Kvalitu Macátkovy kořalky v obecní hospodě dovedl náležitě ocenit krejčí Meduna. Pár krejcarů na lahvičku čisté nebo lok rumu, na které si Meduna zvykl za svobodna, měl ve stavu manželském málokdy. Bída si u Medunů podávala ruku s nouzí, hladových dětských krků bylo kolem stolu nejméně půl tuctu, a tak se měl Meduna s Medunovou co ohánět. Pracovitý však byl, to mohl každý Březiňák dosvědčit. Medunu, s věčným skřipcem na špičce hubeného nosu, bylo od rána do večera vidět u okna shrbeného nad dílem.

Krejčovina se na venkově nikdy moc nevyplácela a před první světovou válkou teprve ne. Meduna šil pro podhorácké venkovany, kteří byli šetrní a většinou stejně chudobní jako on sám. Snad pro tu bídu, která mu často nedovolovala ani si večer zaskočit na pivo nebo skleničku čisté, měl stále špatnou náladu, v tváři otrávený výraz a huhňavý podrážděný hlas.

Přesto byl Meduna-Krejčí, jak mu místní říkali, aby ho odlišili od ostatních Březinských Medunů, osobou v obci populární a často navštěvovanou. Neztrácel totiž naději a věřil, že s pomocí Boží jejich bída jednou skončí a že vyhraje velkou částku peněz v Lotynce. Tu víru měla většina Březiňáků a Meduna byl vyhlášeny expert na vybírání vhodných čísel k vsazení. Vlastnil totiž snář, knihu se seznamem osob, věcí a událostí, které se nejčastěji ve snech vyskytovaly. Ke každému takovému snovému obrazu příručka doporučovala jedno nebo i několik čísel, která, vsazena, měla přinést osobě oblažené snem jisté štěstí. Každou chvíli se někdo zastavil u okýnka do kuchyně Medunova domku a konzultoval své sny s krejčíkem, který pak pilně listoval ve značně ohmataném snáři a rozdával zkušené rady. Bohužel, hra v Lotynku dělala chudé ještě chudšími a Štěstěna se vyhýbala nejen Medunovi, ale všem v Březí, kde hrál snad každý, ale ne každý se k tomu přiznal.

Ze starého, věčně nabručeného Meduny míval Frantík, můj otec, jako malý kluk strach. Přesto ho to k Medunům stále táhlo. Medunova děcka byla jeho nejlepšími kamarády a v chladných dnech se v jejich kuchyni, kde bývalo stále od pece teplo a kde u okna Meduna šil, dobře dělaly školní úkoly u velkého kuchyňského stolu, na kterém krejčí někdy dopoledne stříhal. A pak, po školních povinnostech, se na prkenné podlaze vyřezávaly píšťalky, před Velikonocemi pletly pomlázky a malovala vajíčka, před Vánocemi vyráběly ozdoby na stromeček ze slámy či kukuřičných listů nebo se hrálo s dřevěnými špalíky a děvčata si šila na panenky. Často tam Frantík přicházel i po večeři, ještě si na hodinu či dvě s Medunovic dětmi pohrát a popovídat. (...) Jeho rodiče, tedy moje babička a dědeček, žili v té době už v Brně a Františka nechali po většinu roku na starost prabábě v Březí, protože malému chlapci městské prostředí nesvědčilo. Po tom, co jeho dvě malé sestřičky umřely na dětské choroby, byl František vlastně jedináčkem.

Medunovi ho měli jako svého a pokud vklouzl do kuchyně, když ještě večeřeli, dostal i on z toho mála, co měli: na plotně pečenou placku s povidly, vařenou bramboru „na loupačku“ s hrnkem kozího mléka a nebo talíř škubánek. František tvrdil, že nikde nemají tak dobré večeře jako u Medunů, i když doma měl stravu přece jenom bohatší a pestřejší. Inu, dětem dohromady a u cizích vždy lépe chutná.

Pokud si děti hrály, Meduna dělal, že si jich nevšímá, ale nic mu z jejich štěbetání neuniklo. Věnoval se šití, občas si očistil skla skřipce velkým kapesníkem, popotáhnul, až mu to v dlouhém nose hvízdlo, někdy si sám pro sebe něco brblal, ale jakmile zaslechl nějaké neslušné slovo, lechtivou historku od těch starších, nebo když někdo z děcek vyvolal hádku, hned přiskočil a viníkovi vyťal mlaskavý pohlavek. Na to si dával Frantík pozor, protože u něho nedělal Meduna žádnou výjimku.

Hlavně se Frantík snažil dát dobrou noc a odkvačit domů před klekáním. Jakmile totiž zazněly první údery zvonu z věžičky březiňské kapličky, musely děti kleknout kolem postele, položit sepnuté ruce na pokrývku a hlasitě a vroucně se modlit. Pro Medunu-Krejčího byly první zvuky zvonu, který svědomitě rozklimbával každý večer Meduna-Kostelník, připomenutím jeho otcovské povinnosti vychovat ze svých ratolestí Bohu libé lidské bytosti. A tak jakmile zaslechl klekání, vyskočil ze židle, odhodil šití, odepjal pásek a mávaje s ním v ruce obcházel modlící se omladinu kolem postele. Přitom se také sám hlasitě modlil. Když se mu zdálo, že některý potomek neodříkává prosbu k Bohu dost vroucně, lelkuje nebo plete slova modlitby, uštědřil mu přes záda citelný švihanec. Frantíka z toho nevyjímal. A protože Frantík nebyl v modlení tak sběhlý jako vydrezúrovaná Medunovic děcka, dostal často za dobu klekání těch šlehů několik. S pláčem na krajíčku běžel pak domů, ale u své pobožné babičky moc velké zastání nenašel.

„Málo se modlíš! Myslíš jen na hlóposti a na hraní! Medek je zbožné člověk, ten by nevinnýmu neublížil!“ zněla babiččina odpověď na Františkovo hořekování.

Druhý den běžel Frantík k Medunům zase a umiňoval si, že ještě před klekáním odejde domů. Ale kdepak! V zápalu hry s ostatními dětmi na včasný odchod zapomněl a když chtěl při prvních úderech zvonku utéct, mohutný štulec ho zařadil do modlící se družiny u postele.

„Kam letíš? Teď je čas pozvihnót mysl k Bohu! Potom pudeš dom!“ zněl ortel a Frantík vzorně skandoval Otčenáš a Zdrávas s ostatními dětmi.

Když můj dědeček, otec Frantíka, občas na neděli přijel s babičkou z Brna do Březí a slyšel, že Frantík často tráví celé dny u Medunů a dokonce tam dostává i najíst, rozhodl se, že dá Medunovi něco vydělat. Vycítil, že se blíží doba, kdy bude svým zaměstnavatelem, brněnskou firmou Kernstein & Mandel, import a export vína ve velkém, povýšen, a potřeboval na tu událost nový sváteční oblek. Meduna je přece krejčí, dokonce vyučený u Novotného ve Vidní! (…)

Koupil si tedy v Brně kvalitní černé sukno, snad trochu dražší, než by si příslušník jeho stavu běžně dovolil, a v Březí si z něho nechal u Meduny šít oblek. Jistě si řekl, že Medunovi pomůže a ještě na tom něco ušetří. A Meduna si jistě „ze známosti“ dá na šití záležet, a pak, je to přece „vídeňské kréčí“. Medunova cena byla opravdu mnohem nižší než u kteréhokoliv brněnského krejčího.

Za čtrnáct dnů po zadání práce přijel dědeček do Březí a kabát byl připraven na první zkoušku. Vše bylo tak, jak to má být. Za další týden byly v Březí svatováclavské hody, a tak tam dědeček s babičkou opět z Brna přijeli. Kabát byl připraven na druhou zkoušku a padl jako ulitý. Vesta byla také hotová. S ní nebyl žádný problém, jen přezku vzadu bylo třeba trochu povolit. Dědeček navzdory pilné práci přece jen v té době trochu přibral, zejména když majitelé firmy Kernstein a Mandel začali „svého Franze“ doceňovat a dědeček už byl mnohé dřiny s těžkými sudy ušetřen.

Dědeček se ptal po kalhotech, že by si je také chtěl vyzkoušet, ale Meduna jen jízlivě zabručel, že kalhoty ušije nakonec, za dva dny budou hotové a ty se zkoušet nemusí.

„Kabát ukáže kréčovské kumšt! Ale gatě? Ty umí ušít i ten nejhlópjejší tovaryš!“ huhňal a uškleboval se Meduna a řekl si dědečkovi o „fóršus“, tedy zálohu. Dědeček z furianstvi, což nikdy jindy nedělal, zaplatil za celý oblek dopředu a ještě pozval Medunu k Macátkovi na pivo.

„Ať Březiňaci vidí, kdo su!“ myslel si dědeček, který cítil, že se na něho v Březí dívají stále jako na cizáka, přestože od jeho svatby s Milkou z chalupy „U Mašů“ už uplynulo ve Schwarzavě, jak se tehdy Svratce říkalo, hodně vody. Dědeček taky viděl, že kabát padne, kalhoty by opravdu neměly být pro krejčího, který si dovedl poradit s jeho širokými rameny a svalnatými pažemi žádné umění. Při další návštěvě Březí, za čtrnáct dnů, měl být oblek hotov.

Co se však mezitím nepřihodilo? Nevím, která z březiňských chalupnic to už byla, když jednoho rána netrpělivě bušila na Medunovo okno a dychtivě křičela: „Meduno, podívé se do snářa, jaký só čísla na císařa pána! Mně se vo něm dneska v noci zdálo. Jak jel kolem ve zlatým kočáře, já klekla ho cesty a von se u mě zastavil, vylezl ven a já mu líbala ruku! Na císařa pána musím přece vehrát aspoň sto zlatéch!“

Medek se zachmuřil. Snář znal téměř nazpaměť, ale že by tam byl v seznamu císař pán, si nepamatoval. Listoval, listoval a opravdu „císař“, ale ani „král“ či „Jeho Veličenstvo“ a podobná slova snář neobsahoval. Na to si c. k. cenzura dávala dobrý pozor, aby se do takových pochybných publikací tituly a osobnosti vládnoucího rodu nedostaly a nebyla tak čest Trůnu pošpiněna.

U Medunova okna se zatím shromáždilo několik ženských, které právě šly kolem na pole, a vzrušená chalupnice jim vyprávěla podrobnosti svého snu: „Von mě potom pohladil po tváří a řekl ´Těžké je stáří, když kolem kvetou růže!´ Měl bílé kabát ze zlatéma knoflíkama.“ Ke shromáždění se přidal i kůžkař, který pravidelně objížděl vesnice a jehož „Kůžéé! Kůžéé!“ bylo všem pěstitelům králíků a kůzlat důvěrně známé, a pak se zastavil ještě pohodný z Tišnova, který býval vítán zuřivým štěkotem všech psů v obci. Zatím Meduna hledal ve snáři, rovnal si cvikr a tvářil se skepticky.

„Na císařa pána vyhrajete leda hovno!“ ozval se po chvíli. „Ten tady vůbec není! Ale na čerta! Na čerta! Kdyby se vám zdálo vo čertovi, to be bela trefa!“ vzrušen hráčskou vášní huhňavě vykřikoval Meduna.

(Z připravovaného rukopisu „Brněnský dědeček...“.)

Dokončení zítra