Kdo byl Maxmilián Dráp? Jejda, tak to ví prakticky každý.

Ale můžu se mýlit, takže se opravuji: „Kdo je Maxmilián si pamatuje každý, kdo četl Rychlé šípy.“

Jednalo se o sběratele známek, kterého našli kluci ze slavného klubu na půdě mrtvého, a to poté, co tam seděl už snad několik desetiletí. Chm. Když jsem to četl někdy v šesti letech poprvé, ani trochu jsem se nad podobnou situací nepozastavoval. Kostra na půdě, no a co? Ve skutečnosti je pravděpodobnost celé historie malá a Foglar ji sám ještě umenšil tím, když výslovně uvádí, že sběratele známek Drápa naposled viděli stoupat na půdu. Přesto ho tam nikdo nehledal, přesto ho tam nikdo nenašel.

Je vzhledem k tomu všemu zatrolená odvaha postavit na takovéto komiksové báchorce dvousetstránkovou knihu, ve které se luští, zda to náhodou nebyla rafinovaná vražda, jejímž motivem je získání jednoho z mála existujících modrých mauriciů.

Foglar si ve třicátých letech s celou půdní eskapádou nedělal hlavu a určitě také proto, že situaci více či méně vědomě převzal z existující beletrie. Dokonce je víc možných zdrojů a dá se pouze spekulovat, který je pravý anebo hlavní. Každopádně to byl francouzský spisovatel André Laurie (1844-1909), vlastním jménem Pascal Grousset, kdo napsal román Robinsonův dědic, a na konci najdou hrdinové ostrov legendárního (a podle vize knihy ne fiktivního) Crusoea. Na ostrově i jeskyni s jeho mumií. Četl to Foglar? Každopádně tu stojí: Bezmasá ruka držela ještě pero zhotovené z husího brku, ale zbyl jen střední stvol; prapor brku se dávno rozpadl v prach. Široké brýle se upíraly na list pergamenu na stole, ale za brýlemi byly místo očí jen prázdné důlky a na pergamenu vysoká vrstva prachu. Zežloutlá a vyschlá tvář se skláněla nad stůl v tak přirozené poloze, že muž působil dojmem živého, píšícího člověka.

Obdobný moment zasadil ovšem do jednoho příběhu zhruba z téže doby i Arthur Conan Doyle, duchovní otec Sherlocka Holmese (a jistěže taky lékař). Jeho povídka se jmenuje Zapečetěný pokoj a verze budoucího Maxmiliána Drápa je líčena takto:

Před sebou jsme měli stůl se židlí, kde seděl zády k nám člověk, jenž cosi psal. Jeho silueta a pozice, kterou zaujímal, vyhlížely přirozeně jako život sám, ale když na něj dopadlo světlo naší lampy, zježily se mi vlasy hrůzou. Měl černou, svraštělou šíji, jež nebyla o nic silnější než moje zápěstí, a na sobě vrstvu prachu. Žlutý prach v tlusté vrstvě, ležící na vlasech, ramenou i scvrklých rukách citronového odstínu. Hlava mu sklesla na hruď. Na vybledlém papíře dosud spočívalo pero.

U Doyla takto muž seděl sedm let, zatímco jeho žena se domnívala, že odcestoval do zahraničí. I o Drápovi si to mysleli. Doylův nešťastník se však otrávil a místnůstku, kde to udělal, fakticky hlídal sedm let jeho věrný komorník. Kostrbatě je i zvodněno proč.

A dál? Ne že by Foglar nemohl tuhle povídku číst a ne že by nemohl znát i Laurieho román, ale pravděpodobněji přišel k nápadu lidštější cestou. Historku nejspíš vyprávěl u táboráku některý člen jeho oddílu a Foglar ji mohl mít za výplod dětské lidové tvořivosti. Mezi 2. a 16. zářím 1939 ji poté každopádně zužitkoval v časopise Mladý hlasatel ve známých komiksových příbězích Rychlé šípy luští tajemství, Rychlé šípy najdou rezivý klíč a Rychlé šípy objevují hrob.

Je pravda, že ve Foglarově rodném domě v Korunní 16, kde žil - na dohled náměstí Míru - většinu života, kolovala za jeho dětství „varovná“ báchorka o chlapci, který beze stopy zmizel na půdě. Zůstal jí uhranut, takže ji využil hlavně v knížce Tajemství Velkého Vonta, ale odleskem je i „Drápova causa“. Navíc…

Viděno očima obyčejného, ne-li „řádného“ občana, ze sebe Foglar fakticky už zaživa „vypreparoval“ skutečně dospělého muže, i stal se sám - svým způsobem - jakousi mumií. Metaforicky vnímáno. Aniž bych to považoval za odsudek. Sotva ale lze popřít, že byl Foglar v několika rovinách (i když třeba méně podstatných) „mrtvý a skrytý“ už zaživa. Z hlediska pravého měšťáka určitě. A částečně sice neodumřel nikde na půdě, ale sám v sobě ano.

Ani nadále to neodsuzuji a jen se ptám: co když jeho podvědomí tu situaci trochu vyjádřilo i skrz Maxmiliána Drápa? Ano, je to přehnané; i tak mě ale napadá, že je ten kostlivec tam na obrázku, tam u stolu nad tím papírem, do jisté Foglar sám. Foglar, ten nejskutečnější Robinson…

A Pavel Horna? Ve své knize Život a smrt Maxmiliána Drápa se naštěstí podobnými úvahami nezatěžuje a premisu s půdou zaonačil tak, že je o hodně věrohodnější než v komiksu. Rychlé šípy pak nechá pátrat, zda nešlo o vraždu, a vysoce efektivně vytěžuje skvělou non fiction Helen Marganové Modrý mauricius: honba za nejcennějšími známkami světa (česky 2016). Do příběhu zapojeno i zlovolné (a zde podplacené) Bratrstvo kočičí pracky a zapomenuto není ani na oběžník TAM-TAM, který Šípy (zdatní novináři) píší a vydávají. Pan Horna nezanedbává nic z univerza vytvořeného Foglarem a knize jen trochu škodí, že se detektivní pátrání obírá spíš tím dospělým světem. Sotva to ale bylo možné zařídit jinak, vždyť jde o Drápa, a nutno dodat, že i Pavel Horna buduje jisté momenty na už starší knize jiného autora, kterou je Ostrov pokladů.

Snad si vzpomenete, že na Stevensonově ostrově kdosi strašil piráty dávno zesnulým zloduchem Bonesem, z něhož (také) už zbyla jen kostra. A na ostrově zněly i výkřiky „samé dukáty“. Nuže, pan Horna tohle strašení v závěru své knihy vtipně transformoval i aplikoval - a nebudu prozrazovat víc. Po Tleskačovi má teď svou knihu i Dráp.

Pavel Horna: Život a smrt Maxmiliána Drápa. Ilustroval Vojtěch Šeda. Albatros. Praha 2024. 208 stran.

Život a smrt Maxmiliána Drápa - Pavel Horna | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví