Dvanácté české vydání románu Ztracený svět se zjara 2024 objevilo doplněno studií Jana Kopeckého (*1984) nazvanou Za Ztraceným světem. Analyzuje známou knihu Arthura Conana Doyla (1859-1930) prvně zveřejněnou roku 1912 a Kopecký ji obdivuje, ale úvodem je řeč o starších ztracených světech s předvěkou faunou, které Doyla předešly. Seznamu vévodí perla, 160 let stará Cesta do středu Země (1864), ale Kopecký nezametá ani zdánlivé maličkosti vč. dvou povídek H. G. Wellse. Jedna je podmořská a hrdina druhého příběhu Aepyornisův ostrov (1894) je po bitce ve člunu jenom s vejci dávno vyhynulého „sloního“ ptáka z Madagaskaru. Vylodí se na opuštěném ostrově a z jednoho z vajec se vyklube mládě. Následují celé roky soužití se stále agresivnějším opeřencem a potom situace dospěje k dalšímu masakru, ostatně jsme od přírody zabijáci.

Inspirací se stala Doylovi jiná próza: Swallowed by an Earthquake (1894) Edwarda Douglase Fawcetta (1866-1960), staršího bratra (zmizelého) cestovatele Percy Harrisona Fawcetta (nar. 1867). O čem tento příběh je? Při zemětřesení se propadne dům s rodinou rovnou do světa dinosaurů a neandrtálců.

Pravěk zajímal i Londona, když psal Předpotopní trofej (1901): jen muž a pes na Aljašce narazí na živého mamuta. A náš Karel Hloucha líčí v Zakleté zemi (1910) výpravu do Arktidy, kde bude odhalena celá říše mamutů! Podobně Kopecký komentuje X dalších literárních děl. Jsou analogická ke Ztracenému světu, nic z toho by ale nestačilo k napsání veledíla, jež přečká století. Suchá inspirace jen literaturou je možná málo a i v tomhle případě hrály roli hmatatelnější vlivy. Reálná expedice do Guyany.

Tu uskutečnil botanik Everard Im Thurn roku 1877, kdy taky stanul pod impozantní stolovou horu Mount Roraima. Vrátil se do Anglie, přednášel a psal. Úplný objev neudělal, o Roraimě se zmínil už sir Walter Raleigh (1595) a zkoumal ji (1835) taky německý cestovatel Robert Schonburg. Doylovi byla ostatně podnětem i další stolová hora Kurupira, která leží právě na hranici Venezuely s brazilským státem Roraima. V románu Ztracený svět se jmenuje Kurupuri obávaný démona pralesa, kterého si spisovatel nevysnil, a indiáni Waikové skutečně umísťují na horu domov tajuplných tvorů, kterým dominuje (dinosaura připomínající) Stoa. Indiáni Akkalové z Doylovy knihy nazývaly dinosaury právě tím jménem, a když byl u Kurupiry (1978) český kryptozoolog Jaroslav Mareš (1978), vyfotografoval sloup podobný tomu, z něhož se dostali na plošinu hrdinové románu. A byly další podněty. Když se Doyle plavil Egejským mořem (1907), tak zahlédl tvora, jehož měl - snad omylem - za mládě ichtyosaura.

A zjara 1909 narazil v lomu v Sussexu na zkamenělé stopy iguanodonů. 14. března 1910 navštívil i přednášku P. H. Fawcetta, který v letech 1908-1909 upřesňoval brazilsko-bolivijské hranice a vyfotografoval při té příležitosti stolovou horu Huanchaca. Sedmdesát procent Jižní Ameriky bylo ještě tehdy nezmapováno.

Jan Kopecký se věnuje i postavám Doylova románu. Předobraz Edwarda D. Malona (který však nese znaky samotného autora) byl patrně novinář Edmund Dene Morel (1873-1924) a postava George Edwarda Challengera vznikla dle skotského lékaře (a lektora fyziologie Edinburgské univerzity) Williama Rutherforda (1839-1899). Ale měl i další předlohy: Doylova výbušného spolužáka George Budda a zoologa Edwina Ray Lankestera (1847-1929), autora knihy Vyhynulá zvířata (1905), která se přímo v románu vyskytne.

