Byl pozdní večer, první máj, … . Každý rok, než večer nastal, museli jsme si odbýt jedno z pravidelných procesí a oslav, které se konaly během školního roku. Hezké! Nádech erotiky s leniniádou.

Vzpomínám si, když jsem nastoupil na první pracoviště, v pohraničí. Měl jsem problém. Sobotu přeložili na pondělí a ve středu byla neděle. Každý den byla jiná pracovní doba, než měla být. K tomu navíc byl každý den jiný rozvrh hodin, který nesouhlasil ani s původním, ani s pozměněným dnem. Výsledkem těchto oblíbených režimních hrátek s dny v týdnu byl ten, že člověk nevěděl, který den doopravdy je. Nikdy však se nestalo, že by byl 1. máj přeložen na druhého května nebo dokonce na duben. První máj byl vždy prvního května. To byla výchozí jistota kalendáře, nikdy nezpochybněná. Jistota byla také to, že se ve všech městech pořádala procesí a socialistická pouťová shromáždění. Místo oltáře byly tribuny. Místo svatozáří byla kolem barva krve a červánků.

Měl jsem problém. 1. máj se ocitnul mezi dvěma volnými dny. Chtěl jsem být doma, prostě jen tak doma. Dobrovolné režimní tajtrlíkárny jsem se nechtěl zúčastnit. Dovolili jsem se jít se omluvit řediteli. Naivně jsem si myslel, že není důležité holdovat Svátku práce. To jsem si dal. Doufal jsem v jeho bolševickou benevolenci či velkorysost. Marně. Zle si na mne vyjel. Co si to já, socialistický pedagog, vůbec dovoluji. Pokládal mé jednání za troufalost. Pracující jásají a já bych se válel doma. "A slavit v místě bydliště? Bez kontaktu se svěřenými studenty? To tak!"

Napadlo mne, že budu simulovat prvomájovou chorobu. Jak se to ale dělá?

Spustil jsem: "Pane doktore, potřebuji nějaký papír, abych nemusel jít zítra na první máj." Vysvětlil jsem mu i to, jak mne ředitel při omluvě vyhodil. Byla chvíle napětí. Doktor se sehnul nad papíry a psal: "Jmenovaný se nesmí vystavovat pobytu na slunku, … vyvarovat se pochodů, ... vystavovat se dlouhodobému stání, ... jinak by jeho choroba mohla mít progresivní charakter." Doktor se mi zase svěřil, že si místo tohoto prvomájového jásání volí, a to už několik roků po sobě, raději lékařskou pohotovostní službu.

Daleko větším provokatérem byl kolega Rohovský. Protivily se mu nástěnky doruda, polepená a popatlaná okna s číslicemi 1, 5 a 9. Protivila se mu příprava dětí na prvomájové srocení. Protivilo se mu uzavírání hodnotných závazků, vyvěšování fanglí a hesel. To, co se Rohovskému protivilo, to však měl režim rád.

Právě ta hesla dělala mému kolegovi Rohovskému největší potíže. Urážela ho. Ihned, jak se o prvním máji začalo hovořit, znervózněl. Na politickém školení se s tužkou v ruce přihlásil a vážně požádal marxistického docenta, aby nám sdělil, kteráže to hesla budou platná pro letošní První máj. Požadavek formuloval tak, jako by to chtěl vědět doopravdy, jako by si hesla chtěl dokonce vyvěšovat i doma. Chtěl vědět, kdy vyhlásí Ústřední výbor to, co se má na ulici vykřikovat, a to, co se vykřikovat může. Když se jej ptali, proč to chce vědět, odpověděl: "Víte, soudruzi, já už jsem starší a už si toho více pamatuji. Když jsem začínal učit, vyvolávalo se ´Ať žije soudruh Stalin, Ať žije soudruh Mao Ce-tung´ a tak dále. S Titem to také nebylo vždycky nejlepší. Křičeli jsme, jednou aby žil, podruhé aby nežil. Potom zase, aby žil, atd. A nyní doopravdy sám nevím, zda mám být s ajatolláhem Chomejním nebo mám být proti němu. Tento feudál nedávno dostal čestné občanství Prahy, přičemž zastupuje jeden z nejreakčnějších režimů, jak se ve školeních dozvídám. Nevím také, zda fandit, či ne, Pinochetovi. Nejlepší je, když jsou hesla předem naplánovaná. Teprve potom je to všechno jasné. Pracující nemusí přemýšlet a klopýtat. Každý třídní by měl hesla dostat předem, do ruky a vytištěné, aby mohl děti na to dobře připravit. Místo matematiky je budu vždy chvilku nacvičovat. Ale pozor! Jestli mezi hesly bude ´Ať žije Ústřední výbor KSČ´, přijdu se vás zeptat, jak to provést s tímto heslem, protože jedna soudružka z ÚV KSČ byla přistižena, jak krade v Mnichově, v obchodním domě. Té bychom slávu provolávat snad neměli? A také nevím, zda by bylo vhodné heslo upravit na ´Ať žije ÚV KSČ bez soudružky té a té´?"

Takovéto provokace kolega Rohovský prováděl velmi často. Školním soudruhům byly velmi nepříjemné, ale museli reagovat. Museli se namáhat s odpovědí, která bývala stejně blbá a odtažená od věci, jako provokující otázka. Mnozí ze soudruhů věděli, o co kolegovi jde, ale jeho formulace byly tak rafinované, že nedovolovaly nějak zasáhnout.

Před oslavami jednoho Prvního máje nám četli cirkulář z OV. Stálo v něm, že pravicové síly se pokusí vyprovokovat na prvního máje incident, že musíme být bdělí, že i mezi pedagogy jsou provokatéři, že musíme být zodpovědní a naši mládež proti takovýmto vlivům bránit … Kolega Rohovský se přihlásil s návrhem: "Já navrhuji, abychom zavedli v našem kolektivu kontrolu obdobnou, jakou mají Vietnamci. Aby mezi ně nepronikla ideová diverse a aby ani v soukromí nemluvili, co se nesmí. Aby nepomlouvali čelné představitele a dělnickou třídu, mají vždy dva občané stanoveného třetího, který je kontroluje. Zaznamenává, o čem hovoří, a posílá to dál. Ti dva ale neví, kdo to je a kdo je v soukromí sleduje. To je dobrý mechanismus. Vyloučí zcela antisocialistické živly ze společnosti. Ve Vietnamu se obává mluvit každý před každým. Já bych si vzal na starost a kontroloval bych třeba některé soudružky."

(Psáno pro "Jedno sto způsobů, kterak buzerovati třídního učitele")

Poznámka: Kolega při této provokaci zdaleka netušil, že takovýto mechanismus už dávno na naší škole je. V seznamech StB už v té době byli někteří naši milí kolegové. O čem asi zpravovali svoji agenturu, aby dbali o ideovou čistotu?