19.5.2024 | Svátek má Ivo


POZNATEK: Jednou musí umřít každý

12.4.2024

Jednou musí umřít každý. Tak třeba dávný český dramatik Václav Sojka (1905-1926), který má obsáhlé heslo v Lexikonu české literatury, se dožil pouhých jedenadvaceti. Obecně ho lidi vůbec neznají. Ale třeba já ho miluji, to jinak nelze říct. Proč?

Jednoduše jsem šli ve druhé nebo třetí třídě obecné školy do divadla a zhlédl jsem inscenaci jeho fascinující hry Kašpárek a čarodějnice aneb Svatojánská noc čili V moci zlých duchů (vydáno 1919).

Možná se dá teď namítnou, že jsem byl v osmi, devíti letech ještě tak nastavený, že mě fascinovalo všechno; ale to není pravda. Onen zážitek absolutně vystupuje z mého tehdejšího života a nikdy na Sojkův horor už nezapomenu. Je jako světlo. Prvně jsem pochopil, co dokáže divadlo. Ano, jde o hru loutkovou, celkem vzato, no, ale tam, v Alfě v Plzni, byli páni herci s loutkami propojeni také na scéně, víceméně. Jednoduše si to pamatuji s muži a ženami z masa a kostí, s živoucími herci, a přál bych vám ten zážitek. Viděl jsem hru začátkem sedmdesátek a Sojka klidně ještě mohl tehdy žít. Ale nežil: byl mrtvý již od roku 21. Neuvěřitelné. O té lépe mu však jeho dílo ztvárnili

Ale vzpomínám, že naše třídní Zdenka Voříšková byla poněkud šokována. Říkala pak, že nás strašili. Kdyby to prý věděla dopředu… No, naštěstí nevěděla.

Umocněn byl můj zážitek určitě taky tím, že tenkrát v Československé televizi a v kinech horory jako by neexistovaly. Mě, chtivého podobných filmů, tím normalizace pekelně ožulila. A nejen mě!

Pak máte lidi-opaky Václava Sojky.

Přežijí vlastní legendu. Umírají po stovce. Například cestovatel Zikmund nebo herec Kirk Douglas; ten měl obzvlášť tuhý kořínek. Ale kam vlastně šli? Kam odcházíme všichni?

Na to jsou všeliké názory a populárněji udělali výtah třeba tady:

30 teorií o tom, co se stane, když zemřete (msn.com)

Sám o tom nepřemýšlím. Ale… Přemítal jsem kdysi moc. V té době jsem listoval všemi knížkami na téma, co mi padly pod ruku, a naštěstí se našly i česky, protože už to byl čas po roce 1989.

Taky jsem byl mladší, zamiloval se, jaksi to se vztahem nevyšlo a já se cítil přiměřeně věku zdrcen. Zničehonic mě napadlo, že obě tematiky prolnu. Zpracuji příběh svého alter ega, které někdo zavraždí, a to ego bude mocně zaláskované, takže uvázne (radši říkám uvízne) někde mezi životem a smrtí. Bude neviditelné a bude dál sledovat svou milou i svět. Bude poletovat jistou vrstvou prostoru, kterou vylíčím. Atd.

Neříkám, že je to nějak obzvlášť neotřelý nápad. Naopak. Ale vtip je v tom, že jsem to přiznal a v knížce cituji ze všeho, co se mi dostalo pod pazouru v divokých devadesátých letech. Z Moodyho, z H. G. Wellse, ze Stevensona… No, to ale není ten Robert Louis, to je ještě jiný. Ian. Zrovinka on líčí možnost, co je po smrti, velice věrohodně.

Samozřejmě jsem zkoumal i výpovědi lidí, kteří se „vrátili“, a vyhazoval všechno, co mi připadalo jako blábol. Hodně toho bylo. Přesto zbylo něco, proti čemu jsem nenacházel argumenty. Důvod, proč je to blbost. A jen to jsem v knize nechal.

Ale je pravda, uznávám, že jsem dnes už takový skeptik, že bych toho vyškrtal většinu a nenapsal nic. Možná. Letos v dubnu jsem tu knížku - zvanou Smíš zůstat mrtev - vydal v rozšířeném vydání. Připojil jsem před závěr jednu celou dlouhou část. Syn mi to ilustroval.

Jedna věc je zvláštní. Od chvíle, kdy jsem knihu dopsal, naprosto jsem se přestal o to, co snad bude po smrti (a že možná nic?) interesovat.

Zbavil jsem se psaním planého dumání a koneckonců… Proč řešit něco, co všichni stoprocentně zjistíme?

fen

Na smrt, tedy na tu vlastní, doporučuji nemyslet. Ale já se mám. Já to doporučuji až poté, co jsem si prošel celým svým příběhem. Co jsem to vše prošpekuloval. Taky byste se přečtením knihy možná „uklidnili“; ale třeba ne. Třeba by vás to spíš přivedlo k vlastnímu zkoumání. Ono se nedá nic předvídat, a čistě mimochodem, i Raymond Avery Moody ještě žije!

Smíš zůstat mrtev - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví