5.12.2022 | Svátek má Jitka


LITERATURA: Krvavá antologie Martina Jirouška

18.10.2022

Literární badatel Martin Jiroušek plní, co slíbil a s podzimem vydal tzv. Krvavou antologii. Je to výsledek mnoha úvah, co vynechat! Takřka deset let na ní pracoval, pochopitelně ne pořád, a jde o výběr co možná nejpoetičtějších, hrůzostrašně nejsurreálnějších fragmentů z dávných kolportážních románů třetí třetiny devatenáctého století a počátku století dvacátého.

ggg

Knihy určené spíše „lidu“ vesměs vycházely na pokračování v laciných sešitech, a kdybyste nakonec sčetli krejcary, které jste vydali, odhalili byste výdělečnost nakladatelova podnikání. Vlastně vás ošidil. Ještě vám i někdy prodal desky, abyste si „laciný“ román o tisících stran mohli nakonec svázat. Taky díky tomu finálnímu svazování se něco z tzv. krvavých románů dochovalo. Přesto se Jiroušek střetával s problémy při kompletaci. Je nemožná. Sešity lidé sice obvykle nevyhazovali po přečtení jako později cliftonky, v řadě doma ale mohli mít nezacelitelné mezery. Ono to zase tak nevadilo. Samy tyto pitoreskní romány v ději škobrtnou, větví se, opět spojují, děje opakovaně, i když zdánlivě odbočují do prázdna. V knize mi Jiroušek vyčítá, že někde NEPRÁVEM hovořím o „slepých uličkách“.

Krvavé romány dost proslavil grafik Josef Váchal, když před sto lety sepsal a vyryl stejnojmennou knihu Krvavý román (2024). Aniž by celé moře těch starých knih perfektně znal. Jak Jiroušek dokládá, oba jím vytvořené seznamy mají lapsy. Váchal sice ve své parodii podstatu kolportážního braku vystihl, jako teoretik si ale jen hraje a místy záměrně mystifikuje. Ostatně už sousloví „krvavý román“ je zavádějící. Sice v nich dojde na mordy, ale „zabití“ často opět ožijí, protože měli štěstí, a spousta těchto knih zůstává historickými či zamilovanými příběhy. Jenom nesmírně nastavovanými. Správněji by se měly nazývat romány senzačními a „knihami tajností“, jak se méně, ale taky dělo.

Ani Jirouškův výbor Ďáblovy knihy aneb Krvavá antologie není ovšem ohledně žánru reprezentativní, jelikož je Martin milovník hororu a při vybírání se specializoval stejně, takže braky „kádroval“ s něžnými ohledy k různým bizarně hřbitovním, hrůzným a semo tamo opravdu krvavým pasážím. Kniha má fascinující ilustrační doprovod a sada jejích obrázků není ani trochu pochmurná, vždyť jde o barvotisky. Hrají všemi tóny palety. Výjevy plné šoků provázejí veledíla jako Dcery pouště aneb Zajatec mezi indiány, Bílá paní a poslední rytíř z Hohenšteinu (aneb Cikánčino proroctví), Černý Beneš aneb Bratrovrah a palič, Červený Beneda aneb Loupežnická peleš v zakletém městě, Dáma s trojím obličejem a otrávený manžel, Mlýn na lesní samotě, Englův mlýn pod Vídeňským vrchem aneb Spiknutí jezovitů a Maďarů proti císaři Josefu I., Hrabě D´Amoral, Hraběnka z Monte Christo, Umrlčí ruka aneb Nový Monte Christo, Vězeň v Andělském hradě, Vídeňský kat (od Adolfa Sondermanna, 1834-1892), Znamenaný Vaněk, Železná panna, Kazatel Betlémský, Krásná Srbkyně aneb Mučírna pod harémem a její hrůzy (česky 1876, napsal Hugon Sternberg), Petrohradské peleše, Krvavá svatba aneb Mořský loupežník benátský, Lesní Růženka aneb Pronásledování kolem celé země (česky 1889, napsal Karel May), Hrabě Egmond a spanilá Klárka aneb Hrůzy inkvizice, Synové hraběte aneb Šlechtic dělníkem, Tajnosti jeskyně, Tajnosti klášterní hrobky, Tajnosti Svatováclavské trestnice v Praze aneb Pomstychtivost. V neposlední řadě i Král loupežníků Rinaldo Rinaldini. Šlo jak o překlady, tak původní práce, což se ne vždy pozná, a většinou se pracovalo s německy psaným originálem, když už, ale například Kardinál Richelieu je výjimkou. Knihu psal Brit George Payne Rainsford James (1799-1860) a vyšla roku 1829 v Londýně; do češtiny ji přeložil V. F. Bambas (1852). Jiný Jamesův román Králova cesta (1840) u nás vyšel jako Urození lupiči (1874).

Výčet napovídá, že ty romány často bývaly záznam o dobových kriminálních causách. To nejlépe dokládá titul Kapitán Dreyfus, jeho odsouzení a zavezení na Čertův ostrov. Nejpilnější z vydavatelů krváků Aloys Hynek (1842-1909) jej uváděl na trh (1899) týdně - v sedmdesáti sešitech a inspiroval anekdotu Humoristických listů: Co to je? Stojí to mnoho peněz, táhne se to donekonečna a čtenáři jsou tím otravováni? Rozluštění: Krvavý román a Dreyfusova aféra.

Editor udělal dobře, když nepodlehl převaze a vyčlenil z masy nakonec jen 10 knih, které pomyslně řeznickou sekerou ještě rozsekal na cimprcampr. Kousky zručně promísil. Skloubeny evokují nový, pro žánr typický epos vč. přeskoků v dějových liniích.

Výběr bylo na místě provádět promyšleně, editor nechtěl brousit do notoricky známých děl typu Lipse Tuliana, kterého adaptovali Jaroslava Weigel a Kája Saudka. Na druhé straně však neprahneme po nudě právem zapomenutých slátanin. Nakonec je tu skrze fragmenty připomenuto těchto deset perel: klíčový román Eduarda Rüffera (1835-1878) o Karlu Sabinovi (v knize Lapinovi) Zrádce národa (1872-74), kompozičně a jazykově bravurní Pražská čarodějnice aneb Mrtvá nevěsta a bratři nepřátelští (asi 1874), Pytláci aneb Tajnosti starého hradu (okolo 1875), Fatima, perla harému, neb Turecký lupič dívek v Cařihradě (1877, napsal Georg von Brühl, 1837-1902), Střelec kouzelník čili Tajnosti Čertovy rokle (1877, napsal v Drážďanech žijící Adolf Sondermann), Karásek a Stülpner (1908), Nevinná na popravišti aneb Nešťastné ženy hraběte Modrovousa (asi 1901), Peklem k ráji aneb Útěk do svaté země (okolo 1901), Revoluce v Číně aneb Záhadná tajemství čínského dvora (asi 1901, autor se podepsal Dr. Arnold a vede nás i pastmi v nitru Čínské zdi), nápaditá a stylisticky obratně podaná Dobrodružství Babinského (asi 1904); ta dost možná osobně napsal proslulý filolog a překladatel Vácslav František Bambas (1822-1904).

Jak vidno, vycházely ty romány skutečně ještě počátkem 20. století a zřejmě poslední Hynkův je z roku 1910 (Utrpení nalezenky). Může to být i další potvrzení skutečnosti, že 19. století ukončila teprve první světová válka.

Kolportážní čtivo bývá anonymní, ale produkovali je „mistři“ jako Louise Mühlbachová, Viktor Falk (Sibiřské hroby, 1894), Vilém Boroš, Theodor Scheibe (Jiroušek připomíná, že psal trochu hůře) anebo úžasný Paul Walter (1859-1918), známý jako Kvidon z Felsů, respektive Guido von Fels, jinak rodák z polského Klasdska. Právě Walter přitom bývá, aspoň v německých zdrojích, označován přímo jako Král sešitové literatury (König der Lieferungsromane).

Ke zlobě mravokárců vydávali ty knihy nakladatelé jako Bambas, Karafiát, Sigmund Bensinger (1825-1896) a Rubinstein z Vídně. A proslulý Karel Trachta (1846-1895). Méně známými jsou Landau z Lvova či Vybulka (1843-1911). - Jiroušek zmiňuje i čtyři nově přepracovaná vydání a mezi nimi Sabinův román Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba (poprvé 1875, nově 2013). Kdys se prodával i pod druhým, lépe fungujícím titulem Krvavý svatodušní týden roku 1848.

Za zmínku stojí rovněž práce Richarda Vosse z polského Pomoří Der Mönch von Berchtesgaden (1891), kterou téhož roku převedl do angličtiny legendární Ambrose Bierce a jakýsi Abram Dancygier, aby prostřednictvím této jejich verze vyšla roku 1974 v Bratislavě pod titulem Mních a katova dcera.

Jiroušek podrobuje kritice nejen slavný Váchalův, ale i četné novodobé seznamy a katalogy krvavých románů, pány Pošvu a Počtu nevyjímaje. Odhalil řadu v reálu neexistujících děl: příkladem je Palič Národního divadla (údajně 1881).