Challengerův charakter má také rysy zmiňovaného plukovníka Fawcetta (jenž býval tajnůstkářský) a další figura, lord John Roxton, byla Fawcettem rovněž inspirována. Ale víc peruánským konzulem Rogerem Davidem Casementem (1864-1916), kterému Doyle v září 1910 přes Atlantik napsal o svých literárních plánech: „Ke skupině se v Anglii dostanou zprávy o zvláštním místě nahoře, v neprobádaných částech u pramene jednoho z přítoků Amazonky. Před mnoha lety se tam vyvýšila plošina a okolo jen útesy. Brání přístupu. Na vrcholu o 40 čtverečních mílích žije vyhynulá flóra i fauna. Dinosauři, maslodauři a zvláštní prehistorická rasa na stromech. Skupina dojde na místo, fotografuje a zažívá úžasná dobrodružství.“

Doyle poprosil konzula, aby mu dal vědět, kdyby objevil něco „podivného nebo zvláštního“. Podle autorů knihy Annotated Lost World mohl však být Roxtonovým vzorem prostě Innes Doyle, brigádní generál a Doylův bratr.

Jan Kopecký probírá bod po bodu i faunu románu. Potkáme gigantická klíšťata, velikou černou můru (Ascalapha odorata), iguanodona, pterodaktyly, dinosaury, stegosaura, plesiosaura, ichthyosaura, anakondu, toxodona… Kopeckým připomenut i pokus Dana Batoryho usadit události na časovou osu.

Je to sice diskutabilní konstrukt, který připomíná podobné pokusy se Stínadly a Rychlými šípy, ale logiku má a vyšel z toho, že si Malone v kapitole Předsunuté hlídky neznámého světa poznamená: „Úterý 18. srpna.“

Protože román prvně vyšel roku 1912 a existuje v něm výše zmíněná kniha Extinct Animals, nemohla se dobrodružství odehrát před rokem 1905 (neboli za života Julese Verna) a ten jediný rok mezi, kdy vychází úterek na 18. srpna, má číslo 1908. Ostatní se odvine pouze odsud, a to nepříjemně mechanicky. První setkání Malona s Challengerem vyšlo na středu 13. listopadu 1907 a 28. června 1908 expedice přijela do brazilského Belému. 8. 7. do Manausu na řece Amazonce. 4. září objeví pod horou opuštěný tábor Maplea Whita a v bambusovém porostu kostru jeho společníka Colvera, který byl shozen shůry. Večeři jim unese ptakoještěr a 10. září vstoupí na plošinu. Jsou tam zrádně odříznuti. V neděli 13. Malone šplhá do koruny stromu ginkgo, setká se tam s opočlověkem a nakreslí mapu okolí. V noci ho pronásleduje dinosaurus (lítý) a novinář se zřítí do pasti, která mu naštěstí zachrání krk. 17. září proběhne masakr opolidí, chcete-li válka na plošině, a 10. října uloví Roxton mládě pterodaktyla a zároveň objeví v hnízdišti diamanty. V polovině října expedice opustí plošinu šikovnou jeskynní chodbou a 5. listopadu se vyloďují v Anglii.

Sir Arthur Conan Doyle napsal Ztracený svět mezi říjnem a 3. prosincem 1911. Originální rukopis má 295 stran. Je takřka bez škrtů a momentálně součástí newyorské sbírky bratří Bergových. Roku 2020 vyšel knižně nákladem tisíc výtisků. Zajímavé, že se Maple White, jak vyčteme, původně jmenoval Wilson Maple a Matto Grosso nazval autor Matto Grande.

24. března začala kniha vycházet na pokračování souběžně ve třech amerických časopisech a v Sunday Magazine of the Sunday Star ji provázely mapy, šestačtyřicet ilustrací Josepha Clementa Colla a osm fotografií. Sir Arthur Conan Doyle taky sebevědomě vytvořil sérii fotomontáží, na kterých zosobnil Challengera.

O první převod románu do češtiny se postaral (1919) Karel Weinfurter, aby přeložil i obě pokračování Jedovatý pás (1913, česky poprvé 1919) a Země mlhy (1926, česky poprvé 1927). Na trilogii navazují ještě dvě povídky Když Země vykřikla (1928, česky 1992) a Muž, který chtěl rozložit svět (1929, česky 2018).

