18.6.2024 | Svátek má Milan


ZÁHADA: Vontovo tajemství

22.5.2024

Je to záhada. Ptám se: „Jak by Foglarovo Tajemství Velkého Vonta vypadalo nebýt Únorového převratu?“ Kdyby je napsal koncem čtyřicátých let nebo třeba v letech 1952-1953, kdy musel pracovat jako vychovatel? Byl by tento klukovský román lepší a měl působivější kontinuitu s předchozími knihami Záhada hlavolamu (1940-1941) a Stínadla se bouří (1946-1947)? Podobně holmesovské spekulace jsou stejně legitimní jako plané a muselo do dneška uplynout hodně vody ve Vltavě: očividně definitivní vydání třetího dílu stínadelské trilogie se totiž objevuje díky nakladatelství Albatros teprve teď, v květnu 2024.

Odstup to je pěkný i smutný, vždyť se Foglar narodil ještě za Rakouska-Uherska: 6. července 1907. Ale teprve v šestašedesáti letech 8. srpna 1973 opustil pouhé sny o „třetímu dílu“ a reálně začal pracovat na Tajemství. Jako obyčejně ručně a do školního sešitu, který se zachoval v hlubinách Památníku národního písemnictví a nadepsaný je hned dvěma názvy: Rychlé šípy znovu do Stínadel a Rychlé šípy chrání Žlutý květ.

Foglar už nebyl v těch letech do psaní žhavý. Přesto si striktně vytkl metu a normu stránky za den. Sice nedokázal tento plán úplně naplňovat, ale tempo jakž takž vydržel až do října 1973, kdy si dal první pauzu, aby pokračoval v létě 1974. Většinou nepsal doma, ale na jedné lavičce u dětského hřiště na Kampě. Definitivní tečku udělal 21. srpna 1976 a 26. února 1977, což byla zrovna sobota, dokončil strojopis. Kniha se jmenovala Rychlé šípy znovu do Stínadel!, ale to se mu nelíbilo. Stále nemohl přijít na lepší název. Dával tu knížku dohromady tři a půl roku a není to nakonec tolik času, ani trochu se nad tím nepozastavuji. Ale co dál?

V březnu 1977 napsal ve věci díla výstrahu: O obsahu rukopisu nikomu nic neprozrazujte! Někteří autoři mně vědomě i podvědomě zcizují náměty a pozměněné je vydávají za vlastní, proto je mlčenlivost nutná. I s tím radikálním varováním nechal rukopis ne snad po týdny, ale roky a roky „kolovat“ mezi přáteli a domnělými přáteli a prosil, aby jej upozornili na případná přehlédnutí. Aby vymyslili titul.

Příčina tohoto postupu byla bohužel i druhá. Ne snad tušení nejhoršího, ale studená jistota, že se žádné československé nakladatelství knihu neodváží vydat. A neodvážilo. Netroufla si na to ani redakce deníku Svobodné slovo, když jí dílo nabídl ke zveřejňování na pokračování.

Do věci ale vstoupil plzeňský rodák a emigrant Daniel Strož (*1943), který tehdy vedl v Mnichově exilové nakladatelství Obrys, kde postupně vydal výběr z komiksu Rychlé šípy a tituly Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu i Stínadla se bouří. Za páté měl políčeno na Foglarovo vontské Tajemství a zájem měl o to větší, že román na rozdíl od předchozích čtyř děl nikdy nikde nevyšel. Za Foglarem neposlal Strož nikoho jiného než kanoistu Milana Svobodu (1939-2004), který se za socialismu dostával přes železnou oponu jako reprezentant republiky ve slalomu a sportovní funkcionář. Svoboda rukopis dostal do rukou a okopíroval údajně do dvou hodin, načež originál vrátil. Vzpomíná, že následovalo „pracné zalaminování“ do několika kajaků a „vývoz“ do zahraničí.

Na onom laminování se podílelo také pár lidí reprezentačního družstva, se kterými jezdíval do Francie, a jakmile se dověděli, o co jde, přinutili Svobodu snad i vesly, aby jim text zapůjčil. Nebo aspoň hned poté, co se na Západě vyloupne z lodí. Nakolik stačili tito dospěláci Tajemství Velkého Vonta přečíst, ví jen Hospodin, ale za pár dní ho Svoboda podával Strožovi. Tajemství díky tomu prvně vyšlo o Vánocích 1986, a to s ilustracemi Jana Fischera. Vyšlo česky, ale v Mnichově, a sice je pravda, že byl doktor práv Jan Fischer tou dobou šestadvacet let mrtev, nicméně Strož se „spokojil“ s některými jeho obrázky ze svazků Stínadla se bouří a Záhada hlavolamu.

Foglar Strože písemně poprosil, aby v cizokrajném vydání výslovně stálo, že vzniklo z „kolujících opisů“. Tím samým dechem ale žádal honorář v německé měně. Co víc, chtěl prý od Strože kterýsi „speciální“ fotoaparát, který v komunistických prodejnách nevedli. V pamětech Strož sice vůbec neuvádí jeho značku, což je trochu divné, ale říká, že tím byl „rozladěn“. Předtím se prý s Foglarem a prostřednictvím Svobody dohodl na vydání nehonorovaném.

