3.3.2024 | Svátek má Kamil


POVÍDKA: Stříbrný vítr

10.10.2023

Jako chlapec i dospívající jinoch bydlel Fráňa Šrámek v domě U koulí vedle zbořené Putimské brány v Písku. Staré zdivo domu působilo ponuře, ale výhled z okna byl skvělý. Byla vidět Otava, přitékající k městu, hučící jez i vzdálený les. Po řece občas pluly vory, největší podívaná však nastala, když se v předjaří hnuly ledy a kry letěly v proudu, mačkaly se na sebe a hřmotily. Tehdy Fráňa všeho nechal a utíkal dolů na břeh.

Ve všední dny navštěvoval místní gymnasium. Profesoři byli většinou starci, kteří až přemrštěně vyžadovali kázeň a předpisovali svým žákům, jak se mají chovat na veřejnosti. Bylo lépe se jim vyhnout a být opatrný. Přesto se studenti trousili kolem nevěstince a holedbali se, že tam zajdou.

Když chodil Fráňa do kvinty, vypravil se jednou zjara na procházku. Zamířil k náměstí, ale na konci Putimské ulice zahlédl svého třídního Ardelta. Dopoledne od něho sklidil nepříjemné pokárání za nevalný překlad Seneky, a proto se vrátil a šel raději k řece. Narazil tam mezi kvetoucími keři na dvě nevěstky, které se zde slunily. Jedna měla vlasy tmavé, druhá plavé a jejich obnažená stehna svítila.

Nechceš se slunit s námi, študáčku?“ otázala se tmavovláska vlídně a pohnula kolenem do strany.

Ne, až jindy,“ vyhrkl zmateně.

Dal se na ústup a za svými zády slyšel srdečné chichotání.

Mnohokrát si tuto situaci vybavoval. Nadával si do blbců, nyní věděl přesně, jak se měl zachovat. Příležitost se však již nevrátila. Na ty lehké ženy myslel často, vybavoval si je i tehdy, když míjel blízký dům u brány ozdobený dvěma dívčími hlavami nad okny. Místo hlaviček teď viděl ony dvě nevěstky, s bujnými ňadry přetékajícími z oken a vyzývavě na něho pokřikující, jak se zpívá v té známé písni.

Kdykoliv šel kolem toho místa u řeky, rozbušilo se mu srdce. Mezi keři už ale nikoho neviděl, s ulehčením i zármutkem. Když tudy jednou zase šel, vory na Otavě právě připlouvaly. Díval se za nimi, jak obratně zdolávají splav a pokračují ke kamennému mostu. Voda voněla a jiskřila ve slunci a vlahý vítr mu čechral vlasy. Připadalo mu, jako kdyby rozezníval stříbrné struny.

Následoval vory rychlou chůzí po pěšině pod hradem a vstoupil pak na most. Tam to foukalo víc. Nastavil větru obličej a díval se, jak se vory ztrácejí.

Tu si povšiml, že se k němu ve vážném hovoru přibližují dva profesoři – ředitel školy Zahradník a řečtinář Pakosta. Hned si uvědomil, že je prostovlasý. Okamžitě si nasadil klobouček, ale v té chvíli stříbrný vítr zrovna prudce zadul. Klobouk se zatřepotal ve vzduchu, zakroužil nad řekou a posléze přistál na hladině. Fráňa tak smeknutí nahradil úklonou a pak už jen bezradně pobíhal po mostě. Zdálo se mu, že klobouk zamířil k levému břehu, běžel tedy tam. Ale klobouk si to zase rozmyslel a středem řeky se studentovi neúprosně vzdaloval.

Ten nakonec rezignoval. Řekl:

Sbohem, můj klobouku, už se asi neuvidíme. Nechť zároveň s tebou odpluje i ten neklid v duši, i ten pocit nesvobody.“