Analyzuje i typické postupy autorů. Cituji: Řada krvavých románů začíná hned na úvodní straně meteorologickým pozorováním. Detailnějším popsáním, jaká je noc, co hvězdy, mraky, déšť atd. Mnohdy se smyslem pro navození hrůzné atmosféry. Klasik britské provenience a také tvůrce několika krvasů lord Bulwer-Lytton mimo jiné proslul coby autor nejčastěji uváděného literárního klišé: Byla temná, bouřlivá noc.

Jiroušek rovněž ujišťuje, že nejde o literaturu zcela úpadkovou, ale o fenomén srovnatelný s nástupem filmové grotesky, jak ho zachytil i český básník Petr Král. Jistě ovšem nepopírá, že byly kolportáží taky sentimentální kýče, mýdlové opery - a že se kradlo. Dvacet tisíc mil pod mořem se tak zjevuje u vídeňského nakladatele Daberkowa (1908) jako Osm let pod mořem, bizarně předěláno a ilustrováno.

Jedním z typických znaků krváku je touha získat čtenáře sugescí „to nejsou fakta, to se skutečně stalo“, jak by řekl Felix Holzmann, a že nepochybně běží o autentickou reportáž. Tentýž záměr není kupodivu v rozporu s tím, jak často se neodhalí, nakolik byly fantazijní a magické scény knihy nadpřirozené - a nakolik šlo o triky padouchů. - Další typický rys je užívání „cliffhanger momentů“. V nejdramatičtějším okamžiku opakovaně čteme: „Pokračování příště“. Ale příště se začne dějem jiné linie, i přespříště, a tak až koupí čtvrtého sešitu zvíme, jak to dopadlo, abychom opět skončili u cliffhangeru.

Víc než typickým pro ty romány je taky romantizované opěvování mordýřů, kteří si to vůbec nezasloužili. Byli to adršpašský Červený Beneda, českosaští loupežník Karásek ze hradu Toltštejn, podloudník a pytlák Karel Stülpner (v reálu operoval každý zvlášť - a každý zvlášť má taky dnes v Německu muzeum), vrah cikánského původu Janeček (ve Starém Plzenci je dodnes jeskyně Janečkova díra, odkud ho vytáhli četníci, než byl v Plzni pověšen), schillerovský Karel Moor, Roza Šandor, Giuseppe Musolino i zmíněný již Filip z Mengštejnu alias Lips Tulian. Původní román o něm (1906) má 2832 stran.

Roku 1924 analyzoval podobné knihy v Lidových novinách Karel Čapek, i když je trochu sporně propojuje s „romány pro služky“. To už jejich éra skončila. Postupující ztrátu zájmu ilustrují slova z plzeňského časopisu Zájmy všelidské (1908): Nikdo by nevěřil, jak vybírační jsou čtenáři krvavých románů. Z desíti prodá se zpravidla jen jeden a devět ostatních obecenstvo nekupuje. Co odmítání devíti románů znamená, pochopíme, když uvážíme, že sešitů 3 a 4 a 5 se tiskne 200 tisíc, což se rozdá zadarmo. Devětkrát se vyhodí dva až tři miliony sešitů zbytečně. Až desátý román se ujme a zaplatí škody u devíti nešťastných předchůdců. Nakladatelé krvavých románů jsou velcí kapitalisté, kteří pracují se značným nebezpečím.

Jirouškova antologie je dokladem a inspirací a kolportážní romány jsou konzistentní součástí naší literatury: stopu najdeme v charakteru děl natolik rozličných autorů jako Váchal, Čapek, Hašek, Ladislav Klíma, Ignát Herrmann, Nezval, Foglar, Hrabal, Brdečka i Jiří Šalamoun, ze žijících Jan Švankmajer nebo Ivan Wernisch. Umřely, ale nahradily je televizní seriály, černá kronika a zpravodajství. A Jirouškova kniha je alternativou. K suchým výrokům akademické obce, ale i k Váchalovým nikam nakonec nevedoucím úvahám. Z muzeální relikvie by se kolportáž měla, říká Jiroušek, vrátit rovnou a razantně až před moment (1882), kdy proti ní vyšla štvavá propagandistická příručka, která se, mimochodem, jmenovala stejně jako dnešní Jirouškova práce: Knihy ďáblovy.

Ďáblovy knihy aneb Krvavá antologie. Koncept, předmluva, doslov Martin Jiroušek. Redakce, ediční poznámka a korektury Markéta Kročilová. Protimluv 2022. 398 stran



R. Polášek Telenovely 19 století. 15:29 18.10.2022
I. Fencl Přesně tak. 21:17 18.10.2022