27.5.2022 | Svátek má Valdemar


KNIHY: Klaun si povídá s Bohem. Dvakrát

25.3.2022

Kvůli přesností: ta druhá knížka se jmenuje Klaun to zkouší znovu, a já začínám být zvědav, zda si Jiří Suchý bude hrát s ohněm tak dlouho, že napíše ještě jednu. Do třetice všeho dobrého.

Ať se stane cokoliv, už ty první dvě knížky by měly rázně poučit všechny dnešní führery a jim podobné neznabohy, jak je proti lidskosti zakazovat něčí názory nebo podání skutečnosti jenom proto, že se liší od jejich názorů či podání skutečnosti.

Kam se na ně hrabal Koniáš.

Ne, že by si Jiří Suchý vytyčil právě tento úkol. Jde mu o Víru. Ano, o tu s velkým V, a o to, co všechno obnáší. Vyslovuje otázky, někdy i o věcech pro církev nejdůležitějších, a přesto nebyl upálen. Naopak, dostalo se mu od teologů uznání čestným akademickým titulem.

V dnešním tak nevěreckém, cizí řeči sekularizovaném, světě? No prosím, a pak že to nejde.

Nabourané představy

Jiří Suchý klade otázky. Původně Bohu. Jenže se mu celkem příčí obvyklá představa, že Tvůrce Všehomíra je jednou takový starý, milý až dobrotivý dědeček a jindy zase rozzuřený dědek. Osoba v hábitu a s huňatým plnovousem, za jaký by se nestyděl ani Rumcajs nebo jeho výtvarný autor Radek Pilař, nemluvě o Krakonošovi.

klaun01

Proto Suchý Tvůrce oslovuje, jak se naučil ve svém ministrantském dětství: Omnipotens aeternae Deus. V překladu z latiny do češtiny to znamená: Všemocný věčný Bože. S tím mám trochu potíž: nevím, jak na tom byl se znalosti cizích řečí Otec, ale Syn (Ježíš) uměl prý jenom aramejsky. Což mě vede k další pochybnosti: Ježíšovi životopisci, ti, kteří psali evangelia, jimiž se křesťanský lid řídí dodnes, svá díla sepisovali hodně poté, co se staly události, jež zaznamenávali. Tedy: měli je z Bůh sám ví které ruky. A kromě toho mohli znát mnoho řečí, ale aramejštinu (přiznaně) neovládal ani jeden z nich.

Nic z toho ale nesnižuje význam Suchého úvah a otázek: dogma a víra, tak, jak je církev předkládá k věření, totiž vedou citlivé a zvídavé lidí k tomu, že chtějí vědět, jak to tedy je nebo bylo doopravdy. Ona evangelia vznikala v určité době, jejich autoři znali své čtenáře, ale jen těžko mohli předpokládat nebo vůbec tušit, jak a kam se lidstvo pohne o ta tisíciletí později.

Stručně řečeno: leccos z toho, co víra předkládá k uvěření, by se patrně dalo dnes napsat úplně jinak, a přesto by se sdělení nezměnilo.

Otázka pojmenování

Jak řečeno, Jiří Suchý se vyptává na věci, které by měly napadnout každého citlivějšího a zvídavějšího člověka, ať věřícího, nebo ne. Proto se tedy sám sebe (a potažmo Jiřího Suchého) ptám, zda slůvko klaun v názvu obou knih bylo nutné tak, že bezpodmínečně. Ano, chápu, umožnilo Suchému používat svého (mně osobně tolik milého) slovníku a zároveň ho (snad, alespoň trochu) předem zaštítilo před očekávanými vyjádřeními opovržlivého nesouhlasu skalních teologů a filosofů.

Nevím, zda toho byla třeba. Ostatně, být teologem či filosofem to je hodně pohodlné zaměstnání. Moc se při něm nenadřete a můžete si říkat, co vám na jazyk slina přinese. Jen když to hodně opepříte latinou nebo starou řečtinou.

Ne, nebudu zde opakovat Suchého otázky. Jen dodám svůj názor, že mně osobně přišly všechny logické a ani jedna z nich nepopírala autorovu upřímnou víru v (řečeno jeho slovy) Omnipotens aeternae Deus. Já, být na Božím místě (jako že nejsem), bych Suchému nejen poděkoval: odpověděl bych mu osobně, ne jenom skrz jeho pocit Anděla Mluvčího, který, mimochodem, pozemského tazatele několikrát odbyl docela nešetrně.

