27.5.2024 | Svátek má Valdemar


FILM: Jak se vrátila monstra aneb Godzilla a Kong.

10.4.2024

Úvodem této reference o novém bijáku s King Kongem a Godzillou se, prosím snažně, se mnou na pár sekund vraťte do času socialismu; a jestli to děláte, přestanete si je nostalgicky idealizovat! Tenkrát vycházel časopis 100+1 zahraniční zajímavost a ledacos se tam dalo najít a přečíst. Ale možná jsme měli menší nároky a stálo to s prominutím za prd, a to navzdory tomu, že byl článek srdnatě převzat z Bruselu a magazínu Spécial; tudíž ze „záludného“ Západu. Netuším, zda 100+1 transponovalo belgickou verzi textu věrně, ale slyšme, co se bylo v letech sedmdesátých možné dočíst o výše zmíněním King Kongovi. Ale pozor, následující řádky nekritizuji a byli jsme za ně rádi. Chci na nich pouze obecněji ukázat, v jakém duchu se o věcech informovalo.

Merio C. Cooper a Ernest Schoedsack se předtím na hollywoodské nebi nijak zvlášť nezaskvěli. Při natáčení tohoto filmu však projevili záblesk geniality. Uvědomili si, že se obracejí především k obecenstvu v USA, které se právě začínaly vymaňovat z velké hospodářské krize. Úspěšné zdolání oblud zvaných nezaměstnanost, bída a hlad dodalo Yankeeům skálopevnou důvěru v jejich schopnosti. Začali se pokládat za nadlidi a už se nebáli ničeho. Jestliže však je někdo o své síle přesvědčen, co mu může být příjemnější než záchvěv strachu? Co může být nezvyklejší než tento záchvěv? Ve srovnání s ním jsou banální všechny ostatní příjemné pocity, jako útulnost domnova, objetí hezkého děvčete či rychlá jízda autem. Severoameričané mají tradici rizika, kterému se člověk vystavuje: už dědeček bojoval s Indiány, když se vydal na Velkou prérii. V roce 1933 však to bylo už vzdáleno, a lidé se proto nudili. Chtěli něco nového. Každý přece nemohl hrát rugby. Cooper a Schoedsack tyto reakce veřejnosti nějak vycítili a Kong se stal Američanům výzvou. Kdyby obrovskou opici dokázali přemoci, potvrdili by, že jsou nadlidmi. Taky že King Kong nakonec zahynul: Američané museli být silnější.

Stop. To by mohlo stačit a vraťme se do roku 2024. Nebo už jen připomeňme, že roku 1933, kdy měl premiéru úplně první King Kong, na jehož scénáři se podílel i britský mistr detektivek Edgar Wallace, stal se v Německu říšským kancléřem (a naprostým pánem) Adolf Hitler, a zatímco ve ztemnělých sálech biografů diváci bledli při pohledu na opičáka, také ve Spojených státech se šířilo tušení čehosi politicky neblahého…

Pak uplynulo víc než dvacet let, ve kterých dostal Hitler na frak a Japonsko s ním. V Hirošimě/Nagasaki se to neobešlo bez obětí, tak jako předtím i jinde, a filmařskou odpovědí na radioaktivitu a atomovou pumu se stal film Godzilla (1954) režiséra Iširó Hondy. A toto monstrum dal tentýž Honda osm let nato dohromady právě s veleopem ve snímku King Kong versus Godzilla (1962). Bylo to první a ne poslední setkání a střetnutí dvou oblud, které se podle mého názoru k sobě nehodí. Navíc… I malé dítě těžko uvěří, že by sebešikovnější veleop chrliči zkázy nepodlehl. Film smatlal dvě odlišné poetiky a jediné, co se dá na tom nápadu pochválit, že vznikl silně bizarní kontrast. Čímž nic neskončilo. Stejně jako se dočkal v Americe pokračování původní King Kong a podobně jako v Japonsku navázali na Godzillu, začaly se vracet i poloabsurdní filmy, ve kterých bylo možné sledovat souběžně Konga a japonské monstrum. Nakonec… Inu, zvyknout se dá i na horší kombinace světů.

Takže filmaři neusínají a po druhé části Záhady Blair Witch (2016) a jiných filmech režíroval aktuálně Adam Wingard (*1982) už podruhé snímek, ano, právě o Godzille a Kongovi.

