„Román Hamižnost není určen českému čtenáři.“ Všeříkající úvodní věta anotace na přebalu knihy, románu Hamižnost od Jana Kazíka (216 stran, 18 kapitol a doslov), který vyšel nyní o prázdninách. Podle českého názvu, který v angličtině zní Greed, jej nelze zaměnit s románem rakouské nobelistky Jelinekové, jenž v češtině byl vydán už v roce 2006 pod přeloženým názvem Lačnost. Kdežto Jelineková předkládá svojí originální mluvou (pro mnohé nesnesitelnou) ženský pohled na chamtivost jednoho rakouského četníka, tak Kazík pranýřuje celý český stát (ten současný). Možná autor chtěl anotací odradit čtenáře hledající pošetilou zábavu, možná naopak nalákat na zakázané. V každém případě se nejedná o oddechové čtení na pláž. Hamižnost je mnohovrstvý román, a legrace v podobě satiry na justici je jen jednou z rovin knihy. Po komické první kapitole přichází naprosto odlišná druhá kapitola, je to jako Jekyll a Hyde, srandu střídá vážnost a neveselá realita.

Bylo by nefér zde odhalit fabuli a dějové zápletky, proto se zaměřím na to, co je mi blízké a o čem na Neviditelném psu občas publikuji – na justici (viz mé články např. zde a zde). Možná mne čtenáři psa v komentářích opraví, ale neznám současný český román týkající se justice, jenž by nebyl kriminální. O českých soudech vycházejí buď knihy laicky odborné, mohu uvést Škůdce v taláru od Zdeňka Jemelíka, anebo beletrie detektivní či thrillerová, za všechny autory zmíním Josefa Klímu. V Hamižnosti české soudnictví tvoří pozadí dějové linie nekriminálního románu, a na co chci upozornit (nepíšu recenzi), je autorovo vypořádání se s poměrně složitými právními a procesními instrumenty.

Příklad – kárné řízení. Existuje zákon, který stanoví pravidla kárného řízení, můžete si jej v odkazu přečíst a pak srovnat s tím, jak kárné řízení v románu vystihl autor, cituji: „Zasedání kárného soudu má svoje specifická pravidla. Začíná a končí rautem. To, co se děje mezi začátkem a koncem, se nazývá jednání kárného senátu a obvykle netrvá dlouho, protože kdo by jedl ohřívaná jídla...“ (str. 164). Netřeba komentovat, čtenáři je jasné, jak systém funguje. A zatímco právní předpisy o místě konání kárného řízení mlčí, autor neváhal čitateli takové místo popsat, pobavilo mne to, proto odcituji celou pasáž: „V soudní síni, místními zvané zlaté podle tapisérie utkané převážně ze zlatých nití, která, visící na zdi čelem ke kárnému stolci, zobrazuje sérií tří výjevů ze soudního prostředí; na centrálním panelu je znázorněno nanebevzetí trestního kolegia Nejvyššího soudu; vlevo pak klečící prezident a premiér čekají na rozhodnutí jejich sporu plénem Ústavního soudu, jehož členové se vznášejí na obláčku; a vpravo jest zobrazeno přijetí právního státu v českých zemích v podobě alegorie justičního rytíře zabíjejícího hydru bezpráví; se započal kárný proces s Atamanem. Předseda senátu Štěrbina klepl paličkou vyrobenou z osmnáctikarátového zlata do stolu a omluvil neúčast kárného žalobce, ministra spravedlnosti, což ostatní přítomní kvitovali kladně, ministr má vychování.“ (str.167).

Ukázkami nechci čtenáře svést, uvedené citace jsou v románu okrajovou linkou, Hamižnost je hlavně příběh člověka, který narazil na mantinely režimu; jakož je to i příběh o dvojím lidu - středověký pojem, který sedí i na soudobé poměry. V románu není nic přímočarého (s výjimkou první kapitoly), jednotlivé události a postavy mohou mít (a zřejmě mají) různé výklady. Což platí i o samotném názvu. Sedmnáct kapitol si myslíte, že hamižnost vyjadřuje touhu určité skupiny lidí po penězích či majetku, a pak přijde poslední kapitola.

Za poslední kapitolou následuje Doslov, což je v současné české beletrii unikum. Doslov z pera ctihodného profesora (nemám souhlas zveřejnit jeho jméno) je jiný než román a pokouší se čtenáři vysvětlit, co dočetl a jak správně interpretovat přečtené. Pro pochopení – román bych označil jako „normální“, doslov jako „politický korektní“. Pomůže ukázka z úvodu Doslovu, cituji:

„Vážený čtenáři,

oslovením čtenáři nečiníme žádnou diskriminaci! Pod pojmem čtenář zahrnujeme muže, ženy, bezpohlavní osoby i osoby s migrujícím pohlavím, neutrálním pohlavím, jakož osoby blíže neurčeného a nepřeberného množství pohlaví v závislosti na počtu a kombinaci chromozómů …“

Pídil jsem se po téhle „disharmonii“, a protože autora znám, dopídil jsem se. Bez politicky korektního doslovu by román nevyšel, respektive by nebyl dán do distribuce, aspoň ne v tomto roce.