Jak upozorňuje foglarovský badatel Roman Šantora, měl Foglar za sebou tenkrát možná i jedenáct výjezdů do různých míst západní Evropy, takže onen fotoaparát snad i mohl mít, kdyby nešetřil; ale možná na něj opravdu nenarazil a především ty zájezdy dokazují, že by Husákovu režimu ani moc nevadilo, kdyby nepohodlná legenda emigrovala.

Když kniha poprvé vyšla, pohlédl mezi její stránky v Tigridově Svědectví Martin Hýbl, nasadil na oči kukátko analytické Jungovy psychologie a Foglarovo psaní se mu stalo pravou esoterickou iniciací.

Tajemství se do republiky dostávala přes vlastníky výjezdních doložek i prostřednictvím regulérních pašeráků, aby se kopírovalo a prodávalo po burzách za tisíc pět set korun za výtisk (asi jako patnáct tisíc dnes). Foglar si toho mohl a nemusel být vědom a v dopisech svým fanouškům opakovaně zdůrazňoval, že kniha nevyšla s jeho svolením. Odmítal ji podepisovat, na ministerstvu kultury podepsal prohlášení, že s vydáním nesouhlasí, a roku 1988 dostal smlouvu na vydání v Olympii. Jednalo se o první souborné vydání celé trilogie a těchto 571 stran ilustroval Marko Čermák (*1940).

Vzhledem k - tehdy běžným - výrobním lhůtám vyšla kniha teprve po dalším politickém převratu a Foglar celý čas nesouhlasil s přiděleným jí titulem Dobrodružství v temných uličkách. Bichle měla obrovský úspěch. Dostala se na třetí místo ankety Kniha roku, vyhlášené Národní knihovnou, a prodalo se takřka dvě stě tisíc výtisků. Samotné Tajemství vyšlo prvně roku 1992 a stále to nestačilo, takže bylo dotištěno (1994) a roku 1997 vyšlo opět, přičemž Jaroslav Foglar to ještě všechno zažil. Roku 1999 následovalo další vydání, roku 2001 další dotisk, roku 2005 ještě jedno vydání a roku 2008 ještě jeden dotisk. Zkrátka a dobře, tomu se říká „slušný úspěch“. Trilogie v jediném svazku se podruhé objevila roku 2015, ale tehdy plná obrázků Milana Tesleviče, a roku 2021 ilustroval Tajemství po Fischerovi, Čermákovi a Teslevičovi ještě Jiří Grus. S původními ilustracemi Marko Čermáka se nově přichází teprve nyní, přibyla i lepší obálka a předělána je slavná ilustrace nad popiskem „asi koš otevřeli a lekli se, a tak na něj zase naházeli krámy a strachy utekli“. Marko Čermák na ní původně zachytil Bratrstvo kočičí pracky, ačkoli situaci zažili pouze Dlouhé Bidlo a Štětináč, zatímco Bohouš (jenž je dnes retušovaný) zůstal v to odpoledne doma.

Kniha Tajemství Velkého Vonta má deset fotografických příloh a zahrnuly taky dvě strany původního rukopisu nebo i podivuhodný fragment nedokončeného čtvrtého dílu, odkud ocituji slova záhadná a jenom pro skutečné znalce foglarovek snad vysvětlitelná: Otec pro mě ve své dílně vyráběl všelijaké kovové hračky. Moc se mi líbily, hrál jsem si s nimi a jednu pamatuji nejvíc. Jakési pouzdro. Uvnitř bylo něco trochu pichlavého, a když se pouzdrem třepalo, zvonilo. Bože, ó, Bože, jak to bylo všechno dávno. A pouzdro… Co vše jsem s ním později prožil, aniž bych tušil, že jednou bude i příčinou mé smrti.

Co myslíte? Kdo se zpovídá? Mažňák to být nemůže a Tleskač taky ne, protože by hovořil ze záhrobí.

Přílohy na konci tohoto překrásného vydání zahrnují taky Foglarem naťukaný seznam mnoha pojmenování různých částí Stínadel, z nichž jednoznačně plyne, že si autor (místy podzemní) potok zvaný Černá voda představoval jako jeden úsek Botiče ve Vršovicích.

Letošní vydání knihy zcela respektuje Foglarovo specifické lexikum a Albatrosem je označeno jako „sběratelské“. Pietně vychází z rukopisu „ukrývaného“ roku 1988 do Dobrodružství v temných uličkách, který jest i textem poslední ruky, a změny jsou leda v interpunkci a v psaní velkých a malých písmen. Beze změn i charakteristické užívání pomlček místo trosečky a čárek. Tajemství Velkého Vonta je příklad bizarní knihy, která vznikala ve velmi těžkých podmínkách, kdy se autor staral o takřka stoletou maminku a byl vytěsňován z veřejného prostoru. Nesměl publikovat. Není proto lehké dílo objektivně kritizovat a srovnávat například s četnými pokračováními stínadelské „série“ z per jiných autorů. Analyzujeme-li přísně columbovsky sekvence jako Není radnou bloumat po půdách či Poselství z koše, pousmějeme-se! Nicméně je to od začátku po závěrečnou kapitolu Modrý zázrak ještě stále plnokrevný Foglar a není mu aktuální pietu třeba závidět.

von

Jaroslav Foglar: Tajemství Velkého Vonta. Ilustroval Marko Čermák a doslov napsal za pomoci textu Václava Noska Roman Šantora. V květnu 2024 vydal Albatros. 288 stran.


Tajemství Velkého Vonta - Jaroslav Foglar | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví