8.12.2016 | Svátek má Květoslava






KNIHA: Pan Werich z Kampy

22.11.2011

Vedu tímto pány Jiřího a Ondřeje Suché na veřejný pranýř. Páni bratři sepsali totiž knížku jménem Pan Werich z Kampy a jejím vydáním mi způsobili bezesnou noc. Četl jsem s takovým nadšením, ba co dím, zaujetím, že jsem se ráno nebyl schopen přinutit, abych s patřičnou ochotou šel dále roztáčet kola výstavby rozvinutého kapitalismu.

A teď vážněji. Jan Werich byl (společně s Jiřím Voskovcem) jedním z tvůrců zcela nového druhu smíchu nejen na českých jevištích, ale v české kultuře vůbec. Nelze se tedy divit, že knížek o těch dvou, nebo alespoň o jednom z nich, o tom, který zůstal v srdci Evropy, se po pádu vlády jedné strany (dá-li se tomu tak říkat) objevily spousty. Jan Werich byl do té doby persona non grata, o Jiřím Voskovcovi už ani nemluvě. To byl zrádce národa. Zcela drze, bez patříčných povolení patříčných úřadů, se usadil v blázinci na řece Hudson, a ještě si dovolil tu nehoráznost, že si říkal a psal, co se mu zachtělo. Jenže, jak tomu už v inflaci bývá, některé z těch knížek byly naprostý šmejd, a jedině znalci místních poměrů měli na to, aby oddělili zrno od plev.

A že bylo o čem bojovat. Kromě vymyšlenin, kupříkladu, od lidí, kteří tvrdívali, že chodili s Janem Werichem na ryby, tu byli tací, kteří Voskovcovi s Werichem tvrdě vyčítali jejich údajné předválečné levicové smýšlení. V době, kdy už to šlo říci více či méně beztrestně, tvrdili, že vlastně Voskovec s Werichem částečně mohou za to, co postihlo nejen je, ale i zbytek národa, tedy komunismus.

Do toho přišli bratři Suší. Oba dva mají co o Janu Werichovi říci. Jiřímu Suchému dokonce Jan Werich kdysi nabízel, aby založil divadlo Semafor jako pobočku jeho (páně Werichova) divadla, což Jiří Suchý s díky odmítl. Jan Werich mu, mimochodem, po letech k tomu odmítnutí blahopřál, neboť znal sama sebe a uvědomil si, že by do toho Suchému kecal a že on s Voskovcem si do své práce taky nenechali od nikoho moc řečnit. Ondřej Suchý už dříve sepsal o Janu Werichovi (a částečně i o Jiřím Voskovcovi) několik knížek, které osvětlovaly ta či ona období (a díla) obou Mistrů. To slovo Mistr je tady schválně, ačkoliv Jan Werich lidi za podobná oslovení honil bičem okolo baráku.

Bratři Suší si moudře uvědomili, že jsou různí, a tak se domluvili, že každý sepíše svoji část, a teprve poté dají obě části dohromady.

V čem jsou si obě části podobné? V tom, že obě berou v potaz nejen Werichovu osobnost, ale také okolnosti a souvislosti doby, v níž žil a tvořil, a v tom, že jsou obě napsány skvělou češtinou. Jsou si podobné hlavně ve snaze o co nejhlubší pochopení osobnosti tak rozporuplné, jako byl Jan Werich.

Liší se v přístupu.

Jiří Suchý se, společně se svým spoluzakladatelem Jiřím Šlitrem, hlásili k odkazu Osvobozeného divadla, což Jan Werich pochopil mnohem rychleji a lépe než Jiří Voskovec. Tomu to ovšem lze jen těžko zazlívat: přece jen se díval na dění v Praze přes moře slané vody. Pohled na věc mu navíc ještě ovlivňovaly různě zabarvené zprávy, které se lišily hlavně tím, zda je pronášel někdo, kdo Semaforu fandil, nebo někdo, kdo ho, ať už z jakýchkoliv důvodů, nesnášel. Teprve po osobní návštěvě Werichově Voskovcovi došlo, že se Suchý se Šlitrem hlásí k odkazu Osvobozeného divadla, aniž by měli v úmyslu je jakkoliv kopírovat.

Takže vzpomínky Jiřího Suchého jsou zvym způsobem poněkud osobnější než vzpomínky jeho mladšího bratra. I Jiří Suchý se pustil do polemiky s některými autory, kteří si tříbili svoji pověst neohrožených na tom, jak se pustili do tvůrců, kteří se jim už nemohli bránit. A budiž zde řečeno, že ti rádoby neohrožení nemohou Jiřímu Suchému dosáhnout ani pod kolena.

Jiří Suchý se také zmiňuje o některých velice soukromých vztazích, láskách či neláskách Jana Wericha, avšak činí tak taktně a s porozuměním.

Přístup Ondřeje Suchého je trochu odlišný. Ondřej Suchý totiž, kromě toho, že je básník, textař a výtvarník (jako jeho bratr), je také novinář. A je také velice zdatný historiograf. Mezi historikem a historiografem je obří rozdíl. Ten první zařazuje všechno do škatulek a co mu překáží, to odmávne jako nedůležité. Ten druhý poctivě zaznamenává vše, co se děje, a je pevně přesvědčen, že škatulky jsou dobré jedině tak k uschovávání nití a jehel, ale ne ke třídění lidí.

Ondřej Suchý proto neváhal, ani když mu osud jménem skutečnost přihrál do ruky témata poněkud ožehavější. Proto zařadil do své části i vzpomínky na Werichovu dceru Janu, proto se také rozepsal o rozchodu Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem. On už o tom rozchodu psal dříve a pak se musel poněkud podivovat nad tvrdými odsudky, které se na jeho prošedivělou hlavu snesly ze všech stran. Byl bezostyšně obviněn ze sensacechtivosti hraničící s bulvárem, a přitom mu nešlo o nic jiného než o snahu uvést na pravou míru události týkající se dvou mužů, kteří si právem vydobyli lásku a úctu větší části národa.

Že se přitom mohli někdy splést? No a? Necituje snad Bible samotného Ježíše, který nabádá ty, kteří se nikdy ničím neprovinili, aby hodili kamenem?

Ondřej Suchý se oněch ne zrovna příjemných okamžiků dotýká s taktem a slušně, aniž by se dopouštěl jakéhokoliv sprosťáctví. To je samo o sobě umění a čtenáři by za tenhle přístup měli Ondřeji Suchému poděkovat.

Knihu, kterou vydalo nakladatelství Euromedia (a za to patří dík i jemu), doprovází obrázky, z nichž mnohé nebyly až dosud širší veřejnosti známé. Celé dílo je vypraveno vkusně, tak, že je radost se na knížku nejen podívat, ale i vzít ji do ruky.

A když už tu knížku budete mít v ruce, otevřete a začtěte se. Budete rádi, že jste tak učinili.

Na úplném konci se musím přiznat k drobnému střetu zájmů: bratry Suché znám až nehezky dlouho (nehezky proto, že to znamená, že nemládneme), obou si vážím, dokonce jsme kamarádi, a oba mám rád. Doufám, že to nebude žádnému ze čtenářů vadit.



Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Diskuse


počet příspěvků: 14, poslední 22.11.2011 12:46









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.