26.5.2022 | Svátek má Filip


LITERATURA: Pár dní s Martinem Jirouškem

2.5.2022

Poslední dubnový týden roku 2022 mě navštívil badatel Martin Jiroušek.

Vynoří se vždycky jako démon, tedy když vystupuje na Plzeňsku, anebo se zastaví, když zrovna putuje ve stopách Christiana Heinricha Spiesse do Bezděkova u Klatov.

Ač se Martin vyzná ve filmovém a literárním hororu jako málokdo, mě nevyjímaje, jde, jak jsem odhalil, o původního, chci říci půdního zbabělce.

Tak bych aspoň nazval jeho vztah k našemu podkroví. V tom menším a strašidelnějším pokoji sice vždycky přespí, ale v ruce celou noc drží osikový kolík. Ráno…

„Každou chvíli jsem se probouzel, protože bílé dveře k půdě se, Ivo, hýbaly,“ vyprávěl.

„Martine, jsou krémové.“ A vedl jsem ho úterním ránem k Radyni.

A protože bylo skutečně úterý a hrad tudíž na petlici zavřený (ještě nezačala sezóna a ani jako kastelán si nemohu dovolit všechno), usedli jsme v blízké restauraci, pili pinty piva a rokovali o záhadách Starého Dobrého Plzence i tajích románů hrůzy.

Martin Jiroušek na totéž téma přednášel také v plzeňské Městské knihovně, a aby to bylo ještě zajímavější, vždy se pietně odmlčel a hle, jednu další píseň směl zahrát a zazpívat Petr Škadraba, kytarista známé skupiny Znouzectnost.

Ony songy se k vyprávění o tzv. černých románech značně hodily a tímto je i původní kapelu doporučuji!

Ale ke gotice! Martin Jiroušek mě svého času požádal, abych sepsal něco jako lektorský posudek na chystanou jím „krvavou“ antologii, jejímž spíchnutím si věru vytyčil ještě náročnější úkol, než když kdysi pekl (zdařilou) antologii českého hororu.

Náročnější úkol proto, že kolportážní „krvavé“ romány mají těžiště až v 19. století… a rozpadají se v prach, pokud prachem dávno nejsou. Ještě přesněji řečeno je problém v jejich sešitovosti. Kolportovány byly naší krajinou po malých částečkách. Ty pan mlynář (dejme tomu) po dočtení přečasto odhodil do kamen. Ale ne vždy. Některý je pečlivě střádal. Pak se román i snáze dochoval. Někdy svázaný. Obecně ale jsou tato veledíla posílána do kouta na hanbu. Tlačili je tam už literární badatelé jejich doby, ale naštěstí se vždy najdou proutníci s takzvaně campovým vnímáním. Tak třeba grafik Josef Váchal.

Nebo autor pseudo-černého románu Tollenstein - August Vojtěch Nevšímal. V Praze i Vídni souběžně vydaná reedice Tollensteinu pochází z nedávného roku 2020, dodejme.

Váchal, Nevšímal i další křepcí mužíci s čidly pro neopakovatelné kouzlo dotyčných příběhů ctily klenoty „černé“ literatury a intuitivně uvnitř vnímali to dobré. Což vyjadřuje - podobnými slovy - i Peter Demeter, autor knihy Láska k přehnanému (2021), která se „campu“ zastává.

Černé romány jsou „bezva“ a vnímám je spolu s Jirouškem, Nevšímalem, Jirkou Pošvou z Kampy, Váchalem a mnoha dalšími nadšenci jako báječné odreagování, byť málo zkoumané. Přesto jde o regulérní odvětví populárního písemnictví. A je především překvapující, že stále nebyly analogizovány žádné z bezpočtu jejich působivých úryvků.

Martin Jiroušek .

Martin Jiroušek (v černém) v jedné z knihoven Plzeňska. S ním i lídr kapely Znouzectnost.

Proč ne? Snad se to stalo pro malou přístupnost materiálu, anebo následkem pohrdání, které v některých kruzích jednoduše nevyklučíte. Takový bohemista Vladimír Novotný bije do těch románů klackem! Bodá je i kolíky. Jiní nad podobným brakem aspoň mávnou rukou. Ať! Je to jejich právem; ale to, nad čím mávnout, není jen škvár. Co tedy? Dokonce ani Martin Jiroušek neumí přesně stanovit, oč se jedná, ale tuhle výseč národního dědictví sprostě neobešel, naopak. Umně vybral charakteristické pasáže a ty sestavil. Výsledek? Bude, jak věřím, dobrým doplněním letos vydávané práce Michala Jareše o cliftonkách.
Ač…

Ač materiál, z něhož sestávají „krvasy“, má bezesporu o několik levelů vyšší hodnotu.

