, už jednou jsme rozbili Rakousko-Uhersko…