Ještě se u té demografie můžeme na chvilku zdržet. Slýcháváme a čítáváme poslední dobou velice často, že důchodový systém založený na průběžném financování není udržitelný. Za důkaz a jako sirénu houstnoucího problému je označován loňský deficit na tzv. důchodovém účtu v historicky rekordní hloubce 72,8 miliardy korun. Předpověď je temná. Důchodců bude přibývat, lidí, kteří je svou prací mají živit, bude méně. Prý už to pozorujeme, říkávají experti a politici.

Tabulky Českého statistického úřadu (ČSÚ) a České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) nám ukazují, že jde spíše o vyvolávání nepříjemných dojmů, než o konstatování skutečnosti. Počet pracujících lidí v poměru k počtu důchodců je už 20 let prakticky neměnný. Na začátku tohoto století, minulý rok a s ohledem na prodlužování důchodového věku i v následujících letech , minimálně do roku 2030, setrvává podíl poplatníků na jednoho starobního důchodce na hodnotě 2,3. Nejhůře bylo v roce 2013, kdy ta hodnota činila 2,1, nejlépe bylo v roce 2004, kdy byl poměr 2,5. Pro srovnání, podobné hodnoty jsou i v Německu: 50 milionů pracujících na 20 milionů důchodců, tedy zhruba poměr 2,5. A pro zajímavost, v roce 1991 jsme měli 10,3 mil. obyvatel, pracovní sílu z toho tvořilo 5,4 mil. obyvatel, pracujících důchodců bylo 297,6 tisíce. V roce 2021 žilo v České republice 10,5 mil. obyvatel, pracujících bylo 5,3 milionu, pracujících důchodců 566 tisíc, dá se říci rekordní číslo. Počet vyplácených starobních důchodů se za 30 let změnil nepatrně: z necelých 2 milionů v roce 1991 na 2,3 milionu v roce 2021. Tedy žádné dramatické události. Podobně malé pohyby vykazují i jiné důchody, jako pozůstalostní nebo invalidní.

Problém tedy zřejmě není v tom, kolik pracujících živí kolik důchodců, ale jak je živí. V roce 2023 vyplácené důchody podle ministerstva financí vzrostly o 17 %, příjmy na pomyslném důchodovém účtu se ale zvýšily jen o 8 procent. Pochopitelně. Zatímco důchody byly valorizovány podle inflace, dokonce dvakrát, i když na poposlední chvíli tu druhou valorizaci vláda zkrátila, růst mezd míru inflace nedohnal. Podobně se vedlo celému národnímu hospodářství. Růst hrubého domácího produktu nestojí za řeč, klesaly tržby v maloobchodě, jednom z nejsilnějších příjmových zdrojů rozpočtu. Bilance zahraničního obchodu, další silný zdroj rozpočtových příjmů, v roce 2022 byla v deficitu 204,8 mld. Kč, loni byla aktivní 122,8 miliardy korun, ale především díky poklesu dovozu, vývoz meziročně stoupl o slabých 0,6 procenta.

Takže, co dál? Počet obyvatel a počet ekonomicky aktivních osob zatím dorovnává imigrace. Můžeme se ještě chlubit rekordně nízkou nezaměstnaností, respektive vysokou zaměstnaností. Podle úřadů práce ale přes 70 % nabízených volných pozic je určeno osobám se základním nebo středním vzděláním bez maturity. Tito lidé při současném vývoji cen, mezd a politiky budou sice přispěvateli do státního rozpočtu, ale také zároveň čerpači nejrůznějších sociálních dávek. Rodičovských, na bydlení, proti energetické chudobě (ty se teprve připravují), aj.

Nezbyde nakonec, než zvýšit hospodářský výkon České republiky, především přidanou hodnotu. Což se sotva gramotnou pracovní silou není snadný úkol. Je možné, že ty poměry se ještě udrží v rovnováze do roku 2030, možná 2050. Ale je také nutné přijmout „scénář“, že poměr ekonomicky aktivních vůči důchodcům klesne.

Je tu ještě verze druhá. Důchodový účet ve skutečnosti neexistuje. Čísla o něm pouze ukazují na bilanci výdajů státního rozpočtu na důchody a příjmy státního rozpočtu ze sociálního pojištění. Důchody jsou tedy jen položkou státního rozpočtu. Pokud je tedy v zásadě správné poučovat začínající mladé důchodce, že na rozpočet spoléhat nemají a je zapotřebí sám si šetřit, je neméně naléhavé uvažovat o změně struktury rozpočtových výdajů tak, aby se příští důchodci nestali podvyživenými bezdomovci. Vláda se zatím tváří, že dělá co může. Zavedla třeba strop na ceny energie, aby domácnosti, a především ty jednočlenné důchodcovské, netrpěly zimou nebo hlady. Zároveň na sebe (tedy do výdajové stránky státního rozpočtu) vzala dotace na obnovitelné zdroje energie. Ty se jí zato letos odvděčily dvojnásobným nárůstem regulované složky ceny za elektřinu a násobným přírůstkem žádostí o příspěvky na bydlení. To berme jen jako příklad asociální rozpočtové politiky sociálního státu. Celkově sociálních dávek za něco nebo proti něčemu bude narůstat. Musí se přitom počítat i s výdaji na důchody.

Pokud poroste ekonomický výkon pracujících, dá se uvažovat o tom, že generace Alfa, tedy děti dětí Husákových dětí, „své“ důchodce uživí. Pokud ovšem přestanou hlásat nesmysly o sociálně spravedlivé transformaci a nerůstu, a trochu sebou hejbnou.

Poskytl server Svět hospodářství