Kníže Oldřich se chystal vyjet z Pražského hradu na lov, když si všiml, že naproti u studánky před kostelem sv. Víta se vyhřívá na sluníčku tlustý mladý kanovník. Mladík se jmenoval Šebíř a zrovna využíval odjezdu biskupa Hyzy a probošta na inspekční cestu po kostelech, aby si trochu zdříml. Už skoro usínal, když ucítil kopnutí.

„Vstávej, břicháči, pojedeš s námi,“ rozkázal kníže.

„Neumím jezdit na koni a lovit taky ne,“ namítl Šebíř polekaně.

„To nevadí,“ trval na svém panovník. „Budeš nám hlídat koně.“

A rozkázal dvěma mužům, aby tlustého kanovníka vysadili na koně a dávali pozor, aby jim za jízdy nespadl. Zakrátko celá družina opustila hrad. Šebíř si připadal jako ve zlém snu. Sádlo se mu natřásalo a jen zázrakem nespadl.

Naštěstí nejeli moc daleko. Zastavili se na lesní mýtině, přivázali koně a rozdělali oheň.

„Počkej tu na nás a udržuj oheň!“ rozkázal kníže a zmizel se svými druhy v houští.

Šebíř osaměl. Poctivě přikládal větve, odpočíval na mechu a poslouchal, jak se z hloubi lesa ozývá kukačka a datel.

Za nějakou dobu lovci přivlekli zabitého kance a zase zmizeli. Tentokrát se dlouho nevraceli a Šebířovi začalo kručet v břiše. Napadlo ho: Kdybych kanci uřízl ocas a upekl si ho, nikdo nic nepozná. A tak učinil. Odstranil z ocasu chlupy, nabodl ho na prut a začal opékat. Když byl ocas upečený, objevili se lovci s dalším kancem.

„Co to tady voní?“ otázal se kníže.

„Upekl jsem ti kančí ocas“ řekl pohotově Šebíř a s lítostí pak pozoroval, jak si kníže na jeho lahůdce pochutnává.

„Výborně,“ pravil kníže mezi mlaskáním. „Věděl jsem, proč tě mám vzít s sebou. Za tuhle pochoutku tě udělám jednou biskupem, až Hyza umře. To říkám tady před svědky.“

Od té doby se musel Šebíř zúčastnit skoro každého knížecího lovu v blízkosti Prahy, marné bylo jeho vymlouvání i biskupovy protesty. Kníže v zemi rozhodoval o všem. Jednou časně zrána si dokonce pro Šebíře došel osobně do proboštského domu a vytáhl ho z lože za nohu. Šebíř nemusel lovit, kníže ho potřeboval kvůli podobným pochoutkám a také proto, že s vypaseným kanovníkem bylo mnohem veseleji.

Jednou Šebíře postříkal tchoř, jindy ho klovla probuzená sova, kousl jezevec, nejméně třikrát ho pobodaly lesní včely. Nejhorší chvíle zažil, když ho honil medvěd a zahnal ho až na druhý břeh řeky Mže. Šebířovi se vždycky něco přihodilo. Třeba se zřítil do strže, protože pod ním praskl ztrouchnivělý kmen, po kterém předtím všichni ostatní bez potíží přešli.

Několikrát se ztratil a jednou to s ním bylo opravdu vážné. Pravděpodobně by bídně zahynul rozsápán a sežrán, kdyby se ho neujali lidé, kteří v lese přebývali. Byli to pohané, kteří o Ježíši Kristu jaktěživi neslyšeli. Měli jiné zvyky a nutili do nich i Šebíře. Kanovník musel děkovat studánce, že se z ní napil, musel se zeptat stromu, zda si může sednout do jeho stínu. Kdyby odmítl, vyhnali by ho. S rozložitou lípou hovořil nejčastěji, protože většinou pod ní seděl a vyčkával, až mu pohané dají něco k jídlu. Ti se však ochotou nepřetrhli, a proto mu kručelo v břiše skoro pořád. Hluboce si oddychl, když ho lovci po týdnu přece jen našli a on se mohl vrátit do křesťanského světa. Z pobytu u pohanů byl ještě pár dní zpitomělý. Když jednou zakopl o kořen a vrazil do dubu ramenem, omlouval se:

„Promiň, strome. Neudělal jsem to schválně.“

Někdy se lov protáhl na více dnů a knížecí lovecká družina nocovala ve Zbečně či jinde. Tam se večer hojně popíjelo. Když to kníže s pitím vína přehnal a bylo mu špatně, žádal Šebíře, aby mu poskytl poslední pomazání. Mezi ostatní kanovníky na Pražském hradě se Šebíř vracel celý zchvácený, upatlaný od smůly, pohublý a poškrábaný a při večerní modlitbě mu padalo z hlavy jehličí.

„Copak za to můžu?“ bránil se proboštovým výtkám.

Odpočinout si mohl jen tehdy, když se kníže se svou družinou vypravil na okružní cestu po Čechách, aby tam vyřizoval vladařské záležitosti. Ale jakmile na nádvoří zadunělo množství koňských kopyt, Šebíř si povzdychl: Ach jo, už je zase tady.

Jeho trápení skončilo náhle v den, kdy si ho lovci spletli s medvědem a trefili ho šípem do zadnice. Šebíř padl jak podťatý a myslel si, že umře. Všem ostatním to naopak připadalo velmi veselé. Teprve když se dostatečně vyřehtali, vytáhli šíp, ošetřili ránu pryskyřicí a kanovníkovo tělo naložili na koně napříč jako pytel. Na Pražský hrad se vrátili ve výborné náladě.

Před knížecím dvorcem stála kněžna Božena a tvářila se vážně.

„Oldřichu, biskup Hyza zemřel,“ oznámila.

Knížete však veselost neopustila.

„To je ovšem smutné,“ pravil. „A tady jsme ulovili nového biskupa.“

A plácl ohnutého kanovníka přes poraněnou zadnici. Šebíř zavyl jako vlk, ale tím jeho lovecké zážitky skončily. Ač nerad, Oldřich nakonec uznal, že biskup se po lesích potloukat nemusí. Šebíř tak měl konečně více tělesného klidu a za krátkou dobu zase ztloustl.