19.5.2024 | Svátek má Ivo


DĚLENÍ: Je „extrémní pravice“ opravdu extrémní pravicí?

20.4.2024

Když člověk sleduje vyjádření politiků, novinářů a politických komentátorů, nutně získá dojem, že už existuje jenom pravice „extrémní“ či „populistická“. Výrazně totiž ubylo výroků, kde by byla zmíněna bez těchto adjektiv.

Tak, jak se blíží evropské volby, sílí obavy některých politiků z toho, že by v nich mohla „extrémní“ a „populistická“ pravice výrazně posílit. Jako například šéf unijní diplomacie Joseph Borrell (zde), který už před koncem loňského roku vyjádřil obavu z vítězství „stran, které nabízejí špatné odpovědi na dobré otázky“. Nechme pro tuto chvíli stranou, které otázky jsou ty „dobré“ a které ty „špatné“. A logicky tedy i to, které odpovědi jsou „dobré“ a které „špatné“. Zamysleme se spíše nad tím, co to ta „extrémní“ a „populistická“ pravice vůbec je.

Odpovědět na to není úplně jednoduché, protože oba termíny jsou definovány poměrně vágně a umožňují tedy celou řadu výkladů. Za „populismus“ je obvykle považována snaha získat pro své ideje člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí jeho zájmy (zde). Jenomže pak jsou „populisty“ v podstatě všichni, kdo jsou momentálně v opozici. A přestanou jimi být ve chvíli, kdy se ujmou otěží vlády, zatímco se „populisty“ stanou ti, co je třímali doposud. Někdy pak bývají tímto pojmem označováni také politici, kteří voličům slibují nesplnitelné. Prostě podle hesla „nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám můžu slíbit“. Jejich přímo učebnicovým příkladem je třeba Vladimír Špidla aka „zdroje tu jsou“. Z tohoto úhlu pohledu je však největším populistou současná evropská vrchnost. Třeba když se snaží přesvědčit unijní občany, že „zdroje na Green Deal tu jsou“, že zvyšováním závislosti na občasných zdrojích energie (OZE) dosáhneme energetické bezpečnosti nebo že vysokými výrobními náklady kvůli drahým energiím a nesmyslné regulaci posílíme naši konkurenceschopnost na světových trzích. A jsou to právě „populističtí“ pravicoví politici, kteří tvrdí, že je to všechno cesta do pekel. Spojovat tedy pravici s populismem je zkrátka totéž jako spojovat Severní Koreu s demokracií.

A jak je to s tím „pravicovým extrémismem“? Obvykle tím daný nálepkovač naznačuje, že příslušný pravicový politik, či celá strana jsou poněkud „nahnědlí“. A to bez ohledu na to, zda vůbec prosazuje obvyklá pravicová řešení uspořádání společnosti. A která to jsou? Důraz na individuální svobody spojené s odpovědností každého člověka sám za sebe, minimální zásahy státu do životů lidí, tržní ekonomika nepokřivená dotacemi a důraz na tradiční hodnoty, jako je třeba manželství muže a ženy nebo rodina. Takže pravicový extrémista by měl být někdo, kdo prosazuje tyto principy v jejich extrémní podobě. Tedy například odmítá ochranu práv zaměstnanců, požaduje zrušení sociálního systému nebo chce změnit systém povinného zdravotního pojištění na dobrovolný a ryze komerční. Nevšimla jsem si však, že by někdy podobné požadavky od někoho zazněly a tedy, že by u nás nějaká strana skutečně pravicově extrémistický program prosazovala.

Tvrzení o údajném extrémismu a populismu pravicových stran je zkrátka blbost na kvadrát. „Pravicoví extrémisté“ totiž žádná pravicová řešení neprosazují a největší populisté sedí v Bruselu. Otázkou však je, proč se s podobnými výkřiky roztrhl pytel právě teď. Důvodem jsou podle mne samozřejmě blížící se volby a snaha zabránit takovému posílení pravice, aby mohla dění v EU výrazně ovlivňovat. Dost to připomíná období mezi lety 1945-48 v Československu. Tenkrát byly u nás pravicové strany dokonce zakázané, čímž se ostatní elegantně zbavily politické konkurence. Jenomže jejich politici netušili, že skutečným nepřítelem jsou komunisté a když to pochopili, bylo už pozdě. Někteří se podřídili, jiné čekal, stejně jako předtím ty pravicové, zákaz a pronásledování.

Dnes je to podle mne podobné. Nikdo sice pravici přímo nezakazuje, ale úsilí nasadit jí psí hlavu „extrémismu“ a „populismu“ je evidentní. Prim v tom hrají progresivisté, kterým ostatní s vidinou zbavení se politické konkurence přizvukují nebo alespoň neodporují. Zřejmě si stejně jako nekomunistická levice v poválečném Československu věří, že progresivisty nakonec nějak zmáknou. Což je však podle mne iluze a dříve či později budou i oni postaveni před volbu se jim buď přizpůsobit, nebo být dalšími na řadě. V ODS už to podle mne pochopili, čehož dokladem je zvolení Evy Decroix na post místopředkyně strany. Což je kovaná progresivistka, které by to mnohem více slušelo po boku Markéty Pekarové Adamové v TOP09 nebo vedle Danuše Nerudové v hnutí STAN.

To, že někdo označuje pravici za „extrémistickou“, zkrátka ještě neznamená, že taková opravdu je. Ona totiž z těchto výroků čouhá jako sláma z bot snaha zbavit se dehonestací politické konkurence. A vyvolává to i otázky týkající se člověka, který se podobnými nálepkami ohání.

Třeba, zda on sám nestojí tak extrémně vlevo, že mu připadá jako „pravicový extrémista“ každý, kdo nestojí v jednou šiku s ním…