21.4.2024 | Svátek má Alexandra


PŘESNOST: Vypravěčská roztržitost v tuzemské knižní produkci

20.2.2024

„Má paměť je v pořádku,“ popuzeně zareagoval znovukandidující americký prezident na opačné tvrzení zvláštního vyšetřovatele Roberta Hura. Roztržitost/zapomnětlivost jednoho z kandidátů přesto krystalizuje v relevantní a aktuální téma zaoceánského předvolebního klání. Podle analytiků se Bidenův tým dokonce snaží dotyčného přimět k omezení dalších veřejných vystoupení čili k minimalizaci příležitostí k novým a novým kiksům ve světle ramp ...

A jakpak to vypadá s vypravěčskou roztržitostí v tuzemské knižní produkci?

Zapomenuté paličky

„Upekla jsem v remosce kuřecí stehna.“ – Tak vítá doktora Vaněčka, psychiatra a hlavního hrdinu detektivky Jana Cimického Paroháč (Baronet Praha 2020, s. 31), doma manželka Karolína, takto učitelka. Dále čteme: „V bytě se vznášela dráždivá vůně teplého jídla, až se sliny sbíhaly. Ostatně většinou právě večeře je pro mnoho lidí první teplé a opravdové jídlo za celý den! Karolína jedla v poledne ve školní jídelně, ale Vaněček se většinou všelijak odbýval.“ (tamtéž) Manželé si nad lahvinkou poklábosí, pak dojde k obratu: „Povečeřeli párek s rohlíkem, do složitější přípravy jídla se ani jednomu nechtělo. Jen se tak trochu zasytit, aby víno nebloudilo v lačném žaludku.“ (tamtéž, s. 40) Namítneme: Do „složitější přípravy jídla“ se ona ani on pouštět nemuseli, měli přece „dráždivě vonící“ kuřecí paličky …

Roztržitost postav? Nebo vypravěče? Spíš to druhé, i na jiných místech dílka.

Opomenuté moravanství

„Dyť VONI chtěli zrušit peníze“ – Tak zní nadpis jednoho oddílu Novákovy kunderovské monografie. (Novák, J.: Kundera. Český život a doba, Praha Argo a Paseka 2020, s. 392, zvýrazňujeme) Má jít o Kunderovo diktum, proto uvozovky. Mohl Brňan jako Kundera vypustit spontánně z úst zájmeno VONI (s -v-)? Větu reprodukuje sexuolog Ivo Pondělíček, leč se zájmenem ONI bez -v-. (tamtéž, s. 394, zvýrazňujeme) Dvojí verze v rozmezí pár stran … (Jinde Novák kriticky poukazuje na převažující spisovnost – tedy nedostatečné rozlišení – řeči postav v Kunderových textech. Není náhodou ona spisovnost typicky moravská?)

„V roce 1992 se Z POLOVIČNÍ VZDÁLENOSTI V ČASE Kundera ohlédl a napsal o svých zážitcích z okupace dramatickou zprávu. (Novák, s. 562, zvýrazňujeme) „Z poloviční vzdálenosti v čase“ vzhledem k čemu? To vypravěč upřesnit zapomněl.

Sál, nebo stadion?

„Celý SÁL okamžitě propukl v jásot.“ (Haig, M.: Půlnoční knihovna. Dobrovský Praha 2022, s. 172, zvýrazňujeme) Slovo „SÁL“ ovšem místu konání rockového koncertu neodpovídá: „… hrajeme na STADIONU.“ (tamtéž, s. 168, zvýrazňujeme)

Roztržitost Haigova? Sotva. Originál získal ocenění Goodreads Choice Award 2020 a ještě začátkem roku 2024 figuroval mezi deseti nejprodávanějšími knižními tituly v USA v kategorii „fikce“. Roztržitá je nejspíš toliko česká verze.

Úroveň překladatelsko-vydavatelského veledíla dokresleme dalším citátem: „Plavání pro ni byla činnost, kterou její otec schvaloval, a užívala si to ticho beze slov, JENŽ ve vodě panovalo …“ (tamtéž, s. 95, zvýrazňujeme) Příslušník společnosti tzv. vysokokontextové (kde se běžně čte mezi řádky) by jízlivě dodal, že ticho obvykle „beze slov“ bývá … (Lépe asi: „ … užívala si to ticho, tu absenci slov …“)

Hurovou optikou

Zápasy tvůrců – Dimitrije Šostakoviče a Milana Kundery – v totalitě a s totalitou líčí Julian Barnes (Hukot času, Euromedia Group – Odeon 2017) a Jan Novák (Kundera, další údaje výše). „Hokej“ u jmen a názvů tu i onde čtenáře přímo vybízí, aby optikou zvláštního vyšetřovatele Roberta Hura sledoval bezděčně komický závod: Kdo jmen a názvů poplete více? Barnesův překladatel, nebo kunderolog?