Roku 1925 vytvořil malíř Václav Čutta obálku druhého českého vydání, které obsahuje tucet fotografií z první filmové adaptace, ale já sám četl knihu v sedmi až deseti letech ve vydání čtvrtém (1971), kde překvapí původní určení ilustrací Pavla Broma. Patří povídce Raye Bradburyho Burácení hromu, respektive její televizní adaptaci Dinosaurus (1969). Autorem je Jaroslav Dietl.

Sedmé vydání románu (2001) s jedinou ilustrací Zdeňka Buriana na obálce a dalšími od Milana Fibigera zajistili Toužimský a Moravec. Výtvarník Petr Modlitba ilustroval (2012) vydání desáté. Vedle toho existuje šest vydání slovenských (1960-2017). Jan Kopecký se v další části studie krátce věnuje kryptozoologii jako takové a konstatuje, že sem tematicky patří také Doylovy prózy The Maracot Deep (1927-1929, česky nikdy nevyšlo), Démon z bednárny (1897) a Postrach z kazivcové průrvy (1910). V posledním případě byl u Doylova psaní patrně spouštěcím momentem fosilní nález pravěkých medvědů.

Obklopen barevnými ukázkami vypráví poté Kopecký o komiksových adaptacích. První britská je z roku 1962. U nás román převedl do známého seriálu Vlasta Toman v letech 1969-1970 a tuto verzi kreslil Jiří Veškrna: dosud byla zveřejněna pětkrát a naposled roku 2020 v knize Výpravy do ztracených světů.

Mnozí pamatujeme i variantu Antonína Matějky a kreslíře Pavla Žiláka z Komet (1989-1990) a před deseti lety vyšlo i album Petra Kopla Ztracený svět, přeložené je taky do angličtiny (2016). Pan Kopecký jinak ví o komiksových adaptacích argentinských, belgických, bulharských, francouzských (poprvé 1975), chorvatských (1951-1952), italských, kanadských (1957), maďarských (1960), mexických, polských (1972), ruských (poprvé 1968), španělských a jistěže amerických - a věnuje se i adaptacím filmovým na čele s trikovým snímkem Willise O´Briena. Tomuto klasickému dílu bude napřesrok sto let a mělo premiéru v Lucerně 25. prosince 1925. Challengera hraje Wallace Beery a místo pterodaktyla děsí Londýn brontosaurus: obdobou finále filmu je dnes konec stejnojmenného projektu (filmu i knihy) Ztracený svět od Michaela Crichtona a Stevena Spielberga.

V druhé filmové adaptaci (1960) hrál profesora Claude Rains a její režisér Irwin Allen předtím práva koupil za sto tisíc dolarů. Hrdinové zde přistanou na plošině moderně, tj. vrtulníkem, a byla pro ten účel snímána tzv. Jelení hora ve Venezuele. Nedostatkem jsou ovšem triky vyřešené pouze optickým zvětšováním leguánů, varanů, kajmanů a gekonů, jejichž těla filmaři banálně polepili hroty a štíty.

V kanadském filmu z roku 1992 hraje Challengera John Rhys-Davies a děj se odehrává v Africe. Roxton je tu nahrazen fotografkou Jennifer. V dalším, opět kanadském snímku (1998) zosobnil iniciátora výpravy Patrick Bergin a dobrodružství se absurdně odehrají ve studeném Mongolsku. Následoval neakceptovatelný (aspoň pro mě) seriál (1999-2002), který má 66 dílů, ale mám rád film z roku 2001 s Bobem Hoskinsem jako Challengerem, ve kterém hraje „Columbo“ Peter Falk reverenda odsuzujícího evoluční teorii. V románu se žádná podobná postava nevyskytuje. Roku 2002 vznikl animovaný seriál o 26 dílech a Kopecký připomíná i nerealizované projekty. Z nich je škoda filmu Jacka Arnolda (1916-1992), kde by Challengera hrál Sean Connery. Scénář byl dokončen (a odložen) roku 1984.

Jan Kopecký se také věnuje rozhlasovým adaptacím a připomíná rok 1995, kdy zapracovali na budoucím cédéčku Rudolf Pellar a Boris Rösner. Roku 2021 načetl knihu Jiří Klem. Jedním z jejích britských interpretů byl i James Mason (1980), přičemž vůbec první anglická rozhlasová hra vznikla už roku 1938. Další roku 1944. První americká (s Basilem Rathbonem) je z roku 1960. Román se překvapivě ocitá i na divadelních prknech a mezi roky 2018 a 2021 hráli jeho verzi před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově.

