Právě letos pětasedmdesátiletý polský spisovatel Andrzej Sapkowski je tamní fantasy bohužel tou ikonou, kterou byl za moudřejších časů Lem pro polskou science fiction. Časy se mění, ale knihy naštěstí zůstávají a není nutno hrotit tyto dva kosmy proti sobě.

Sapkowski vystudoval na univerzitě (1972), a než mu bylo čtyřicet let, byl tím nejoblíbenějším polským tvůrcem fantasy-žánru. Dnes je populární i ve světě, zvlášť Ságou o Zaklínači, kterou si česky, nemáte-li ji a jste potenciální fanoušci, pořiďte v osmisvazkovém kompletu vydaném 2011-2014. A právě pro fandy Zaklínače vytvořil roku 2021 francouzský znalec věci (a jeho příhod) Alain Puysségur (*1991) speciální encyklopedii. Vyšla u nás přednedávnem a umně dešifruje a sumarizuje unikátní universum fenoménu, který se začal rozvíjet už roku 1986 se zveřejněním povídky Zaklínač.

O co jde. Nájemný lovec Gerald, přezdívaný Bílý vlk, je mutant - jako i další zaklínači vč. jistého Coena, Lamberta anebo Eskela. Jako postava románu se etabloval v Krvi elfů - právě před třiceti lety, má magické schopnostmi a na rozdíl od jiných zaklínačů patrně větší schopnost lásky. Je-li to nutné, obyčejně se prokazuje (ne však milenkám) stříbrným cechovním medailonem, jenž má od svého školitele Vesemira (rovněž zaklínače), a Alain Puysségur začíná svůj slovník solidní charakteristikou nějakých třinácti oblastí, ve kterých se Geraldova dobrodružství semlela. Hned následuje výčet víc než šedesáti nejrozmanitějších bytostí ságy a stojí za pozornost, že uměl Andrzej vytvořit bestiář původní - a současně se nebál pro potřeby eposu adaptovat reálné osazenstvo bestiářů lidových. Zaklínač se tím setkává i s upíry, s vlkodlakem či drakem, s baziliškem, mantichorou, mořskou pannou, se strigou, trollem, „ghúlem“ a džinem.

Dejme tomu striga přitom je zakletá mladá dívka, bloudící v noci okolo jakéhosi svého doupěte, aby vás příležitostně rozsápala. „Jenom přes den je zalezlá v brlohu a upadá do hluboké letargie,“ zvíme. Strize chutnají kupříkladu lidská játra a také na srdci si mňam-mňamky pošmákne. „Ale pohání ji přitom šílenství a nenávist, takže za sebou nechává poházené kusy mrtvol, aniž se jich dotkne.“ Dál se prý strigy (tvrdí Sapkowski) dostávají leda v čase úplňku (hu!) a poznáte je: oči jim potmě rudě pableskují a z tlam trčí bílé tesáky. Paže končí jen lehce zahnutými drápy a Gerald se především seznamuje s tou strigou, která je plod incestního vztahu krále Foltesta a jeho sestry. „Novorozená a proměněna ve zrůdu, zemřela při porodu spolu s matkou. Pohřbeny jsou v hradní kryptě.“ Ale ne navěky. Dcera tam rostla sedm let a sarkofág nakonec opustila, aby začala šířit chaos. Vlastně válku. Tolik tedy ke strigám. A upíři? Ty Andrzej dělí na více sort: bruxy, fledery, alpy, katakany, moly, gardiny, nosferaty, ale i vampýry „vyšší“, vyznačující se lepším sebeovládáním. Máme-li věřit Sáze, rodí se upír normálně a kousnutí jejich šiky kupodivu nešíří. Tady jde Sapkowski zcela proti lidové tradici. Ani česnek, ba ani křesťanské kříže, ba ani ta svěcená voda nehrají ve světě Zaklínačově roli. Zato funguje stříbrná dýka a lze se i spolehnou na zrcadlo. V něm se upíři neodrážejí. Tradičně jsou i nočními tvory a preferující leda měsíční svit, ale jinak se zde opět kráčí proti tradici a „vyšší“ vampýři se přizpůsobili svitu slunce.

A co zdejší lykantropové? Podle Encyklopedie permanentně zůstávají ve vlčí podobě a žijí v jeskyních. Hryznou-li vás, máte smůlu: jste prokleti a zbavíte se prokletí jen díky vysoce riskantnímu procesu, který navíc obvykle stejně selže. Léčitelé vás dokonce obyčejně radši rovnou zabijí. Ale pokud ne a kurýruje-li opravdový zaklínač, máte šanci. Zaklínač je vlkodlakem nenakazitelný.

