20.6.2024 | Svátek má Květa


LITERATURA: Zpět na magistrále

18.1.2007

Sibiř, květen 1919

Vyjeli jsme. Na těpluškách se třepetaly červenobílé praporečky, zaznívaly zvuky harmoniky a zpěv, někde veselý, někde smutný.

Jeli jsme směrem na Ťumen - Omsk. První květen nás zastihl na cestě. Kolikátý První máj to už v Rusku oslavujeme? Ostatně jaképak oslavování, říkal jsem si. Jeli jsme zase na frontu a nikdo si nebyl jistý, jestli tam nezůstane. Ale na ten pocit si většina z nás už dávno zvykla. Po obědě jsme dostali každý lahvičku vodky-nikolajevky; bůhví kde je naše intendatura po tolika letech prohibice sehnala. Hned bylo veselo. Chmurná nálada, která převládala, když jsme opouštěli Jekatěrinburk, byla tatam.

Odpoledne jsem nastoupil službu „po ešelonu“ a málem bych doplatil na svoji horlivost mít vše pod kontrolou.

V jedenáct hodin v noci vlak zastavil v jakési malé stanici. Vydal jsem se zkontrolovat stráže v brzdařské budce na posledním vozu. Právě jsem byl na konci ešelonu, promluvil s hochy na stráži pár slov, když se vlak hnul. Chtěl jsem doběhnout do našeho vagónů, ale vlak se rozjel tak rychle, že jsem byl rád, když jsem naskočil na schůdky vagónu za naším osobním vozem. Byl to hospodářský vagón s kancelářemi a obydlím rotmistrů.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že dveře vagónu jsou zamčené a za nimi bedny naskládané až ke stropu. Tak viset na schůdkách jsem nemohl. Neměl jsem potuchy, kdy vlak znovu zastaví, a v mrazivém větru mně ruka, kterou jsem se držel železné tyče, dřevěněla.

Zavčas mi blesklo hlavou: „Za každou cenu se musíš dostat do osobního vagónu!“ Vzpomněl jsem si, že v zadní stěně našeho vagónu jsou odsunovací dvířka. Nejsou-li zamčená, jsem zachráněný!

Nerozmýšlel jsem se dlouho, přehoupl jsem se na nárazníky a po malém oddychu se rozkročmo sunul k našemu vozů. Pode mnou se kmitaly ubíhající pražce, nárazníky skřípaly a házely sebou do stran. Povedlo se. Zasouvací dvířka, chvála Bohu, nebyla zamčená.

Když jsem stál v chodbičce našeho vozu a díval se otevřenými dvířky do tmy na rachotící podvozek, ubíhající lesklé koleje a v té rychlosti splývající pražce, teprve jsem si uvědomil, čeho jsem se odvážil. No, říká se, že odvážným štěstí přeje.

***

Doposud jsme projížděli úsekem magistrály od Uralu na východ přes Omsk ke stanici Tajga, která byla hustě obsazena jak našimi oddíly, tak oddíly Kolčakovy armády. Tam byl klid. Avšak od stanice Tajga na východ jsme mohli být z neproniknutelných pralesů, které se táhly po obou stranách trati, každou chvíli přepadeni nebo ostřelováni rudými partyzány. Právě v Tajze nás zastihl telegram, že nedaleko města byl přepaden ruský osobní vlak, železničáři a většina pasažérů postříleni a oloupení. Náhodou v něm jel i náš četař, oblíbený statečný chlapík. Zastřelili ho ranou do týlu.

Hoši zuřili a slibovali pomstu. Běda banditům, kteří by se nám postavili na odpor!

Jeli jsme jen s krátkými přestávkami celý den a celou noc. Na nádražích jsme předjížděli vlaky s naším vojskem. Naše stráže hlídaly každý most, každou staničku, každou vodárenskou věž. Často přicházel pobočník ze štábu se zprávou, že ten či onen ešelon byl ostřelován nebo naše posádka na odlehlých stanicích přepadena.

Spali jsme oblečení, za hlavou chlebníky s ručními granáty, u lůžek stály nabité pušky. Byli jsme však klidní, věřili jsme si a důvěřovali našim strážím.

Projeli jsme stanici Kljukvenou, kde „úderňáci“ před rokem prodělali těžký, ale vítězný boj. Hoši byli jako u vytržení. Tehdy jsem ještě u úderného praporu nebyl. Ve vzpomínkách a vyprávění cesta rychle ubíhala a už tu byl Kansk, kde jsme loni pohřbívali plukovníka Ušakova. Zůstali jsme tam stát. Hoši se šli na hřbitov poklonit k hrobu našeho „táty“ a našich bratří, kteří padli u Kljukvené, ale já jsem měl stále ještě službu dozorčího a musel jsem zůstat u ešelonu. Když se bratři vrátili z města, přinesli zprávy od obyvatel, že v okolí řádí silné oddíly rudých, kteří vraždí a loupí.

Východně od Kanska leží na magistrále větší vesnice Tajset se stanicí stejného jména. Večer přišel telegrafista se zprávou, že Tajset byl napaden velkým oddílem rudých partyzánů a že tam bylo „boží dopuštění“. Naše jednotky, které byly ve stanici, prý útok odrazily, ale na obou stranách byly velké ztráty.

Brzy ráno, ještě za šera jsme vyjeli do Tajsetu, ale jedna rota na žádost občanů zůstala v Kansku. Po přepadení Tajsetu měli strach.

Už cestou jsme viděli, jak tady bolševici hospodařili. Podél tratě se válely vykolejené vagóny a skoro všechny strážní domky železničářů byly vypáleny. Také nám nějaký dobrodinec poslal z lesa do našeho vagónů kuličku, ale naštěstí nikoho nezasáhla. Můj pomocník a spojka v jedné osobě, Slovák Michal Pálka, zacpal dírku ve stěně chlebem, aby prý netáhlo, a bylo to.

Dorazili jsme do Tajsetu před polednem a mysleli jsme, že hned půjdeme „na to“; zůstali jsme však stát ve stanici, a tak jsme měli dost času vžít se do situace, která tam panovala.

Bratři, kteří zde byli posádkou, byli rádi, že jsme přijeli. Někteří vylezli do našich vagónů a vyprávěli nám, co se tu včera sběhlo.

Předešlého dne večer se prý po stanici potulovalo hodně všelijakých tuláků a „mesočniků“. Mesočnici byli nuzní mužici, kteří obchodovali nebo cestovali s trochou zboží, hlavně potravin, které měli v pytli přes rameno. Protože zbraně neměli, naše hlídky jim nevěnovaly pozornost. A to byla chyba. Byli to zvědové bolševiků, kteří si stanici a naše ešelony přišli obhlídnout. Asi v jednu hodinu v noci, když byl na nádraží klid, padly první výstřely a ozval se křik. To se ví, že naši, tak jak byli, vyskákali z těplušek s vintovkami a granáty v rukou. Ale bylo pozdě. Stovky bolševiků v okamžiku zaplavily stanici a nastalo vraždění.

Nejdříve zabili ruského velitele stanice a telegrafistu. Náš náčelník stanice se bránil revolverem, ale než stačil znovu nabít, byl dvakrát bodnut do krku bajonetem. Přesto se mu však podařilo utéct. Nějakého ruského poručíka probodali na peróně a náš kapitán z prvního pluku, který přispěchal zjistit, co se děje, byl střelen do prsou.

Na celém nádraží se rozpoutal boj, ale z naší strany neorganizovaný, bez velitelů. Partyzáni byli v přesile a brzy se jim podařilo zmocnit se nejenom stanice, ale i všech ešelonů na nádraží. Naši museli ustoupit do lesa, kam se jim podařilo odnést i většinu raněných.

Než se však rudí dali do drancování, naši se zorganizovali a zahájili mohutný útok. Vždyť běželo i o jejich těplušky a skrovné majetečky.

Ozvalo se mohutné „hurá“ a rozkaz „na bodák“!

Rudí nápor nevydrželi a v několika minutách bylo nádraží zase v našich rukou. Jenom v nádražní budově se partyzáni zabarikádovali a stříleli z oken. Ne však dlouho. Kde se vzal, tu se vzal náš obrněný vlak Orlík a vystřelil na budovu z děla. Ta začala hořet a bolševici z ní utíkali, kudy se dalo. Naši hoši, rozzuření, že museli bojovat jen tak, jak vyskákali z paland, většinou bosí a někteří ve spodním prádle, neživili nikoho. S partyzány prchaly na všechny strany i jejich holky, které si přivezli na povozech, asi aby pomáhaly odnášet kořist. Naď těmi se naší hoši smilovali a nechali je běžet.

Osm bratří padlo, dva byli těžce raněni a lehčí rány měl snad každý. Na bojišti zůstalo přes osmdesát mrtvých rudých partyzánů. Kolik jich bylo zraněno, nikdo nespočítal, ale ještě příští dny byly z okolí snášeny na místní hřbitov mrtvoly těch, kteří podlehli svým zraněním na útěku.

***

V Tajsetu jsme byli už měsíc. Výpravy do tajgy a do okolních vesnic spojené občas s menšími srážkami s jízdními hlídkami rudých partyzánů se střídaly s nudnou strážní službou ve stanici. Bolševici si na nás na nádraží netroufli, ale jinde pokoj nedali.

Ve štábním vagónu se konala porada důstojníků: Rozhodli jsme se, že budeme muset zaútočit na nepřítele dál od tratě a zničit jim jejich základny. Bolševičtí partyzáni ostřelovali vlaky, rozebírali koleje, odvlékali do tajgy železničáře a sužovali vesničany.

Co tím chtěli dokázat? Vyprovokovali nás jenom k odvetným akcím, které je stály stovky životů. Kdyby byli chytří, tak by nám odjezd na východ ještě usnadňovali. Dobře věděli od českých komunistů, že máme válčení už plné zuby a chceme domů. Byli jsme však odhodláni odjet jako řádná československá armáda a tehdy, kdy to naše vláda se spojenci dohodne. Rudí komisaři však měli s námi jiné plány. Důstojníky postřílet a mužstvo donutit bojovat v jejich řadách proti atamanu Semenovovi v Zabajkalí, proti Japoncům na východě a proti Polákům, kteří se statečně bili na Ukrajině s rudými gardami Trockého o svobodný polský stát. Zdejší bolševické oddíly jen plnily nesmyslné rozkazy z Moskvy a platily za to strašnou daň.

(Úryvek z rukopisu dosud nepublikovaného románu „Viktoria“, napsaného podle vyprávění a válečného deníku příslušníka úderného praporu československého vojska v Rusku, 1914-20)