24.4.2024 | Svátek má Jiří


POVÍDKA: Žádost

10.12.2016

Na břehu Rokytky blízko Prahy se odedávna nedaleko od sebe nalézaly dvě vesnice: Hrdlořezy a Hloupětín. Zatímco obyvatelé Hrdlořez si z názvu své obce nic nedělali, lidé v Hloupětíně se kvůli tomu trápili.

„Copak jsme nějací hlupáci?“ tázali se mezi sebou.

Již jejich dědové a pradědové museli v minulosti vyslechnout lecjakou nepěknou poznámku. Zejména Hrdlořezáci nevynechali jedinou příležitost, protože je hryzalo, že vlastní kostel neměli a museli se každou neděli táhnout na mši do Hloupětína, kam byli přifařeni.

Změnilo se to až roku 1907. Tehdy jeden zdejší rolník měl brzo vdávat dceru, a proto se vypravil se dvěma syny do Malešic, aby tam velice výhodně koupil prase. Hned na začátku zpáteční cesty se však venkovanům přihodila nehoda. Ve výmolu u malešické tvrze se jim kára naklonila a prase uteklo. Naštěstí běželo správným směrem a v Hrdlořezech ho dostihli. Chytit ho však nebylo snadné. Prase rejdilo po celé vesnici, zamířilo k potoku a zase zpátky, zarochnilo si ve hnojišti, rozdráždilo všechny psy a nakonec bylo přece jen dopadeno před hrdlořezskou hospodou. Místní pijani vše sledovali s velikým zájmem.

„Není divu, že nemohou prase chytit, když jsou z Hloupětína a Pán Bůh jim nadělil rozumu tak málo,“ řekl nejstarší ochlasta a ostatní mluvili podobně.

Otec a synové byli z té honičky celí uřícení a žízniví, ale do té hospody nešli. Velice unaveni dorazili s prasetem podle Rokytky domů. Tam událost druhý den vylíčili sousedům a všechny tak rozesmutněli.

„Takhle už to dál nejde,“ rozhodl nakonec starosta. „Požádáme císaře, aby jméno naší obce změnil na Hloubětín.“

Poradili se s advokátem, sepsali s ním žádost a poslali ji do Vídně.

Stařičký mocnář zprvu smyslu žádosti nerozuměl, ale když mu znalci českého jazyka vysvětlili, oč jde, ihned pochopil, že se jedná o záležitost, kterou lze snadno a rychle rozhodnout. Žádosti milostivě vyhověl a spokojeně sáhl po další listině. Zcela výjimečně seznámil s tímto případem při oblékání i svého komorníka Ketterla a rozesmál ho.

Důvod k veselosti však měli především v Hloupětíně. Všichni Františka Josefa I. za jeho moudrost a dobré srdce velebili.