24.4.2024 | Svátek má Jiří


OSOBNOST: Navrátí se Navrátil? Sedmdesátník v skrytu

1.10.2009

"Dosáhl jsi přirozenou prostotou úžasné hloubky." Ladislav Fuks v dopise Jiřímu Navrátilovi 7. června 1979

"Lidi se dělí na rozsévače a sběrače. Určitě patřím k těm prvním." Jiří Navrátil (Naše Valašsko, 2001)

"Ne vždycky jsou litery až tak živé. Hodně rovnocenné krásy lze objevit i v každodennosti, které já dávám přednost..." Navrátil v rozhovoru

1.

Jsou dva druhy spisovatelů. Jedni okolo sebe umně vytvářejí halas a tartas, což je často dáno už jejich přirozeným charismatem, něco samozřejmě i píší, ale skutek, který by je udělal nesmrtelnými, utek. Kdopak ví, nakolik mezi ně náležím i já?

Potom jsou ti ukrytí. Jedním z typických představitelů takové správnější sorty je i můj kamarád Jirka Navrátil narozený 22. září 1939 ve Valašském Meziříčí, za kterého mluví hlavně či pouze literární dílo, ale taky dobří spisovatelé a básníci, kterým pomohl na svět jako redaktor anebo je podstatně postrčil. Jedním z posledních takových byl i Jan Jandourek (nar. 1965), novinář Lidových novin...

2.

Bez jakékoli výraznější zprávy v tisku, jak už to chodí, se Jiří Navrátil minulý týden dožil na hranicích pražských Ďáblic (v Rajmonově ulici) sedmdesátky. Naposled jsem s ním přitom hovořil už vloni, na valné hromadě české Obce spisovatelů. Vypadal docela dobře, viz i naše společné foto, nicméně u spisovatelů přece nejde o to, jak vypadají, a to ani ne v naší vizualizované době, anebo by o tom podle mého názoru aspoň jíti nemělo. Spisovatelé přece nejsou herci, i když je pravda, je poměrně dost herců je spisovateli a ne vždycky špatnými. Ale Jirka Navrátil ne, i když herecký talent taky má anebo měl. Jirka je redaktor, poeta a prozaik na odpočinku a některých akcí se sice distingovaně zúčastňuje a chodí asi dál i velice intenzivně do divadla a obdivuje právě mnohé herce (sám jsem se o tom přesvědčil ve chvíli, kdy jsme spolu kdysi potkali Radovana Lukavského...), ale jinak žije se samozřejmostí "v skrytu", jak už radil Epilúros! Zůstává uzavřeným člověkem, což je prostě jeho podstatou a což ovšem do jisté míry i kontrastuje s každoročními letními jízdami (takřka spanilými) Evropou, kdy se rád a neasketicky vracívá i do destinací, jak se dnes říká, které se svou paní už navštívili.

3.

Navrátilův otec byl soudce. A Moravan - z Kelčan u Kyjova.

Matka zase pocházela z Holešova, odkud se vždycky o prázdninách jezdilo na svatý Hostýn. Z Kelčan se zase chodilo na Velehrad, ale když bylo Jiřímu devět, rodina se přestěhovala z Brna do Prahy, což v něm vyvolalo stesk. Navíc... Psal se rok 1948, začínaly čistky, komunismus se zmocnil otěží a s ním i Jiřího otec, dá se říci.

Rodina chtěla prý mít z Jirky buď kněze, anebo učitele anebo dokonce herce. Měl na vše. V osmnácti maturoval na Akademickém gymnáziu a roku 1962 vystudoval češtinu a ruštinu na FF UK. Stal se promovaným filologem a absolvoval diplomovou prací Z dramatické tvorby Vítězslava Nezvala. Ačkoli byl vysokoškolák, vojnu si tenkrát v Litoměřicích odkrucoval celé dva roky. Pak se stal scenáristou Československé televize a vytvořil pro toto médium i hru. Ale nebyla to ještě jeho cesta. Stal se knihovníkem Městské knihovny a kočoval s autobusem. Posléze zase využil herecký talent jako průvodce Památníkem národního písemnictví a nechci tu v žádném případě přehánět a nějak zobecňovat tyto náhody (do značné míry náhody), nicméně taky podobná "úvodní fluktuace" bývá pro životy těch skutečných spisovatelů charakteristická. Snad.

Roku 1965 bylo Jiřímu šestadvacet. Tehdy se našel. Stal se redaktorem nakladatelství Mladá fronta (Panská ulice) a vydržel tu dvaatřicet let, až do roku 1997.

Mj. řídil edice Omega, Ladění a Moderní česká próza, tu už ale ve svém druhém nakl. Hynek). Roku 1997 byl totiž nucen po epizodě v roli parlamentního nebo snad senátního kronikáře ("Víš, Ivo, já nevěděl, jak tu kroniku psát...") přejít do nakladatelství Hynek (Celetná), odkud byl ale po několika letech úplně bez varování propuštěn, a to i s kolegyní, spisovatelkou Zuzanou Brabcovou. Pochopitelně šel už rovnou do důchodu, ale formu onoho ukončení nesl hořce, tak jako i odchod z Fronty.

Mimochodem, Jiří Navrátil u Hynků připravil k vydání i pozoruhodnou publikaci prof. Františka Černého Premiéry bratří Čapků, na jejíž výrobu roku 1999 vynaložili celý milion, ačkoli téhož roku vydělali jako nakladatelství jenom o půl milionu víc. Je samozřejmé, že reprezentativní publikace podobného charakteru se prodává třeba i dvacet deset let, takže právě ona přispěla ke krachu nakl. Hynek (a taky dva mé romány tam odešly "do kytek").

4.

Navrátil byl dobrým redaktorem a dal bych za to kus ruky do plamene. Po celou redaktorskou kariéru ale taky psal a už roku 1966 časopisecky debutoval v Sešitech pro mladou literaturu. Rok poté debutoval i knižně vydanou televizní hrou Malá kupovitá oblačnost, dosud neuvedenou. Prozaickým knižním debutem se ale stala až jeho sbírka povídek Spálená stráň (1969), která by nejen podle mého názoru, ale třeba i podle názoru kritika Vladimíra Novotného, už po čtyřiceti letech zasloužila reedici - jako jeden z nejkvalitnějších debutů české literatury vůbec.

Jako i vždycky později se Navrátil v této knížce vrací k tomu, co ho kdy bolelo, a píše podle vlastní formulace "krví", přičemž má napsané - třeba na rozdíl od Jáchyma Topola - i dodatečně rád. NU, a v podstatě poeovská próza Spálené stráně Konec prázdnin nechť poslouží dnes, o čtyřicet teplých prázdnin později, i jako ukázka Navrátilova stylu a jeho noblesního přístupu k literatuře.

Sestra nepřicházela, čtu. V matčině tváři se usadil strach. Otec se už vrátil z nemocnice, seděl tu, hrbil se, aktovku opřenou o nohu židle, ale zlou zprávu jsem přinášel proti všemu očekávání já.

S rukama na obličeji jsem stanul zoufale před nimi...

Sledujeme tu rodinné čekání na dědečkovu smrt, které stále intenzivněji chápeme jako jakousi zlou infekci. Tu infekci ovšem předávají i spolupacienti okolo dědovy postele, hlavní hyenou je však rodina "božího trestu" se dočká prostřednictvím syna-vypravěče alias Navrátilova alter ega a explodujícímu finále stačí pár slov.

Dneska dědeček umře, říká sestra bratrovi u řeky a konec léta má (ne)pochopitelnou sílu. Maminka říkala, že by měl už dneska zavřít oči...

Jen krátce nato se malá sestra utopí. Vypravěč, bratr líčí ale vše úplně bez emocí a stylem veškerých předchozích pasáží a jen jako další banální příhodu fatálního konce léta. Bratr se pak potápí a pátrá u dna, až konečně nahmatá tělo sestřičky. Zdálo se mi, jak jsem zvolna šel nažloutlou řekou, že nenesu sestru, ale větev.

