Koncem 19. století již bylo nepochybné, že český jazyk nezahyne, o jeho rozkvět usilovali četní literáti. Básníci, spisovatelé a umělci vůbec se většinou dobře znali a jejich vzájemné vztahy byly rozmanité: přátelské, nevraživé i milenecké. Například malířka Zdenka Braunerová se zamilovala postupně do malíře Chittussiho, básníka Zeyera, spisovatele Mrštíka a uměleckého kritika Šaldy, ten ji však opustil kvůli provdané spisovatelce Růženě Svobodové. Tato autorka próz o ženských srdcích měla ráda inteligentní rozhovory, nosila elegantní klobouky a s oblibou se nechávala fotografovat. Tělesné důvěrnosti mužů nesnášela, s Šaldou ji pojilo duchovní souznění. Byla to jeho „la femme fatale“. Zatímco literární díla jiných dovedl Šalda nelítostně zesměšnit, nad jejími výtvory přimhuřoval obě oči. A když si jeden nemocný redaktor do této dvojice trochu rýpnul, byl vyzván na souboj. Šalda churavěl s dolními končetinami, čím víc ho noha bolela, tím byl útočnější. Ty nejjízlivější články psal pod pseudonymem.

Šalda na Svobodovou naléhal, aby se s manželem rozvedla, ale neuspěl, protože se mohl prokázat jen nevalným majetkem. F.X. Svoboda – taktéž literát - se s tímto podivným stavem musel smířit. Všichni tři pak mnoho času trávili společně. Když se promenádovali v lázních či jinde, posměváčkové označovali spisovatelku jako ženu mezi dvěma F.X.

Jednou se za pěkného počasí vypravili na výlet do údolí Botiče k bývalému Mouchovu mlýnu u Hostivaře, který byl nedávno přestavěn na zahradní restauraci. Již z dálky je vítal cinkot sklenic a veselý hovor jiných pražských výletníků. Trojice se usadila ke stolku s výhledem na potok a strmou zalesněnou stráň. Svěží větřík přinášel odtud vůně pokročilého jara.

Po chutném obědě se vydali stinnou pěšinou podle potoka. Botič zde vytváří četné zákruty. Vlnky v něm lahodně ševelily, ptáci švitořili, mouchy bzučely a koruny olší spoře propouštěly sluneční paprsky na stezku i na hladinu. Nebylo nutno pospíchat. V jednom ohybu položili výletníci na břeh pléd a usedli. Mlčky vše vůkol vnímali.

Svoboda se po chvíli musel vzdálit, protože pivo v břiše se již hlásilo. V ústraní neúmyslně pokropil dvojici divokých kachen. Kachny vzlétly a s táhlým chechtotem letěly nad hladinou.

„Hle – jsou jako my dva,“ sdělil Šalda přítelkyni.

Družka ho odměnila zářivým pohledem za takové přirovnání.

Když se Svoboda vrátil, zvedla se a s velkým zájmem pozorovala rybky míhající se u dna. Její klobouk se při tom zachytil o větev, spadl do vody a byl zvolna unášen proudem. Zastavil se u klacku, který trčel z hladiny. Nato si Šalda začal rozvazovat tkaničky.

„To je moje záležitost,“ namítl Svoboda zamračeně. „Já jsem přece manžel.“

„To ovšem není podstatné,“ odtušil kritik suše a již si sundával ponožky.

Vstoupil do vody, ale zamotal se do skrytého roští v bahně, z něhož stoupaly bubliny. Tak se stalo, že oba muži dorazili ke klobouku současně a začali se o něj přetahovat. Kalhoty měli mokré až nad kolena.

Na druhém břehu šel po cestě s valachem statný chasník. Byl to syn hostivařského statkáře Švehly, který na otcův příkaz koně koupil v nedalekých Petrovicích a nyní ho vedl domů. Počínání literátů v potoce ho zaujalo. Chvíli je pozoroval a pak řekl:

„Vy jste mi taky pěkní volové.“

„Žádám satisfakci!“ vykřikl Šalda a zakolísal.

„Taky facky?“ uchechtl se mladík. „Inu proč ne, ale teď nemám čas. Nemůžu se flákat tak jako vy.“

Zůstala po něm hromada mastných koblížků, z nichž se kouřilo.

V následujících letech byl neúprosný kritik nadále postrachem všech publikujících autorů, i po válce, kdy vznikla Československá republika. Rozvážný Švehla v ní zastával funkci ministra, později i předsedy vlády.

Švehla i Šalda se pak v Hostivaři sešli ještě jednou, tentokrát už na věčné časy. Na tamějším hřbitově leží nepříliš daleko od sebe, vysoko nad klikatícím se Botičem.