„Já ti řeknu popravdě, že když je ten člověk třeba nevinný, tak já ho prostě říznu, abych naznačil, …“

Žádná jiná slova nemohou vystihnout lépe stav české justice. Slova vyřknutá soudcem Sovákem a zaznamenaná policejním odposlechem. I kdyby soudci Sovákovi nebyla v právě probíhající kauze úplatků prokázána vina; citovaná věta odsuzuje českou justici, její strukturu a prokorupční nastavení. Soudce vrchního soudu (a bývalý soudce Nejvyššího soudu) je přitom prvním spoluautorem tlusté modrobílé knihy s omyvatelným přebalem a názvem Trestní zákoník (dříve zákon) a trestní řád, která stojí či leží v každé policejní služebně a kanceláři státního zástupce. Tento muž, guru trestních orgánů, vnímá nevinu jako obchodovatelnou komoditu - nezaplatíš, nejsi nevinen. Je to zase exces jednotlivce, jak přispěchaly okamžitě s vysvětlením justiční celebrity? A kolikátý, počítá je ještě někdo? Kdeže, to je systém.

Chtěl-li by někdo získat s nadhledem obrázek českých soudních poměrů 21. století, postačí mu přečíst si něco z ruských klasiků 19. století – Gogola nebo Čechova. Oba literáti humorně kritizovali korupční systém carského Ruska, ve kterém i babička nesla na soud jako úplatek husu, aby dostala spravedlivého rozhodnutí, systém, jenž navenek působil seriózně, uvnitř byl prohnilý, a proto byl objektem ironie a zesměšnění ze strany spisovatelů.

I česká justice navenek působí vážně – ctihodní pánové a ctihodné dámy (čtyři stále stejní lidé) v televizních diskuzích odborně hovoří o právním státě, ústavě a vůbec o spravedlnosti. Radost poslouchat, při nedělním obědě.

A pak tu máme cca tři tisíce soudců, kteří nikde nehovoří, ale vydávají rozhodnutí. Právní řád je složitý a vydat spravedlivé rozhodnutí, a ještě je odůvodnit, to je dřina. Kde vzít motivaci? Když vás to nebaví a jste zajištěn.

Máme v České republice zmiňované tři tisíce soudců, ale nikdo oficiálně nechce spočítat, kolik to je rodin. Odhadem ne více než dvě stě, spíše méně. Pro pochopení – soudce není izolovaný jedinec, má bratra, manžela, rodiče, zetě, švagra, či jen kamaráda ze školy, atd. Tito lidé jsou často též soudci, státními zástupci nebo advokáty. Dvě stě rodin ovládá stát střední velikosti, jímž Česko je. V civilizovaném světě nemyslitelné. Jak se to u nás mohlo stát?

Pro pochopení současného stavu musíme udělat exkurz do minulosti. Před rokem 1989 funkce soudce neměla vážnosti. Právníci upřednostňovali zaměstnání ve státní advokacii, státním notářství nebo v podnikové sféře. Být soudcem byla prohra. Jednak jste byl pod politickým dohledem (o politických rozsudcích tu není třeba psát), jednak si nešlo přivydělat (na rozdíl od jiných profesí). Vládnoucí strana excesy soukromoprávního charakteru v justici nepřipouštěla; vznik justičních rodin nebo partiček, jež by profitovaly na systému, nebyl možný.

Po roce 1989 většina soudců proplula do nového systému. Zpočátku se nic nezměnilo, opět mezi právníky nebyl zájem o tuto profesi. Probíhaly restituce, privatizace – tolik práce a takové odměny –jít do advokacie bylo in. Teprve koncem 90. let se situace mění. Soudcovské platy už zdaleka nekopírují státní průměr, ale osvobozují se od něj a stoupají do výše, na kterou běžný advokát pohlíží zdáli. A platy jsou jen ten menší bonus, pro lidi bez fantazie. Skutečnou výzvou, kterou zpočátku pochopilo jen pár jedinců, je poznání, že soudci se v Česku stali nedotknutelnou a nepostradatelnou kastou lidí, které si nikdo nechce znepřátelit.

