Jiří Voskovec si byli s Janem Werichem navzájem “nejlepšími chlapy svých životů”, takže není divu, že po knížce Pan Werich z Kampy (vyšla před pěti léty) se bratři Jiří a Ondřej Suší sešli nad druhou částí dvojice, která ovlivnila moderní českou kulturu jako málokdo jiný.

Knížka o Jiřím Voskovcovi má podobně laděný obal jako předchozí knížka o Janu Werichovi.

Ovšem to vůbec neznamená, že k tomu, abyste pochopili druhou knihu, musíte číst i tu první. Každá z nich je ke čtení (a pochopení) sama o sobě. Jistě, je pravda, že pozornému čtenáři jedna dokresluje druhou, ale to už musí jít, jak se říká v češtině cizím slovem, o fajnšmekry, neboli labužníky.

Předem budiž zvěstováno, že ten, kdo čeká nějaké vědecké rozbory jevů jmény Voskovec, Werich, Osvobozené divadlo a moderní kultura vůbec, ten se nedočká.

Dopustím se svatokrádeže z úvahy jednoho britského literárního vědce, který poslal k šípku všechny, kteří chtěli vědecky rozebírat mistrovské dílo P.G. Wodehouse o typickém členovi britské aristokratické zlaté mládeže Bertiem Woosterovi a jeho sluhovi Jeevesovi.

Mimochodem, tahle Wodehousova sbírka povzbudila Zdeňka Jirotku k napsání neméně mistrovského Saturnina.

Pokus o definici úsměvu nebo, nedej přírodo, smíchu, řekl onen vědec, skončí zhruba takto: kontraktace nasolabiální muskulatury, kterou způsobil pokyn z (teď už vlastně nevím jaké, ale bylo to latinsky) části mozku na základě vědomého (nebo podvědomého) vnějšího podnětu.

Mimochodem, o té vědomosti a podvědomosti vnějších podnětů k úsměvu nebo smíchu se vedou vědecké spory dodnes. Všechny ohromně vážné, všechny hýřící latinou, někdy také starou řečtinou, a ani jeden nevede k cíli.

Takže můžeme skončit s vědou.

Jiří Suchý vypráví o Jiřím Voskovcovi z hlediska člověka, který si s ním čas od času dopisoval, který si s ním dokonce několikrát popovídal. Suchý se hlásil k odkazu Osvobozeného divadla. Jan Werich to pochopil skoro ihned, Jiřímu Voskovcovi to trvalo o něco déle. A nikdy, soudě podle Voskovcovy výměny psaníček s Werichem, to nepochopil úplně, natož aby to dokázal přijmout.

Tím si lze vysvětlit nejrůznější výkyvy Voskovcova hodnocení Suchého díla a Semaforu vůbec. Suchý si nijak nestěžuje, jen vypráví o těch výkyvech a o tom, jak to působilo na něj.

Dostává se nám tady vlastně dvou pohledů od dvou lidí, kteří oba nezapomenutelným způsobem zasáhli do vývoje české kultury. Každý trochu jinak, třeba i proto, že každý v jiné době, ale také oba velice podobně v tom, že jejich vliv byl převratný.

Voskovec s Werichem dokázali přivést na jeviště srandu.

Suchý s Jiřím Šlitrem dokázali přivést na jeviště vedle srandy i poezii.

Voskovec ovšem měl k těm změnám v náladách a vztazích k člověku, kterého poznal vlastně pouze prostřednictvím “nejlepšího chlapa svého života”, asi ještě jeden důvod.

V srdci Evropy byl středem (někdy až nekritického) obdivu, cizím slovem adorace. Nač dvojice V+W sáhla, z toho se stal počin. Takový, že se o něm mnohdy mluví dodnes.

