S přibývajícími nekrology k úmrtí režiséra Juraje Herze bych rád také přispěl se svou troškou do mlýna. S panem režisérem jsme sice nebyli celoživotními kamarády, ale měl jsem tu vzácnou možnost s ním občas trávit společné chvíle v posledních letech jeho života. Myslím, že všichni pamětníci se jednoznačně shodnou na tom, že každé setkání s touto neobyčejnou a charismatickou osobností bylo překvapivě obohacující a přínosné. Všechny jeho názory byly kategoricky jednoznačné a křišťálově čisté. Kdybych se nebál, že budu obviněn z používání klišé, řekl bych, že jeho slova zasluhovala tesat do žuly.

Ač byl každý z nás značně rozlišné profese, pojil mě s panem režisérem určitý rys společné osobní anamnézy. Oba jsme totiž pocházeli z lékárny. Naši rodiče byli magistři farmacie. Juraj Herz vyrůstal v lékárně v Kežmaroku a já v malé venkovské lékárně v Doubravě u Karviné. Oba jsme už v dětství pomáhali rodičům s přípravou mastí, pilulek a čípků. Naše vzpomínky byly totožné a ten věkový rozdíl mezi námi byl skoro zanedbatelný.

A ještě jeden osobní rys jsme měli s panem režisérem společný. Oba dva jsme byli po léta kovaní ateisté, u Juraje Herze toto přesvědčení občas přerůstalo až v radikální bojový antiklerikalismus. Jistě by souhlasil se mnou, že to nesnese nálepku neznabohů. Naopak neznabohy jsou dnešní mladí lidé, kteří nevědí, že Kain zabil Ábela a nikoliv naopak, a v nedávné anketě vůbec nevěděli, co se to vlastně slaví o velikonocích.

Juraj Herz

S panem režisérem Herzem jsme se trumfovali v biblických znalostech. Já jsem se pochlubil, že jako bývalý ministrant umím dosud celou katolickou mši svatou latinsky, Juraj Herz zase věděl, jak se jmenovali tři mládenci v peci ohnivé (už to vím taky). A židovskou věrouku uměl, jako když bičem mrská. Ale jeho knihovna obsahovala nepřeberné množství ateistických publikací a vzpomínám, že s politováním konstatoval, že většina z nich je psána německy. V českých knihkupectvích podle vlastního vyprávění často ztropil scénu s poukazem na do očí bijící nepoměr v počtu náboženských publikací, pod nimiž se prohýbají knihkupecké regály, a několik v koutě se krčících ateistických svazků. „To by se v Německu nestalo, tam jsou oba druhy této literatury k dispozici ve stejném objemu.“ Tak pravil Juraj Herz.

Na jeho slova o myšlenkové prázdnotě náboženských kázání jsem si vzpomněl právě minulou neděli. Samozřejmě už z nostalgie nevynechám rozhlasový přenos bohoslužeb. Ty katolické dosud neztratily na své velebnosti proměňování a pozdvihování, zatímco bohoslužby menších církví oplývají falešnými zpěvy zapálených mládežníků a směšnými autentickými výpověďmi napravených hříšníků.

A nedávná slova jakéhosi kazatele mně doslova zvedla ze židle. Ten mudrc kázal o nutnosti vzájemné otevřenosti v partnerském svazku: „A mnozí, kteří tady sedí, dosud ve svém srdci chovají různá tajemství. Dejte si závazek, že až dnes přijdete z bohoslužby domů, s láskou si vzájemně otevřete svá srdce a v láskyplném svazku nebude už mezi vámi žádných tajností!“

A já dodávám: proboha nedělejte to! Neposlouchejte toho demagoga a laciného rádoby psychologa! Je to totiž spolehlivá cesta k zániku vašeho svazku. Každý člověk by měl mít ve své duši jakousi třináctou komnatu, kam nepustí nikdy nikoho. Ani ta největší láska nás nemůže nabádat k prohlášení, že teď už si řekneme úplně všechno. Mnohá tajemství jsou proto tajemstvími, že si je budeme odnášet do hrobu. Jsem přesvědčen, že by s tím souhlasil i pan režisér Juraj Herz. Budiž čest jeho památce!