Je tu ale druhá skupina vlkodlaků klasických, kteří vyhlížejí za dne lidsky a jen příležitostně se mění. Tito disponují extrémním čichem a pan Puysségur, encyklopedista, řadí do stejné kapitoly liškodlaky, krysodlaky a medvědodlaky.

A další obludy? Vzpomínám, že ve vynikající české knize Josefa Augusta a Karla Pejmla Draci a obři (1947) - s podtitulem Tvorstvo pohádek a starých přírodopisů - je martichora (respektive martigora) definována jako „indické zvíře, které střílelo ocasem“. A má rádo lidské maso - a dorůstá rozměrů lva. Martigory byly prý jasně červené, měly lidský obličej a v něm tlamu se třemi řadami ostrých zubů. Nohy opatřené drápy a ocas štíra s bodlinami, přičemž bestie uměla bodliny vystřelovat jako šípy. „Tím způsobem zahubila každého tvora s výjimkou slona,“ píše Augusta. „Její hlas se podobal znění trubky - a byly perským králům posílány jako povinný tribut národů, v jejichž zemích žily.“ - Netuším, zda podobná lidová líčení studoval zevrubněji Andrzej Sapkowski, ale jeho mantichora (psáno s písmenem N) navíc létá a likviduje dohromady větší počty osob nežli draci a baziliškové dohromady. „Polovinou těla připomíná lva, ale má dva páry svalnatých tlap s drápy jako břitva. Širokou hlavu s obrovskou tlamou plnou tesáků pokrývá hříva, kterou umí impozantně zježit. Ze zad vyrůstají temná, blanitá křídla. Tělo končí jedovatým štířím ocasem.“ Většinu života tráví tyto odpudivé stvůry tichounkým proletováním se nad venkovskou krajinou, asi jako to dělají u nás káňata. Takto pozorují mantichory svět, pokud zrovna dole v trávě nevychutnávají skoleného, rozdrásaného už člověka. A když mají mláďata, jeho tělo mu donesou. Mantichoru umí zabít málokterý člověk, takže to je úkol zaklínačů. Jen oni jsou s to jejich blízkost vycítit. Musí ji co nejrychleji zasáhnout do křídla, protože je nevyčerpatelná, a uštědřit jí rovnou smrtící ránu.

Džiny pak známe již z arabských pohádek, ale v Zaklínači jsou jakbysmet a není zde rapidní rozdíl. Bývají vězněni v láhvích - s magickou pečetí - a někdy v moci kouzelníka. Otevření nádob jim je i není vysvobozením. Džin nepochází z naší dimenze a do té své umí přejít až poté, co splní tři přání tomu, kdo ovládá pečeť. Jenže ona přání ani moc plnit nechce a knižní průvodce dokonce uvádí: „Udělá vše, aby přání ani nebyla vyslovena. Pokud na to dojde, přání plní záludně; nepředvídatelným způsobem.“ Doporučení? Formulujte své touhy opatrně.

Obecně jsou džinové potměšilí a nebezpeční a Sapkowski rozlišuje čtyři jejich druhy, které propojuje se čtverem živlů: vzduchem, vodou (džinové zvaní maridi), zemí a ohněm (ifriti).

Vedle těchto přeludů nás nová encyklopedie seznamuje i s monstry dalšími a jsou to především aguara, barbegazi, dubotvor, kikimora, klepáč, kostěj, kurolišek, mlžák, sylván, viverna, zeus, živa a žravucha. Každému Andrzejovu strašidlu je přitom věnována celostránková barevná ilustrace. Podílelo se na nich víc autorů. Johann Bodin, Alexia Cadou, Émile Denis, Julien Delval, Didier Graffet, Jean-Charles Pasquer a Mikaël Bourgouin.

Na jedinou otázku encyklopedie neodpoví. Má-li cenu začínat při průzkumu Sapkowského knih u ní, anebo si ji nechat na konec, až se pročtete jeho prózami; případně zhlédnete televizní seriály.

Andrzej Sapkowski a Alain Puysségur: Zaklínač - encyklopedie. Ilustrace sedmi výtvarníků. Z francouzského originálu Codex Le Sorceleur - L´univers d´Andrzej Sapkowski, vydaného nakladatelstvím Bragelonne v Paříži (2021) přeložila Veronika Trusová. Jazyková konzultace Stanislav Komárek. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství KNIHA ZLIN. Praha 2023. 152 stran.
https://www.kosmas.cz/knihy/528748/zaklinac-encyklopedie/