V Americe se Jiří Voskovec stal sice poměrně dost úspěšným hercem, ale přece jen pouze jedním z mnoha. Když zkoušel nějakou hru na jevišti, ať už hrál uprostřed nebo jen nějaký štěk, nikdy to nebyla hra, na jejímž autorství se podílel rukou společnou a nerozdílnou. Mohl sice nabídnout své značné zkušenosti, to ano, ale neměl vedle sebe Wericha. Voskovec už nikdy nestanul před oponou, aby s Werichem vytvářel ony pověstné předscény (forbíny), které se samy o sobě staly legendami.

A nejen to: když Voskovec zkoušel v Americe nějakou hru, už musel přemýšlet, zda se ta hra dožije nějakých repríz, a jestli ano, kolika, a kde má hledat další uplatnění.

Werich sice měl v Československu značné potíže, ale stejně nikdo nezapomene na předscény, kterých se dopouštěl s Miroslavem Horníčkem.

A o tom všem je ona část knihy, kterou napsal Jiří Suchý.

Ondřej Suchý se sice dozvěděl, že Jan Werich o něm napsal v dopise Jiřímu Voskovcovi pochvalu o jeho písňových textech, ale jeho přístup se (pochopitelně) liší.

Ondřej Suchý využívá svých bohatých zkušenosti publicisty, kterého zajímají dějiny umění zábavy. Pídí se tedy pilně po vzpomínkách těch, kteří Voskovce zažili nejen na Manhattanu, ale po celé Severní Americe vůbec.

Zde musím přiznat drobný střet zájmů: Ondřej Suchý mě požádal, abych mu pomohl, protože mám k těm pamětníkům za mořem slané vody zeměpisně přece jen o něco blíže než on. Podařilo se mi najít několik lidí, kteří dokonce hráli s Voskovcem divadlo (díky pomoci šéfredaktorky krajanského listu Nový domov paní Věry Kohoutově z Toronta), ovšem tím moje úloha skončila: všechno další si už Ondřej Suchý obstaral sám.

Ondřej Suchý zaznamenal pozoruhodné vzpomínky veteránů torontského Nového divadla, kteří si s Voskovcem zahráli ve hře Oldřicha Daňka Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko.

Ti vyprávěli o kolegiálním a přátelském Voskovcově vztahu k divadelním ochotníkům, kterým dokonce nabídl tykání a hru s nimi secvičil k ohromnému nadšení přítomných diváků.

Za přečtení s lehkým úsměvem (už je tu ten úsměv zase!) stojí vzpomínky několika českých pamětníků, a také několika Čechů, kteří Voskovce navštívili v Americe nebo, jako třeba bývalý intendant Semaforu Jiří Planner, s Voskovcem v té Americe kamarádili až do jeho úmrtí.

Ondřej Suchý se také vypravil po stopách Voskovce (a Wericha) do Vídně, kde se ti dva setkali naposled a kde si spolu v roce 1974 popovídali před mikrofonem. Tahle nahrávka vyšla pod názvem Poslední forbína a Ondřej Suchý vystopoval nejen, jak k ní došlo, ale (hlavně) vypráví o lidech, kteří stáli u jejího zrodu. A ti zase vyprávěli o dvou znamenitých a smutných klaunech, kteří sice plánovali, že se takhle ještě někdy sejdou znova, ale kteří oba moc dobře tušili, že jestli se ještě někdy sejdou, nebude to ve Vídni, ale někde daleko nad oblaky.

A když už jsme u těch nebes: knížku uzavírá fascinující rodokmen Jiřího Voskovce, dílo odborníka Jana Drocára.

Většinu obrázků do přílohy sehnal Ondřej Suchý z nejrůznějších zdrojů, takže vzniklo několik velice zajímavých stránek.

Stejně jako předchozí společnou knížku bratrů Suchých o panu Werichovi z Kampy, i tuto knížku vydalo nakladatelství Ikar, součást skupiny Euromedia.

Ti, které zajímá česká kultura bez hloupého bulváru, si na panu Voskovcovi z Manhattanu smlsnou.