Právě proto zasluhoval své vynesení na světlo z děr. „Kolportážní romány“ jsou dnes úžasné artefakty s nevyčíslitelnou cenou, která je navíc umocněna tím, že jsou ilustrovány barevnými litografiemi, či aspoň černobílými dřevořezy. Nu, i proto si je Váchal oblíbil.

A jak Martin Jiroušek vystihl, zastánci obrozenecké literatury stáli svého času sami proti sobě, ba řezali si pod zadkem větev, když - podobně jako tupá církev svatá - ty tisky bičovali.

To byla chyba. Měli jim dát pokoj. Často se nakonec jednalo o jediné ČESKY PSANÉ knihy, co prostí, jinak tvrdě pracující venkované přečetli za… Za celý svůj život.

Jindy o díla, skrz jejichž pročítání někteří začali vyšlapávat schody k literatuře vyšší. Martin se pak úspěšně popasoval i s následující, věru že typickou výtkou. „Ta hnusná díla činí z vrahů a loupežníků hrdiny!!!!!“

Není to pravda!

Jakýkoli mýtus - i okolo zločinů a jejich pachatelů - nevzniká totiž teprve knihou či filmem (Bonnie a Clyde), ale už někde dřív. Záhadně se povětšinou odvíjí již od charismatu onoho loupícího člověka. Babiše, Babinského, Babičky, Batmana… Lidovou slovesnost je záhodno podchytit! Sice psali „krvavé romány“ obyčejně umělci nižšího řádu než Dumas či Féval, ale, víte, ledacos krásného z Dumase a Hrbáče má uvnitř tutéž poetiku. A - ve své době proslulé - romány Karásek a Štülpner, Revoluce v Číně, Dobrodružství Babinského, Zrádce národa a Pražská čarodějnice mají s časovým odstupem a v aktuálních kontextech i nové kvality. Čidla pro ně měli už Hašek a Nezval, Ignát Herrmann, Ladislav Klíma, Karásek ze Lvovic, bratři Čapkové atd. A Martin. Výběr doplnil odbornou studií a komentáři, kde uvádí na pravou míru i některé dlouze tradované omyly. Výsledná antologie je pak svět o sobě. A jak tvůrce toho světa rád zdůrazňuje, například Váchalův Krvavý román sice byl přeložen do více jazyků, ale jedná se o neúplnou poctu fenoménu. Váchalova sbírka nebyla sice nijak malá, neúplná však určitě. Malíř navíc po krvavých románech ani systematicky nepátral. Což se o Martinovi říct nedá. On je pako! Vlezl (ovšemže, zbabělec, až za dne) na naši menší půdu, pak i na tu větší a nakonec na půdičku ve vrcholku střechy. Hledal… a hledal marně. Své milené krvavé romány jsem dobře schoval ve sklepě, mezi krysami. Bohužel byly tím pádem rozhlodány a dostal jsem po přiznání vynadáno od faráře i Martina.

A on… Teď už je zase doma. Je autorem vskutku skvělých knih Černý bod aneb Historie hororu v českých zemích a Fialoví ďábli, ale tady u mě ostrouhal. Nenašel poklad. A přestože má smysl pro poetiku oné věci, nic jsem mu nedal.

Leda že kecám a nikdy jsem žádný český černý román ani neměl, tedy s výjimkou toho jednoho, co jsem spískal sám (Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít). Ale vážněji. Pořady Martina Jirouška vzbudily na západě jistý zájem, padlo dost otázek z publika, Petr Škadraba hrál i zpíval a něco se dokonce prodalo.

Vybavuji si především výtisk báječné Fantasmagoriany, na jejímž českém vydání má Martin rovněž podíl! Je to kniha, kterou si četli doktor Polidori, lord Byron a budoucí manželé Shelleyovi ve Švýcarsku, aby se poté každý pustil do něčeho podobného, z čehož mimo jiné vznikl Frankenstein.

fantasmagoriana


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!