Farář v Ořechu Jindřich Šimon Baar dokončil stránku, odložil pero a šel se do vsi trochu projít. Když míjel svůj kostel, všiml si, že pod sochou sv. Jana Nepomuckého podřimuje cizí člověk. Byl neupraveného zevnějšku a čpěl pivem na tři kroky. Rozvaloval se v chládku a tam, kam sluneční paprsky pronikaly skrz listy na trávu, stály jeho rozšmajdané boty. Zdejší pes si je pečlivě očuchával.

Na druhé straně silnice postával četník a s nelibostí pobudu pozoroval. Farář k němu přistoupil a řekl:

„Zdá se, že máte v rajónu tuláka, pane strážmistře.“

„Nikoliv, velebný pane,“ pravil vachmajstr. „Právě jsem si ho zjistil, chtěl jsem ho hnát postrkem do jeho domovské obce. Ale není to žádný vagabund, nýbrž spisovatel z Prahy. To máme dnes divný svět. Jmenuje se Jaroslav Hašek. Prý je zde na výletě a brzy odejde.“

Baara toto sdělení zneklidnělo. O Haškovi se mu leccos doneslo a jeho psaní hodnotil jako povrchní, uspěchané, hrubé, až cynické, bez jakýchkoliv mravních hodnot. Jak může někdo žít a psát tak frivolně? Zamyšleně došel na konec vesnice a roztržitě odpovídal na pozdravy svých farníků. Nenašel klid ani na polní cestě mezi žlutými klasy. Když se pak vracel na svou faru, viděl Haška, jak si obouvá botu. Ač to neměl v úmyslu, rozhodl se náhle, že se ho pokusí přemluvit k serióznosti.

„Dej Pánbůh dobré odpoledne, pane Hašku,“ oslovil neznaboha. „Já jsem Jindřich Šimon Baar a byl bych rád, kdybychom si jako dva spisovatelé mohli promluvit.“
„Já spisovatel nejsem,“ odvětil Hašek. „Já jen občas něco napíšu.“

„Ale mohl byste být dobrý spisovatel, talent jistě máte,“ mluvil farář dále. „Já píši jinak než vy. Věřte mi, život není jen samá taškařice. Naopak, často bývá těžký a člověk potřebuje a hledá nějakou oporu a jistotu. A v tom by mu měl být spisovatel nápomocen. Mělo by to být jeho poslání.“
„Necítím se být zrozen k jakémukoliv poslání,“ řekl Hašek.
Farář už tušil, že jeho povídání bude k ničemu, ale nemohl si pomoci. Pokračoval:

„Mnozí lidé nevědí, jak správně prožít svůj život, a tápou. Posloužit jim může nějaký příklad dobrého člověka, třeba i z literatury. Také proto jsem napsal svého Jana Cimburu. Nepsalo se mi to lehce, s mnohými podrobnostmi musel jsem se pracně seznamovat, než jsem se chopil pera. Do Putimi jsem jezdil na prázdniny ke svému strýci, taktéž faráři, a zamiloval jsem si to tam. Strýc mě seznámil se sousedy, někdy drsnými, ale s jádrem poctivým. I samotného Cimburu jsem poznal. A okolní příroda si mě podmanila svou vroucnou líbezností. Nechci být neskromný, ale s touto knihou jsem spokojen. A kdykoliv český čtenář uslyší slovo „Putim“, chci věřit, že se mu zároveň vybaví i Cimbura - ten zbožný, silný, pracovitý, nezkažený a moudrý hospodář.“

Farář hovořil ještě dlouho a jindy mnohomluvný Hašek jen mlčel, vážně přikyvoval a myslel si svoje. Diskutovat o literatuře bylo to poslední, co by si přál. Baarovi posléze došlo, že mluví do dubu, a odešel.

Hašek pak dokončil obouvání a vydal se na cestu. Také on měl na Putim své vzpomínky, i když ne tak hluboké. Jako dítě pobýval v létě u dědečka poblíž nedalekých Ražic a v dospělosti si celé jižní Čechy poctivě prochodil. Putim se mu líbila. Snadno si vybavil pěkný kostel na vršíčku, chalupy s ozdobnými štíty, velký rybník s husami, kamenný most, Blanici – všechno, co má správná vesnice mít. Zaujala ho i příšerná místní pověst, kterou mu tam v hospodě U Srnků putimští pijani vyprávěli: Kterak přišla hospodyně v noci nedopatřením do kostela a posadila se do lavice mezi samé nebožtíky. Určitě se tam zase někdy brzo podívá.

Ještě se vsí za zády se mu něco z farářova povídání v hlavě motalo. Řekl si: Tak tedy Putim - obec nezkaženého hospodáře. No uvidíme, Cimburo.