Článek Zbyňka Petráčka z 2. ledna Havlíček, komuna, Ludmila mne velice zaujal. Jednak šíří záběru přes různá výročí, jednak souvislostmi z historie vyplývajícími.

Část o Ludmile je trochu slovo do pranice. Nedávno jsem přečetl knihu „Hledání Černého vikinga“ islandského spisovatele Bergsveinna Birgissona. V té knize se otevírá barvitý život mořského nájezdníka, vikinga, piráta, obchodníka s otroky a také jednoho z prvních osadníků Islandu.

Doba přechodu z 9. do 10. století, čas naší paní Ludmily. Evropou kráčí stáda otroků hnaných z východu na jih a západ Evropy. Evropská pobřeží planou pod nájezdy severských pirátů, kde neplení Vikingové, tam útočí z muslimských území Evropy a Afriky nájezdníci s půlměsícem. A aby toho nebylo dost, po kočovnické dálnici, vedoucí od mongolských stepí až k podhůří Alp, dorazila další vlna kočovníků. Ve španělské Pamploně se dochoval výkřik na zdi kostela, zoufalá motlitba:“Bože, chraň nás před Maďary.“ Mimochodem, na počet obléhání Paříže Vikingové porazili Maďary 2:1.

Stará žena odcházející z Prahy zřejmě na jaře 921 měla za sebou život, jenž by stačil na několik životů. Její muž Bořivoj ji nechal s houfem dětí (prý se šesti) a klidně si umřel. V době, kdy lidský život má pramalou cenu, kdy o životě rozhoduje rychlejší úder mečem či sekerou, máma šesti dětí stojí v čele malého rodinného klanu v nevelké doméně středních Čech. Zažila změnu víry, staří bohové už dávno ztratili svou sílu. Dnes jsi vladyka či dcera náčelníkova, zítra můžeš být přikovaným veslařem na galéře ve Středozemním moři či bezprávnou otrokyní v přístavním bordelu.

Zažila pád Velké Moravy, nájezdy Maďarů, boje se Sasy a Bavory. V té době by barvotisková babička z barokních legend a předkládaná do omrzení do současnosti nepřežila ani den.

Rozbor ostatků říká o statné robustní ženě, které konec života přinesl tehdy neléčitelnou nemoc, endokraniozu. Postupné nárůstání čelní kosti způsobovalo nesnesitelné bolesti, záchvaty, migrény.

Při každé změně tlaku to muselo lítat. Když se ze dvorce rozlehl rachot rozbíjených hrnců, tak si v domácnostech hrnčířů pantátové radostně mnuli ruce - to budou kšefty.

Blíží se podzim a s ním jeden z nejvýznamnější svátků zemědělské Evropy, asi už od neolitu, podzimní slunovrat. V kalendáři našich keltomanů Alban Elbed, 23. září. V džbánech kvasí medovina, zraje pivo z nové úrody, to bude veselo.

K pevnosti nad Berounkou přichází knížecí družina. Cháska viselců odtržených od šibenice, pobratřená mezi sebou a rodinou knížete. Chlapi od Baltu, ze stepí, od západu či Slované z jiných koutů Evropy. V rukou českého knížete vražedný stroj, obáváný protivníky. Vojáci se těší na svátek, bude veselo. V chatách s otroky je dost mladých žen a děvčat, které si užijí drobet drsné legrace. Místním to asi nebylo moc recht, když se objevili knížecí vyžírkové, taková byla pravidla. Hezká děvčata se nenápadně začala ztrácet do skal a jeskynních úkrytů, v populaci zesílí náhle přílivem z okolí počet kulhavých, hrbatých, poďobaných od neštovic, typ Marfuša. Vládkyně nad družinou, Drahomíra, je doma na pražském hradišti. Válečníci s přibývajícími promile se dostávají mimo kontrolu, začínají řádit. Místní se ztrácí, kdo může, bere nohy na ramena.

Tu promlouvají legendy - kněžna vyšla vstříc válečníkům, laskavě k nim hovoří, snaží se uklidnit situaci, na nějakou dobu to stačí. Jenže ouha, domácí si při vyklízení pozic nezapomněli vzít i část zásob. Došlo k tomu nejhoršímu, co se při mejdanu může stát - došlo pití. A tak si chlapi se suchým pyskem vzpomněli, že něco bude u paní kněžny. Buší znova na bránu, vlamují se dovnitř. Stará žena se staví na odpor. Nebrání sebe, ale rodinnný majetek. Výsledkem je smrt. Druhý den družina odjiždí. Je v tristním stavu, leckdo má problémy se zpočátku udržet na koni a je terčem posměšků svých spolubojovníků. Jen ti v čele jsou zamyšlenější - co řeknou Drahomíře?

Je jen úplná náhoda, že první dva čeští světci zahynuli v období plus minus týden podzimní rovnodennost? Na svatého Václava už to historici práskli, byl to výsledek půtky při hodokvasu.

Svatá Ludmila byla dlouho dobu pro církev poněkud nestravitelná, po rozkolu církve se nějak nehodilo připomínat původ jejího křestu. Pro dnešní uznávání svaté ženy byla rozhodující tři období: vláda Karla IV., baroko a 19. století. Vlastenecké a ženské spolky se zaštiťovaly jménem svaté kněžny.

Za první republiky a v dobách ohrožení národa mnoho rodičů dalo jméno Ludmila svým dcerám, možná to byl vliv i jisté star českého filmu, Ludmily Babkové, pardon Lídy Baarové.

Ve svátku naší paní Ludmily se obráží nejen přetěžký příchod křesťanství, ale jak sláma z bot zde čouhá zemědělská tradice, to, co předcházelo kulturní přeměně života Evropy. Lidé míří na Tetín, přicházejí na místa starých dějů, docházejí až k výhledu nad Berounkou, kde ještě koncem 19. století zely otvory portálů jeskyně Turské maštale. Řídící učitel Pech napsal do kroniky obce exaltovaný výkřik: “Tetíne, jsi v středě krajiny, přec na konci cesty!“

Od roku 2016 pořádám v rámci poutě mezinárodní sraz Ludmil a poslední tři roky taky sraz Bořivojů. Kromě starších začínají se objevovat i děvčátka a kluci s těmito jmény. Nevím, zda letošní rok bude dobrý k pořádání pouti na výročí smrti naší paní kněžny.

Co vím určitě, je to, že by se naši politici a notáblové země české měli zmátořit a vytvořit něco jako rytířský řád jménem naší paní kněžny. Zasloužilé matky, vychovatelky, političky, manažerky a majitelky úspěšných firem, sportovkyně, vědkyně, vynálezkyně. Prabába rodu Přemyslovců, matka, babička, žena válečnice a drsná obchodnice je dobrým vzorem pro přicházející generace mladých žen a dívek.

Povinností každého Čecha je jednou za život přijít na Tetín. A dámy a pánové jakéhokoli věku se jmény prvního páru našich knížat, hajdy na Sraz. K tomu vám přeji do Nového roku šťastnou a veselou vakcinaci.

Autor je zastupitel obce za ČSSD, průvodce Sdružení sv. Ludmily a náčelník tetínských jeskyňářů