Když jsme u toho odbývání: trochu mi vadilo, že v otázkách a úvahách o prvních lidech (dle Víry), Adamovi a Evě, se Suchý ani slůvkem nezmínil, že Adam měl před Evou zástoje i jinde. Podle mnoha měl zapudit svoji první manželku jménem Lilith jenom proto, že ta si troufla se cítit mu rovnou. Zde by se Jiří Suchý mohl poptat dokumentaristky Olgy Sommerové, která o něm před časem natočila film Lehce s životem se prát. Ta by mu vysvětlila nejen, že se domnívá, že Bůh není Bůh, ale Bohyně, tedy je ženská, ale také, že Lilith moudře soudila, že ji Tvůrce stvořil s Adamem společně, tedy co dva rovnoprávné tvory.

Jenže ve dvou poměrně útlých knížkách nelze obsáhnout všechno.

Na druhé straně

Suchého myšlenkovými oponenty (v obou knihách) nejsou ani tak církevní činitelé, jako zastánci dnes převažujícího názoru, že věda je věda a co nevidíme, to není. Jakýpak původní nápad, koncepce, myšlenka. V dějepisu Vesmíru nejde o nic než o vývoj, často náhodný (či nahodilý: ta dvě slova mají různé významy), celý ten vývoj se dá nějak sledovat nebo propočítat nebo jinak prozkoumat. Nikde jsme nenašli stop po nějakém tvůrčím zákroku shůry.

klaun02

Na to má Suchý několik důvtipně přesvědčivých odpovědí: za prvé, že něco nevíme, ještě neznamená, že to není. Je přece známo, že nevíme ani, jak málo víme. Kromě toho hned ve své první knize zdůraznil, že Bůh neexistuje, protože to nemá zapotřebí. Et ceterum autem censeo, abych zůstal u té latiny, tohle není od Suchého žádný elegantně vtipný výrok. To je dokonalá definice. Stejně jako pokrčení rameny nad představou, že nebe je nahoře (a peklo dole). Jak Suchý poznamenává, je podstatný rozdíl mezi oblohou, tou s mráčky, kterou, když se díváme, vidíme na vlastní oči, a nebesy, o nichž věříme (nebo se pevně domníváme, že víme).

Jiří Suchý se často nad mnohými ze svých děl ptá, jak ho to nebo ono mohlo vůbec napadnout. A ptá se dál, on, autor tolika (často) skvělých nápadů: jak vlastně vzniká nápad? Odkud přišel do hlavy?

Logicky tedy: kdo komu a jak vnukl nápad, že by stálo za to dát vzniknout Vesmíru? A proč ten, ta, či ono nápad přijal, přijala, přijalo a uskutečnil, uskutečnila, uskutečnilo? A proč právě takhle, a ne nějak jinak?

Suchý nepopírá lidský vývoj. Naopak, často cituje vědce, a má dost odvahy, aby přiznal, kde jim rozumí a kde jenom žasne. Jenže mu často chybí otázka, kterou vědci nejčastěji nekladou, ale kterou si dovede položit snad každé malé dítě (aby z toho pak odrostlo): a proč?

Ale ano, dejme tomu, že to začalo Velkým třeskem. Ale ano, dejme tomu, že před ním nebylo nikde nic. Jakkoliv si to většina z nás neumí představit a to tvrzení, že nikde nebylo nic, je také jenom výsledek matematických výpočtů, přesto zůstává otázka: a kdo to spustil? A proč? Nikdo? Jen z bohapustého rozmaru? Že se nudil? Nudila? Nudilo?

Suchému vadí, a dle mého soudu oprávněně, že jsme se tak nějak lidsky odnaučili ptát se po smyslu dění, po důvodech života a světa vůbec, a že jsme ztratili odvahu pochybovat.

Mně osobně vadí, a dle mého soudu stejně oprávněně, že se Jiří Suchý ani jednou nezeptal na zvěrstva, která provádějí mocní tohoto světa, často ve jménu Víry, nad nimiž lidstvo zoufale lomí rukama a ptá se, jak to mohl Bůh dopustit.

Ale ano, každý z nás budeme asi pochybovat o něčem jiném a často také jinak.

Bez pochybností ale zůstaneme stádem ovcí, možná užitečným, ale pořád jen stádem, kterému nebude vadit, až ho pastevci povedou na porážku.

Knížky Klaun si povídá s Bohem a Klaun to zkouší znovu se čtou s drobnými rozpaky. Na jedné straně je Suchého umění vyptávat se a vypravovat a jeho nádherná čeština. Na straně druhé jsou otázky, které nepoložil.

Snad se k nim dostane, dostane-li se k sepsání třetího dílu.

Oběma knihám pomáhá také jednoduchá (a tudíž čtivá) typografie Luboše Drtiny.

Knížky Klaun si povídá s Bohem a Klaun to zkouší znovu vydalo nakladatelství Galén, které, doufám, za svůj čin získalo přes všechny výhrady u Tvůrce hvězdičku.