Závěr Kopeckého práce se věnuje variacím Ztraceného světa, kam Kopecký řadí třeba i Burroughsovy příběhy o podzemním Pellucidaru i tajemné Caproně. V oblasti komiksu nezapomíná Kopecký ani na Běhounka a jeho Výpravu Toma Bartona (1946-1947). Kniha končí galerií obrázků Petra Modlitby, Miloslava Muškáta a Vladimíra Rimbala, přičemž samostatným případem je Zdeněk Burian.

Není známo, na čí zakázku a kdy pracoval, ale vytvořil nejméně pět olejomaleb, které tu jsou prvně reprodukovány v rámci jedné knihy. Na první vidíme už mrtvého Maple Whitea, nad ním stojí profesor Challenger. Následují jen a jen vize ptakoještěrů (jako by něco chybělo) a jeden zrovna odcizuje rožeň s večeří. Další je sestřelován kulovnicí a tato scéna použita na obálce sedmého českého vydání.

Následuje zobrazení ukrutného poprasku v londýnském Zoologickém ústavu při vzletu ptakoještěra a konečně sledujeme nebožáka nad Atlantikem, když se už vrací do Jižní Ameriky. Doletí?

Zdeněk Burian si vážil vlastní práce, o to nic, ale posléze byl poněkud benevolentní a rozdavačný. Dokazuje to Kopeckým citovaný úsek ze vzpomínek Ladislava Majera, který zde říká: Stál jsem nad složkou plnou nádherných ilustrací a zoufale přemýšlel, co vybrat. Zdeněk Burian to vyřešil za mě: „Líbí se vám ten ještěr? Vznikl pro knihu Divy prasvěta. A tyto oleje? Ty jsem maloval pro Ztracený svět. Škoda, že kniha nevyšla. Už se jí to asi nepodaří.“

Vzrušeně jsem obracel listy. Složky se zdály bezedné. „Líbí se vám ty ilustrace k Babičce? Vezměte, ty už nevyjdou.“ Rozpačitě jsem mumlal, že bych si tedy jednu vzal. Mistr se na mě chvíli díval. Řekl: „Víte co? Když jste z Moravy, mého kraje, já vám to dám zadarmo.“

Majer tvrdí, že nabídku nepřijal. Lituje. Ne však ze sobeckých příčin: „Zůstalo by to jako celek. Dnes už se to nepodaří. Ilustrace k Babičce odvál čas. Kdo ví, kde skončily krásné oleje ze Ztraceného světa.“

Smutné. Přesto trčí nad Kopeckého prací emočně ještě výš citace z knihy britského herce Briana Blesseda (*1936). Koncem let čtyřicátých byl kluk a měl perné dni. Býval bit ve škole, chodil pozdě. A jak to dopadlo? Pan Brown mě požádal, abych s ním předstoupil před třídu. Vlídným tónem řekl: „Myslím, že je správné a slušné, abych se omluvil Blessedovi za všechny rány, které jsem mu během posledních týdnů zasadil. Mýlil jsem se. Dávám povolení, Blessede, abyste vyslechl i poslední dvě rozhlasové epizody Ztraceného světa a už bez obav z dalšího trestu. Bití rákoskou považuji za odporné a těším se na den, kdy už k tomu nebudu nucen. Taky požádám pana Jonese, aby vám všem pro zpestření výuky přečetl Ztracený svět.“

Zprávu jsme přivítali ohromným jásotem. Učitel angličtiny pan Jones byl naším oblíbencem a uměl úžasně vyprávět. Cítil jsem se v sedmém nebi a byl tak nadšen, že jsem se stěží dokázal ovládat. Závěrem ředitel řekl:

„Jsem Blessedovi zavázán, že mi připomněl, jak skvělá literatura je Ztracený svět.“

Sir Arthur Conan Doyle a Jan Kopecký: Za Ztraceným světem Sira Arthura Conana Doyla. Předmluva John Lavas. Anglickou část přeložil František Gel. Ilustrovali Harry Rountree, Zdeněk Burian, Petr Modlitba, Miloslav Muškát, Vladimír Rimbala a prostřednictvím ukázek mnozí další. Vydal Pavel Mervart. Červený Kostelec 2024 s datem 2023. 456 stran. Za Ztraceným světem Sira Arthura Conana Doyla - Arthur Conan Doyle, Jan Kopecký | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví