Kdo by nevěděl, že je Jan Rejžek kritik, a to především hudební. Bude mu za dva roky sedmdesát a vydal vzpomínky Jste to vy? Ten titul vysvětluje. Nejčastěji se mu stávalo, že mu neznámý položil takovou otázku, a méně zaznívalo „zdravím vás, pane Rejžku“. Spíš: „Jste to vážně vy?“ Nachází se nyní v této knize a zvláštní mi připadá být v generaci, která jeho nástup vnímala v polovině sedmdesátých let ze školní třídy. A v - režimem trpěné - Melodii.

Dotyčný měsíčník měl řadu let úroveň, solidní redakci. Dělali, co mohli, aby obstáli za utahování normalizačních šroubů, ale muselo dojít ke katastrofě. Redakce vyměněna, náhle to nešlo číst: dodnes pamatuji, jak mě znechutil textař Pavel Vrba, když tam za těch okolností zveřejnil své „básnivé“ texty pro Olympic. Ale předtím, někdy okolo roku 1976, jsme ještě Melodii brali a kamarád Vašek Chýlek mi vždycky už dopředu a halasně sděloval, do koho to Rejžek tepal. Zda je obětí František Ringo Čech a jeho song nebo to odnesla jiná persona. V Rejžkových očích bylo výlupků moc, i smáli jsme se nad jeho články. Stal se pověstným, aniž mi docházelo, jak je mladý a že dosud ani nedokončil fakultu žurnalistiky.

Později jsem ho zaujat objevil na stránkách umouněného časopisu Záběr - a mladí si tohle už těžko představí. Ještě žádný internet, jen cenzura, zvlášť o zahraničním filmu málo informací. Jan Rejžek byl jedním z těch, co se to pokoušeli napravit. Například svými medailony. Nad jeho články jsem si poprvé uvědomil, jak má vypadat zhuštěná faktografie, aby se dobře četla, a naivně jsem nechápal, odkud autor informace překládá. Jistěže kompiloval, ale tenkrát to byla jedna z podstat věci. Mohli jste totiž uvažovat teprve potom, co někdo dodal chybějící fakta, a jeho články byl obsažné a báječné. Donutily mě, abych si o herci nebo filmu zkusil zjistit ještě víc.

Mnohými dodnes nenáviděný Jan Rejžek se narodil 21. 6. 1954 v Českých Budějovicích. Žurnalistiku na Univerzitě Karlově absolvoval roku 1977. Přispívá však do tisku již od sedmdesátého roku; původně psal o sportu, a když mu bylo dvacet, zaměřil se na populární hudbu a vzápětí i divadlo a film. V osmdesátých letech připravil několik set poslechových diskoték a konferoval hudební festivaly. Nebál se kontroverzí a vyvrcholily roku 1988 v Lipnici nad Sázavou, kdy přímo na jevišti realizoval rozhovor s disidentem Havlem.

Psal do samizdatových Lidových novin, i když se musel krýt pseudonymy Robert Žák a Milan Frýda, stal se jedním z předních šiřitelů petice Několik vět. Po převratu dva roky fungoval v Kanceláři prezidenta republiky. Začal spolupracovat se Svobodnou Evropa. Komentoval předávání Oscarů, Zlatých glóbů, cen Grammy a jeho kritiky dnes lze číst ve čtyřech svazcích Jak tohle vůbec můžete otisknout! (2015, publicistika let 1974-1993, 887 stran), Z mého deníčku / 1984-2003 (2005), Z mého deníčku 2 / 2003-2009 (2010) a Poslední slovo má Jan Rejžek! Z mého deníčku 3 (2010-2015) (2016). Ta naposled zmiňovaná publikace sebrala příspěvky pro rubriku Poslední slovo (v Lidových novinách) a Rejžek je i překladatel, mj. titulů Rolling Stones: 500 nejlepších alb všech dob (2007), Všechno o Led Zeppelin (2009), Led Zeppelin: všechny koncerty a pak ten pásek (2011), Clapton: ilustrovaný životopis (2012) a Americký rebel. Život Clinta Eastwooda (2013).

Jeho letošní vzpomínky jsou překvapivě detailní. Očekávatelně se tu taky o ledaskoho otře. Nepopírá, že ho od mládí přitahovaly celebrity, takže tyto cíleně vyhledával, a jeho soud býval někdy nemilosrdný. Určitě v případech, kdy odhalil za fasádou faleš, prázdnotu. Opakovaně debatoval se svým vzorem Jiřím Černým o tom, nakolik a kdy je místné oddělit dílo od autora, ale nikdy se úplně neshodli. Veškeré původce děl a na druhé straně jejich výtvory Rejžek odděluje málo a prohlašuje, že každá charakterní osobnost většinou produkuje jistou kvalitu, zatímco „naopak to neplatí“, takže i původce kvalitních výtvorů se může projevit jako bytost bez charakteru. Rejžkův přístup byl vždy podobně komplexní a vystihují ho dobře slova o Lukáši Pollertovi - lékaři a zlatém olympijském kanoistovi.

Lukáš Pollert byl roku 2010 i radním a oddal v této roli Rejžkovu dceru. K informaci kritik „uceleně“ připojí: „Bohužel je to také nedávný a pomatený koronavirový dezinformátor.“

Co však pobaví, je líčení Rejžkova dvouletého angažmá ve fotbalovém klubu Amfora. Tam ho zlákal zmiňovaný už František Čech. Určitě i proto, aby si kritika udobřil. Vzpomínky připomínají na tomto místě i četné Rejžkovy podařené „banány“ a chlubit se umí. Ale i přizná neproměněnou přihrávku profesionála Franty Veselého, za niž od mistra dostal vynadáno. Členství v Amfoře prý skončilo poté, co mu Karel Vágner uštědřil zezadu bodyček komentovaný slovy: „To máš za recenzi na Hanku Zagorovou.“

Jan Rejžek tedy občas trpěl, ale představuje se jako osoba veskrze politická. I jím otřásla srpnová ruská okupace 1968, již zažil ve čtrnácti, a je fascinující, nakolik freneticky navštěvoval biografy a sháněl dobrou hudbu, aby jezdil i na koncerty do Budapešti. Jistým svým individualismem a osamělostí, ale především schopností nepřebírat cizí názor se vždy vymykal. Má instinkt, který ho málokdy zradil a který mu třeba Helena Vondráčková či Dalibor Janda sotva kdy odpustí. Za „výborné“ české zpěvačky považuje Inku Zemánkovou, Vlastu Průchovou, Evu Olmerovou, Hanu Hegerovou, Ljubu Hermanovou, Martu Kubišovou, Evu Pilarovou, Marii Rottrovou, Janu Robbovou, Helenu Arnetovou a Hanu Ulrychovou, čímž to takřka končí. „Jen jsem tupě zíral,“ dodá, „jak bulvár papouškoval, že byla u Věry Špinarové největším trhákem Morriconeho melodie z filmu Tenkrát na Západě, kterou obdařil obávaný ostravský kádrovák Zbyšek Malý úděsným slovním průjmem Jednoho dne se vrátíš. Můžete mi někdo vyložit, co chtěl veršotepec vyjádřit blábolením: Den se v růži skryl a z růže vůni bral, tím jsi dlouho žil a kráse přísahal. Mám už v tváři sníh, to léta můžou být, s prázdnem slůvek tvých chci sotva v písních znít? Ale fuj! Tenhle kýč, dobrý leda tak k trýznění pozůstalých v krematoriu, bych nevyměnil za její Blues včerejší lásky od Dona Robeyho, které ještě nezkažena nahrála v roce 1972.“

Např. kapitola Jak mi Petr Novák málem vytesal náhrobní kámen však předvádí „postrach“ i jako chlapíka až překvapivě smířlivého a z jeho šťastné i nadšené spolupráce s filmovou komentátorkou Danou Hábovou snad i pochopíme, že je s to generovat něhu. Na druhou stranu… Jmenování řady jeho milenek (byť bez uvedení příjmení) mi připadá už trochu za čarou.

Jan Rejžek jednoduše musel být konfliktní a dobře to ilustruje roztržka s Vladimírem Justem, kolegou z televizní Katovny. Osud chtěl, aby je rozdělila Ecova skvělá kniha Pražský hřbitov, a Rejžek tvrdí, že si měl tenkrát Just připravit o románu povídání. Nestihl to, i napravil věc v jedné z dalších Katoven, bohužel ale ve chvíli, kdy pořad končil. Situaci ve studiu vnímal asi jen Rejžek, i odtrhl Justovi mikrofon od úst - právě ve chvíli, kdy se přítel rozpovídal. Nu, již přáteli nejsou.

Aniž by to na Janu Rejžkovi nechalo negativní otisk, vychovávali jej v dětství prarodiče: dědeček Jan a babička Marie. Věnuje jim v knize kapitolu a zjišťujeme, že budoucí kritik překvapivě brzy pochopil, že se životem nesmíme nechat vláčet a je třeba se jím probíjet. Vzpomínky završuje přehlídkou medailonů „nejobdivovanějších a nejlepších kamarádů“, kteří „už někde TAM čekají“. Jak říká, cítí vděk za dar, že s nimi mohl pobývat. Jde o třicítku osobností a mezi nimi jsou Pavel Bobek, Jiří Cieslar, Fantišek Horáček, Věra Čáslavská, Petr Čepek, Oldřich Černý, Radim Hladík, Vlasta Chramostová, Ladislav Kantor, Svatopluk Karásek, Jiří Křižan, Zuzana Navarová, Petr Skoumal, Andrej Stankovič, Pavel Šrut a Jan Vodňanský.

Jan Rejžek: Jste to vy? Ilustroval Štěpán Mareš. Galén. Praha 2022. 328 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/515873/jste-to-vy/