8.2.2023 | Svátek má Milada


MUZIKA: Ruská hitparáda trochu jinak

28.11.2022

Předchozí článek nabídl výběr z ruské hudební scény za posledních deset let před spuštěním „speciální vojenské operace“ a umožnil nahlédnout jak do hlubin ruské duše, tak i do hlubin vytrvale předávaného sdělení o nezměrné moudrosti báťušky Putina. I takto stručný přehled nabídl široký záběr od pionýrské ryzosti přes versailleskou opulentnost až po nihilistickou monumentálnost s podtóny lehce nekrofilního historismu. V tomto duchu by přirozeně šlo ještě dlouho pokračovat. Ilustrativní příkladem z roku 2022 může být Oleg Gazmanov a jeho vystoupení na koncertu „Za Rusko, za prezidenta a za svět bez nacismu“, kde nadchl publikum osvědčeným hitem „Vyroben v SSSR“ (Сделан в СССР). Ten sice pochází z roku 2005, avšak stále rozehřívá ruská srdce, jak naznačuje již samotný začátek textu: „Ukrajina a Krym, Bělorusko a Moldavsko, to je moje země!“ Dále v textu pak následuje výčet ruských úspěchů a velikánů, včetně Lenina a Stalina. V závěru je pak jasnozřivé sdělení: „Hranice nás dusí, bez víza se nikam nedostaneme. Jak vám bez nás je? Odpovězte přátelé!“ Nicméně tento článek ma za cíl ukázat širší spektrum interpretů, jakož i více aktuálních témat.

Rovněž není záměrem tohoto článku věnovat se pouze písním s primárně militární tématikou, protože zde je opět nabídka natolik široká, že by vydala na samostatný text. Již zmíněný Gazmanov nabízí například klip „Kupředu, Rusko!“ (Вперед, Россия! ) mající v sobě vše, od švarného zpěváka s mužně rozhalenou hrudí, na níž se ostentativně houpe velký kříž, přes neporazitelné armády, multikulturní a nábožensky pestrou diverzitu až po splněné pětiletky a olympijské úspěchy, přičemž další angažovaní umělci přispívají k podpoře ruského mírového úsilí například hity „Ruské výsadkové vojsko“ (ВДВ с неба привет) a „Specnaz“, z nichž první je laděný spíše rapově, zatímco druhý znalce zaujme melodií velmi podobnou soundtracku ke klasickému filmu Titanik. Tento segment tedy uzavřeme krátkým instrumentálním dokumentem s názvem „Své neopouštíme“ (Cвоих не бросаем), jenž je věnován taktickému přeskupení ruských jednotek u Izjumu (původní verze na twitteru byla označena jako „citlivý obsah“ a tedy nutno se k ní dostat přes odkaz v textu na Echo, ale stále je dostupná, byť s mírně odlišným hudebním doprovodem na twitteru ještě zde).

Jelikož v Německu není pouze letecká základna Rammstein, ale i stejnojmenná kapela, máme zde díky ní i příspěvek z metalové kategorie. Jedná se ukrajinskou adaptaci staršího hitu opatřenou novým textem. Video pochází z roku 2021, avšak text působivě předjímá následující události a zmiňuje porážky i vítězství a hlavně svobodu.

Další příspěvek se žánrově blíží americké country hudbě. Jmenuje se „Ivan je pryč“ (Ivan is gone) a detailně popisuje obtíže, s nimiž se ruští vojáci potýkají při speciální operaci na Ukrajině. Autor se zjevně inspiroval starším ukrajinským hitem „Artilerie“ (Арта). Texty (nový i původní) jsou zajímavé zejména z karmického hlediska, neboť opravují tradiční pohled na drtivou palebnou převahu ruské armády (pokud by odkazované video, stejně jako jeho starší verze, bylo označeno youtubem jako „nevhodné, tak audio verze zde).

Specifickou a silně zastoupenou kategorií jsou ukrajinské kolomyjky, což jsou písně se svižnou, opakující se melodií a nekorektními texty. Ilustrativním zástupcem této kategorie je interpret Maks Shoom, jehož texty jsou na Facebooku označovány jako do 18 let nevhodné a vskutku obsahují minimálně jeden vulgarismus na každou (krátkou) sloku. Zároveň však tyto texty pálí na všechny strany, a proto je možné v ních narazit kromě veršů o sýkorkách, cikánech, HIMARSech, bílých žigulících a o škodlivosti kouření v muničních skladech i na nelichotivé zmínky o Arestovyčovi, Porošenkovi či Jacenjukovi. K dohledání jsou čtyři části, z nichž první je s českými titulky dostupná na Facebooku zde. Ostatní se nachází v původním znění na youtube (nejaktuálnější čtvrtá část zde, pro překladatelské nadšence texty například zde).

