Básník Josef Václav Sládek kráčel volným krokem po polní cestě v krajině pod Řípem a rozhlížel se přívětivě na všechny strany. Jasné slunce, před nímž si poeta chránil hlavu kloboukem, pozlatilo širé obilné lány a rozzářilo kvítka na lučinách. Na modrém nebi se zvolna sunuly krásné mraky a někde mezi nimi švitořil skřivánek. Básník minul i úhor, na němž se pokojně páslo stádo krav. Vytáhl z mošny zápisníček a pár veršíků si zapsal.

Spokojeně pak pokračoval chůzi, když vtom se náhle zničehonic zezadu přiřítil funící sportsman na velocipédu. Byl to Josef Kohout ze Smíchova, nepřekonatelný vítěz mnoha závodů v Čechách i v Evropě, který se vypravil na svou tréninkovou jízdu. Měl rád tyto vyjížďky do krajiny, i když se mu občas stala nepříjemná příhoda: Venkovští výrostci po něm někdy házeli kameny, psi ho pronásledovali a jednou ho vozka přetáhl bičem.

Kohout výstražně vykřikl, ale zamyšlený Sládek uskočil na nesprávnou stranu. Došlo ke srážce. Cyklista se z velké výšky skácel na mez a básník nechtěně usedl do kravince, který byl uschlý jen zdánlivě.

„Co se tu motáš, kopyto pitomé?“ zuřil Kohout.

Sládek mu rozrušeně odpovídal, ale v nadávkách zřetelně zaostával. Kohout ho zahrnul množstvím sprostých slov, která si osvojil mezi dělníky otcovy továrny a která Sládek většinou ani neznal. Velocipédista si pak si zkontroloval svůj kostitřas a odjel.

Básník osaměl, pohoda byla pryč. Opět slyšel jen skřivánka. Ten hlásek v nebi nepřestával a díky tomu se Sládek brzo uklidnil. Zaneřáděné kalhoty byla věc mrzutá, ale při svém putování po Americe už zažil horší příhody. Smrdutou hmotu seškrábl z látky klacíkem a zamířil dolů k železné dráze. Cestou narazil v hájku na křišťálovou studánku. Utvořil si z dlaní korýtko a zhluboka se napil, poté v pramínku, jenž ze studánky vytékal, potřísněné kalhoty prošoustal. Sušil je pak jen tak v podvlíkačkách na paloučku. Tam ho překvapila stařenka s otepí klestu.

„Fuj tajfl,“ řekla a pokřižovala se.

Odpočatý básník pak sestoupil ke kolejím a docupital po pražcích k nádraží, kde se nalézal i hostinec. Když potom s ním vlak uháněl ku Praze, pociťoval naprostou spokojenost. V hlavě se mu líhly velmi šikovné rýmy. Na srážku s cyklistou si už ani nevzpomněl, jejich spor byl ostatně malicherný. Oba dva přece usilovali o povznesení českého národa – na poli básnickém i sportovním.