Počínal jsem si velmi opatrně, ačkoli ona v mé náruči byla už mrtvá.

Nespěchal jsem, rázem jsem pochopil, že nemá pražádný význam spěchat...

5

Už v této první knížce se tedy vynořilo z řeky Navrátilovo i pozdější a už téma smrti, kterého se nikdy později nezbavil a ani nechtěl zbavit. Jeho literárními idoly zůstávají Karel Havlíček a Ladislav Fuks, který byl do jisté míry i Navrátilovým přítelem. Zůstávají idoly, ale přesto je Jiří Navrátil ve svém psaní úplně svůj.

Znal se ovšem i s mnoha jinými. S Václavem Hrabětem, například, a když jsme u básníků, jedním z kterých je dnes i Navrátil sám, nelze opomenout Sergeje Jesenina.

Právě figura ruského básníka jako by vplynula až do samé podstaty Navrátilovy bytosti a tím pocitem on i domodeloval Jeseninovy poslední dny, o kterých se toho příliš neví.

Jestliže Spálená stráň - i včetně Konce prázdnin - byla a je Navrátilovou knížkou první, Modravý večer (2000) vydaný u Hynků se stal prozatím jeho labutí a jeseninovskou písní a motiv Jeseninova nejlepšího přítele na hranicích homosexuální intimity a motiv prudkého básníkova citu k němu už zůstane i vysoce věrohodnou interpretací jedné nevysvětlené smrti.

6.

Kromě smrti ale jako by přecitlivělého autora dál a dál traumatizovalo i téma nesplněného slibu.

Slib daný dítěti je posvátným, napsal kdysi francouzský, stále žijící básník Henry Troyat (nar. 1911), nicméně mohl ta slova napsat zrovna tak i Jiří Navrátil. Jeho otec-soudce sliboval jemu i jeho bratrovi (později tragicky a snad i záhadně zesnulému ve sklepě) mnohokráte výlet na Radhošť.

Nikdy slib nesplnil. Ten motiv stal se ale aspoň metaforou v povídce Na Radhošť a v románu Soudcův sen o řetězech.

Ještě předtím, roku 1973 vydává Navrátil i román Slib a v letech 1975-78 vychrlí volnou trilogii Nitky, Štěstí a Koštýř, přičemž první z těchto knížek je opět souborem charakteristických povídek. A Soudcův sen o řetězech (1979)? Do značné míry se stal vrcholem Navrátilovy tvory. I v něm vyšel z autobiografie a sledujeme umírání soudce-otce, kterému se strašlivým způsobem zužuje jícen. Podstatným motivem je i přestěhování moravské rodiny do Prahy. Knihu lze jako každé dobré umělecké dílo interpretovat více způsoby, ale že se tu mluví také o procesech let padesátých nelze samozřejmě pominout.

Téhož roku vyšla i próza Událost (1979) a roku 1980 ještě román Světla našich večerů. Vyplývá z toho, že Jiří Navrátil tedy v diskutabilních letech 1969-1980 vydal rovných osm titulů, často objemných, ještě stačil nezanedbatelně pracovat jako redaktor. Zeptal jsem se ho, které desetiletí pokládá v životě za své nejlepší, a tak trochu předem tušil, co Jirka odpoví. "To byla sedmdesátá léta, Ivo. Najednou jsem mohl..."

Vím, co dodáte. Zatímco jiní najednou nemohli.

Nebo dokonce zakřičíte: Protože jiní už nemohli. Ano.

V případě X českých spisovatelů by to sedělo, nicméně Jiří Navrátil se této normalizační šabloně neuvěřitelně vymyká. Ten něhyplný muž je natolik svůj a natolik ve svých světech uzavřený, natolik havlíčkovský i fuksovský, natolik oddaný psychologizaci, dialektu, moravským písničkám, zpěvně lyrickým notám textu a poezii prózy, že ho absolutně nelze umístit do ranku normalizačních vykuků.

7.

Osmdesátá léta už byla co se týká produkce knih pro Jiřího slabší.

Přesto zdaleka ne zase úplně (a nejde o kvantitu). Roku 1983 rozhodně vyšel pozoruhodný a zcela nedoceněný román Kamilův život po matčině smrti, na který jsem (ano, já osobně) po letech a v záchvatu jakéhosi omámení i dojetí navázal prózou Ranní sny (roku 1998 vyšla v edici Tvary) uvedenou Felliniho větou z filmu Silnice (1954), kterou v "Kamilovi" (opět v mnohém jeho alter ego) zdůraznil už Jiří Navrátil: Původ všech našich úzkostí a chyb je v nedostatku lásky.

Předmluvu k Ranním snům (spolupodepsaným Jiřím Navrátilem, protože jsem na jednom místě i parafrázoval část jeho knihy) napsala Navrátilova přítelkyně, redaktorka Irena Zítková. "Kamil" i jeho pokračování rovněž námětově těží přitom z politického vývoje v Československu let padesátých a hodně i ze svérázné figury dělnické autorky Anny Šmejcové, dnes už naprosto zapomenuté, ale skutečně existující. To ale není zdaleka vše a do textu například zcela fascinujícím způsobem vstupuje i duchařský motiv! Právě od toho jsem se odrazil já, a přestože tento motiv i fascinuje, vplývá do reality až neuvěřitelně přirozeně.

Už rok před "Kamilem" se Navrátil dočkal i obsáhlého výboru z díla Konec prázdnin a roku 1989 přišel pak ještě po dlouhé pauze s románem Cestičky a cesty. Pak se až do Modravého večera odmlčel a kromě psaní svébytné poezie (dlouhodobá práce na pozoruhodné skladbě Dým, z které zatím vyšly jen úryvky) mlčí fakticky dodnes. Ani jeho prózy Džezová tarantela či Svět není Hollywood se zatím vydání nedočkaly, ale když o nich s Jiřím mluvím, mávne rukou. "Už to tak asi nechám." Je až příliš věcí, které Jiří vnímá "jen jako kolorit" a statečně překonal i období, kdy pil, a také časy paranoidních pocitů (musel se i léčit), kdy se mu zdálo, že je třeba i cestou do práce (po stále stejné trase)... sledován.

A dnes? Vnímá dosavadní dílo až z pozoruhodného nadhledu a v skromnosti, kterou nehraje, by vám sám sotva připomenul, co vše za ním zůstává vedle právě mnou zmíněných knížek.

Jsou to i kritiky, i divadelní i televizní, jsou to recenze, je to práce režijní - pro Violu... Je to už zmíněna poezie, kterou publikoval i pod pseudonymem Petr Dapit. Například ve Tvaru.

EPILOG

Poskytl jsem sestře skutečně všecku v tu chvíli dostupnou pomoc? ptá se Navrátilův zoufající si hrdina mezi řádky a Konec prázdnin lze číst i po 40 letech s trochou poťouchlosti jako kamuflovanou výpověď vraha.

A jako vypsání se z pocitů viny.

Ve skutečnosti autor psaním zabil jiné strachy, tak jako je můžeme i my, čtenáři, vraždit četbou (a žádnou sestru, i když je to irelevantní, Navrátil nikdy neměl).

Nemohl jsem tomu věřit, vždyť ještě před malou chvílí sestra žila, ale na druhém břehu, když jsem ji zlehka položil do prohřáté trávy, jsem se přesvědčil.

Moje zmatené pokusy, jimiž jsem ji chtěl přece vzkřísit, byly k ničemu.

Hleděla na mne ale stále a v jejích očích jsem četl výčitku.

Představil jsem si, s jakým úsilím šla dnes přes řeku, a jak viděla, že jí unikám, a tušila prohru, tak těžce ji nesla a vydala ze sebe vše, aby byla první.

Všechno nejlepší k narozeninám, Jiří.

Ivo Fencl a Jiří Navrátil na hromadě Obce 08

Jiří Navrátil a Ivo Fencl na hromadě Obce 08