Politické elity sice provedly hospodářskou transformaci země a do základů se změnilo fungování zákonodárné a výkonné moci. Ne ale soudní moci. Elity (ale ani lid) nepochopily, že změna zákonů není změnou soudní moci. Ve skutečnosti původní soudní systém zůstal zachován a jen počal vydávat rozhodnutí odvozená od předpisů reflektujících nové společenské poměry. Na přelomu milénia, když ekonomické přesuny byly v podstatě dokončeny, se objevila slabá politická vůle justici transformovat. Bylo pozdě. V ten moment se soudci ozvali – už to nebyla zakřiknutá individua v ošuntělých šatech jako v roce 1989, ale pánové v padnoucích oblecích s vázankou – a ti sdělili národu, že transformace soudnictví už přece dávno proběhla a jakýkoliv pokus o její revizi je útok na nezávislost soudní moci a tím i na podstatu našeho ukotvení v západní společnosti. Tím bylo řečeno vše – kdo se do budoucna pokusí změnit soudní systém, bude označen za nedemokrata, uzurpátora a bude vyvržen na okraj společnosti. Nikdo se od té doby k tomu neodvážil.

S vědomím vlastní výjimečnosti zahájila soudní moc penetraci moci zákonodárné a výkonné. Při normálním fungování dělby moci je to vláda, kdo navrhuje zákony, parlament je schvaluje a soudci podle nich soudí. V Česku jsme to zjednodušili. Na ministerstvu spravedlnosti vznikly poradní sbory složené z aktivních soudců a ti tvořili paragrafované znění nových předpisů. Justiční špičky poté formálně i neformálně oslovovaly zákonodárce s cílem zajistit hladký průběh hlasování v zákonodárném shromáždění. Argumentace byla prostá: my podle těch zákonů soudíme, my proto víme nejlépe, co v těch zákonech má být.

Součástí právního řádu se tak stal na začátku 21. století zákon o soudech a soudcích, jakož i zákon o řízení ve věcech soudců, e.t.c., ve zněních, která prakticky vylučují jakoukoliv kontrolu soudní moci zvenčí. Česká justice se stala organizací cosa nostra, naše věc. Jen my soudci rozhodneme, kdo má právo býti soudcem, jen my soudci určíme, kdo je špatný soudce, a jen my soudci stanovíme případný trest.

Když někomu s právním vzděláním na západ od našich hranic vyprávíte, jakou pozici v systému mají předsedové krajských soudů, nejprve si myslí, že si děláte legraci. Pak se domnívá, že popisujete fungování nějaké zaniklé východní despocie. Musíte svůj výklad zjednodušit a říci, že z Česka pocházel Franz Kafka; teprve tehdy vám uvěří a komentuje to způsobem, jenž se ze všech jazyků dá univerzálně přeložit jako: „Och, můj bože!“

Chcete-li v Česku býti soudcem, nestačí být excelentní právník s morálním kreditem (jako je běžné ve světě), musíte být zadobře s předsedou krajského soudu. Pokud jste příbuzný předsedy nebo rodinný známý, máte vyhráno. Pokud ne, potřebujete někoho, kdo se za vás přimluví, potřebujete svého patrona. Patronem je většinou již zaběhlý soudce. Tak vznikly rodiny.

Je k neuvěření, kolik je mezi soudci původně zdravotních sester, absolventů hotelových škol či řidičů kamionů, atd. Samozřejmě, všichni mají právní vzdělání – plzeňská fakulta šla svého času vystudovat za pár týdnů a nesmíme ani zapomínat na možnost uznání zahraničního studia, oblíbená je právnická fakulta ze Sládkovičova. Ještě před dvaceti lety bylo takových soudců jako šafránu a šlo je lehce poznat. Nevěděli, co je prekluze, či se domnívali, že Cicero byl italský fotbalista. Dnes máme šafránovou louku, což si uvědomili i vedoucí činovníci justice a učinili opatření, aby systém zůstal zachován. V praxi to znamená, že když jste soudce a projevíte samostatný právní úsudek, bez ohledu na věk stoupáte a jdete rovnou na odvolací stupeň napravovat prvoinstanční rozhodnutí svých kolegů. V důsledku toho se eliminoval možný obrodný proces uvnitř justice. Z principu věci – všichni soudci nejsou a nemohou být špatní, ale i ti dobří ztratili motivaci „se ozvat“. Současný stav jim vyhovuje, kariérně jdou nahoru mnohem rychleji, než kdyby všichni soudci byli dobří. Na oplátku za vzestup ignorují etické otázky a vůči zavedenému systému se nevymezují. A to je zásadní rozdíl mezi Českem a jeho bývalým federálním bratrem Slovenskem. Oba státy měly společný justiční vývoj, který se nijak zvlášť neodlišoval ani po roce 1993 (zánik federace). Možná je důvodem trochu jiná mentalita, možná svoji roli hrají jiné faktory, ale na Slovensku obrodné hnutí mezi soudci vzniklo. Neformální (žádná oficiální soudcovská unie) a ostrakizované představiteli justice. Vražda Kuciaka otevřela stavidla obrodě slovenské justice. Desítky soudců (včetně soudců Nejvyššího soudu) jsou po Bouřce a Vichřici trestně stíhány (mnozí vazebně), a to je jen vrchol ledovce. Jak by to asi dopadlo v Česku? Vzhledem k federálnímu poměru 2:1 jsme u nás měli vždy všeho dvakrát tolik než Slovensko.

Na Slovensku byla uzákoněna bez pardonu majetková prověrka všech soudců, byly zahájeny rozsáhlé reformy.

Český soudní systém nelze reformovat. Mezi českými soudci není nejmenší sebereflexe, není na čem stavět. Řešením je vybudovat nový soudní systém, nově obsadit místa soudců, zavést kontrolu soudní moci jinou mocí. Nebude to lehké. Musíme si uvědomit, že současný mafiánský systém neustále sílí a likviduje vše, co jej může ohrozit.

Příklad, laičtí přísedící u soudu. V trojčlenných senátech jsou dva a jsou schopni přehlasovat soudce profesionála. To znamená, že přání patrona, jak má věc dopadnout, nemusí být vyslyšeno. Přísedící v trestních věcech na kauzu pohlížejí z hlediska spravedlnosti; nehledají paragrafy pro a proti a umně je neskládají do požadovaného výsledku, oni hledají pravdu. Pro soudní systém jsou nebezpeční. Tudíž musí být ze systému vypuštěni. Likvidace přísedících se odůvodní tím, že přísedící jsou staří a na jednání spí. Úsměvná argumentace, bohužel částečně pravdivá. Skutečně, řada přísedících je důchodového věku a je problém jejich místa obsadit mladšími. Nikdo ale nejde do hloubky a nezeptá se, proč tomu tak je. Nebyl v tom záměr, že odměna přísedících se několik desetiletí nezměnila a činí 150 Kč za den u soudu? Kdo by pracoval za 750 korun týdně? Průměrný plat soudce je přitom 150 tisíc měsíčně, justiční elity berou přes 200 tisíc měsíčně. Platy soudců se každý rok zvyšují průměrně o pět až osm tisíc, odměny přísedících se nemění. Přísedící znechutíme a pak je zrušíme; v poslanecké sněmovně se vždy najde dobrá duše, která zájem justice přednese jako svoji iniciativu.

Popsat zvrácenosti současné české justice by obsáhlo bichli, nestačí krátký článek. Nicméně nenapsat nic je jako nemít svědomí.