Dalším účastníkem této kategorie je skupina Skrjabin, která sice již není aktivní, ale přesto zanechala výraznou stopu a inspirovala i výše zmíněného interpreta. Příkladem její tvorby je skladba „Banderstátské kolomyjky“ (Бандерштатівські коломийки), jež dost možná pohorší svým názvem, ale její text obsahující například verš „Můj pes včera zakousnul komunistu, také do zadku hryzl separatistu.“, má jistý půvab, a to tím spíše, že pochází již z roku 2014 (příslušná část záznamu z živého koncertu zde, další verze s bližším záběrem zde).

Zvláštní subkategorii tvoří podkarpatské kolomyjky. Jejím zástupcem je skupina Lord, která získává extra body za inkluzivitu, neboť jejím členem je deklarovaný „maďarobanderovec“ Pišta. Texty jsou průběžně novelizované podle aktuálních událostí a momentálně je jich už šest, takže tvoří specifický časosběrný dokument (šesté vystoupení, výběr starších, texty pro překlad). V rozverně laděných textech se doslechneme nejen o obligátních javelinech a bayraktarech, ale i o motykách a Čečencích. Autoři dokonce neopomíjejí ani takové detaily jako intimní problémy ruských vojáků poté, co budovali zákopy v okolí Černobylu.

Navzdory silné konkurenci však v této hitparádě vítězí interpret z Ruska, a to konkrétně Anton Pikuli s klipem „Putin kopíruje Hitlera“ (verze s českými titulky zde, původní na youtube zde). Autor v písni výstižně popisuje postoj ruského obyvatelstva k probíhající speciální operaci a v duetu s osvědčeným interpretem Panem ponožkou činí dílčí historické prognózy. Text vyznívá poněkud pochmurně, jak ukazuje již jeho počátek: „Na zemi je velký stát, rozpadá se na menší. Jeho bohatství a velké prostory, vše si vezme Čína.“ Jedná se o reakci na snahu ruské propagandy poučit se z pornografie a marketingově využít potenciálně silnou kombinaci atraktivních mladých žen v ne zcela zahalujících uniformách zdravotních sester a jejich opakovaných trhaných pohybů tělem v doprovodu monotónní důrazné hudby, jejímž výsledkem je skupina Sestry vítězství a píseň „Na zemi je velký stát – Rusko!“ (Сёстры Победы: Есть на Земле большая страна - Россия!). Při bližším pohledu se však ukazuje, že melodie tohoto oficiálního ruského výtvoru není tak úplně původní a, jak je v Rusku běžné, bylo nutno načerpat nepřiznanou inspiraci z „prohnilého a dekadentního Západu“. Jako elegantní „coup de grace“ na to Pikuli neverbálně poukazuje na začátku svého klipu, což vynikne při shlédnutí videa s původní námořnickou písní Wellerman (za poukázání na tuto podobnost credits: Andrej Ruščák).

Trocha historie na závěr

Jako bonus na konec stojí za to si pustit animovaný historický dokument „Díra“ (Дыра) mapující v jediné minutě, ale s překvapivou výstižností dějiny Ruska. Vzhledem k omezené délce má dokument rychlý spád a je informačně velmi koncentrovaný. Proto je užitečné jej shlédnout vícekrát a pokaždé se soustředit na trochu jiný úhel pohledu. V prezentovaných dějinách tak lze sledovat vládnoucí elitu, menšinu „neposlušných“ občanů, souhlasící většinu, přítomnost peněz nebo provoz na scenérii v pozadí, která se sice s jednotlivými epochami mění, ale přesto si zachovává významný společný rys. Také je ve videu hezky ilustrováno, jakým způsobem a za jakým účelem Rusko „brání“ konzervativní hodnoty, což mu někteří naivnější jedinci věří i na Západě a jsou připraveni kvůli tomu v zájmu Ruska omlouvat všechno možné.

Kdo chce, může video také vnímat jako varování před jadernou válkou a v důsledku toho agitovat ve stylu „Tak už konečně mírumilovnému Rusku vyhovte, nebo všichni zahyneme.“ Anebo v něm můžeme vidět poučení, že pěstovat si vedle sebe díru je sice krátkodobě pohodlné, ale dlouhodobě riskantní, takže je lepší s ní něco udělat. Máme štěstí, že Ukrajina je připravena tu díru zasypat. Stačí, když jí k tomu poskytneme dostatek vhodného nářadí.