„Lady Macbeth Mcenského újezdu“ (Hukot času, s. 25, 30, 33, 39, 84, 114, 134, 159) „Lady Macbeth Z Mcenského újezdu“ (tamtéž, s. 45, 80, 81, 82, 141, zvýrazňujeme) Osmkrát tak, pětkrát onak. Barnesovým originálem se jako červená nit táhne boj o přežití dané opery, potažmo samotného Šostakoviče, českou verzí navíc zmítá bidenovské zápolení s pamětí …

Novák u posledního Kunderova díla kolísá mezi názvem „SLAVNOST bezvýznamnosti“ a „SVÁTEK bezvýznamnosti“. Dvakrát tak, dvakrát onak. Název Diderotova románu „Jakub fatalista“ uvádí v rozmezí dvou stran (650 a 651) pětkrát s malým -f-, jednou s -F- velkým (“Jakub Fatalista“). Solženicynův „Jeden den Ivana Děnisoviče“ nazývá důsledně „Jeden den V ŽIVOTĚ Ivana Děnisoviče“ (Novák, s. 281 a 767, zvýrazňujeme) – dle názvu anglického překladu a britského filmu. Už už překladatele Barnese dotahuje!

Ten má správně „Jeden den Ivana Děnisoviče“ (Hukot času, s. 151) … Vzápětí se opět ujímá vedení, neboť Solženicynovo příjmení přepisuje s měkkým -i- po -c-: „SOLŽENICINŮV román“ (tamtéž, zvýrazňujeme).

Limity tzv. orální historie

Překladatel Barnese náskok zvyšuje, když Šostakovičova soukromého lektora marxismu, který skladatele chodí poučovat a morálně obtěžovat do jeho bytu až do Stalinovy smrti, označuje (od s. 126 dále) střídavě jako soudruha „Trošina“ (desetkrát) a „Troškina“ (dvakrát). (Běží o jednu a tutéž osobu, v Barnesově originále nazývanou jednotně „Troshin“.) Leč:

„ … bývalý francouzský diplomat trpěl „komplexem CATULUS“. Tenhle „římský básník nabízel svou ženu jiným mužům“ … A v roce 1984 se dovršil i příběh francouzského stalinisty a pražského CATULA …“ (Novák, s. 466 a 471, zvýrazňujeme)

Upřesněme: Římský básník Gaius Valerius CATULLUS (se dvěma -l-) proslul láskou k vdané ženě. Sigmund Freud na jeho příkladu vysvětlil typ mužské milostné preference pro ženu se „zákonným vlastníkem“. Z CATULLA procezeného přes Freuda, Pondělíčka, Nováka (následně přes Pondělíčkovo připomínkování, při němž byl téměř nevidomý sexuolog odkázán na předčítání) se stal „Catulus“ s jedním -l- nabízející svou manželku jiným mužům. (Catulus s jedním -l- byl jiný římský básník, z hlediska sexuologického konvenčnější.) Optikou zvláštního vyšetřovatele Roberta Hura se limity tzv. orální historie jeví obzvlášť ostře …

Zde mimochodem pro samou bulvárnost uniklo Novákovi velké catullovské i kunderovské téma: „/Catullus/ … musel jistě napsat tisíce veršů, aby dokázal uzavřít tragický rozpor celého svého života do jediného dvojverší … Začíná slovy: Nenávidím a miluji. Latinsky to zní Odi et amo …“ (z předmluvy Evy Stehlíkové ke knize Catullus, G.V.: Zhořklé polibky. Čs. spisovatel Praha 1980)

Závěr

Závody Barnesova překladatele a kunderologa v chaotickém a nepřesném užívání názvů a jmen ústí v „mrtvý běh“, když kunderolog děkuje „Ústavu pro ZKOUMÁNÍ totalitních režimů“ (Novák, s. 853, zvýrazňujeme, správně „pro studium“) …

Čím hlouběji se do kteréhokoli ze čtyř výše uvedených opusů (Cimického Paroháče, české mutace Haigovy Půlnoční knihovny, české mutace Barnesova Hukotu času a Novákovy kunderovské monografie) včítáme, tím více věcné nekonzistentnosti, chaosu a chyb objevujeme. Drobátko ironicky uzavřeme se zdůrazňovacím spojením Václava Klause: Joe Biden není zdaleka jediný, jehož paměť je „opravdu, ale opravdu v pořádku“!