Jeho cílovou diváckou skupinou jsou děti, ale mohl bych možná analyzovat, co tady zaujme i toho dospělého, který už ztratil jejich vnímavost a cit pro pohádky.

Nic? Ale ne. Určitě usazení obou monster do populárních světových destinací (jak na tom stavěly už bondovky). Necháte-li totiž potvory, aby do sebe třískaly pouze v sobě přirozeném prostředí, absentuje výše zmíněný kontrast. Vůkol je džungle, fantastické okolo je všecko. Toho je třeba se vyvarovat. A tak je Godzilla hezčí jako v klubíčku usínající královna uvnitř pravého římského Kolosea. Čekal jsem v kině, zda Koloseum i rozmlátí, ale zvedla se a likvidoval jen kousek. I to asi nevědomky. Godzilla nemá čas moc koukat po nohy a ocas.

Ani Španělsko ale v Hollywoodu nepřišlo zkrátka a konkrétně došlo na přístav Cádiz = nejstarší ještě stojící město v jihozápadní Evropě. Má snad být v novém filmu zničeno? Nevyzradím, ale je přístavní, takže jsem měl jako divák dopředu myslící (jenže v kině dopředu ze zásady nespekuluji) předpokládat, že přijde zkáza z mořských vln… A nikdy bych nechtěl, dodám, pracovat v některé z těch jen tak bokem demolovaných budov. Soptícím/zuřícím gigantům sice nejde o lidi-mravence, ale je známo, že to mravenci stejně odnesou.

Dneska už jsme zvyklí takřka na jakékoli vizuální šílenosti, a přece Wingard přišel s esy. U egyptských pyramid tudíž proběhne veliká řežba monster, během které (za paniky v Káhiře) jen tak mimochodem rozmetají div světa. A ty pyramidy se nesypou jako stavby z lega, ony se sypou ještě snáz. Právě podobné „anekdoty“ diváci v kině vítají, ale připravilo mi zklamání godzillí dobytí Gibraltaru. K nebi spalující žár chrlící a mocně troubící drak sice leze po ikonické gibraltarské skále a zahlédneme i letiště, přes které vede silnice, ale jde jen o pár vteřin. Škoda. Z dalších využitých lokací jmenuji Barbados, kde je vstup do duté Země, a co tu opravdu ještě nebylo, je finální souboj v Riu alias utkání titánů nahlížené částečně z výše a přes ramena upažujícího Krista. Tipněte si: složí monstra jen tak bokem i Ježíšovu sochu? Co myslíte?

I kdyby blbli jen (nadále kontrastní) Kong a Godzilla, stačilo by to; ale monster je víc a obzvlášť ohavným je Mothra, obří můra. I ona už převzata z jednoho filmu, ve kterém Tokio ohrožovala počátkem šedesátých let.

Ve zbrusu novém filmu vyřídí Kong i obřího, ozubeného mořského hada, načež si pochutnává na kusech jeho těla. Tato scéna je výtvarně stylizovaná tak, až se blíží kýči.

Tvůrci se především vyřádili na opičáckých obyvatelích světa v nitru Země a vzorkem jejich umu je třeba scéna, v níž Kong postřehne surovost nelidského otrokáře vůči otrokovi. Zastane se tedy utlačeného, podstoupí výměnu názorů s otrokářem a končí ji ranou pěsti.

Úmyslným klišé je pilot, kterého nečekaně slupne masožravý strom. Než se to semele, chlapík je nám znechucen. Snáz by se podobné momenty daly vydržet, kdyby sem tam zahynul i klaďas, ale ti jsou asi nesmrtelní.

A co mám za hlavní námitku? Během demolice měst museli přece lidi umírat po stovkách. Ale naznačeno to není, a tak sledujeme jen korektní zápas-trapas. ˇ5íkat se tomu dá i vymydlenost. Ano, dětští diváci jsou tím ochráněni před hrůzami, ale právě jim ten nesmysl dojde jako prvým. V některých jiných filmech je aspoň zdůrazněna proběhnuvší evakuace, tady ne. Capacabana je v jedné chvíli v pohodě, pět sekund nato zažívá peklo.

Jakousi teplotní protiváhou (žhavého) Godzilly je bílý drak Shimo. Otevře vždy jen chřtán a dýchá a vy jste náhle kusy ledu! Brr. A připomíná mi to ještě jednu lokaci. Arktidu. Kus děje je totiž vpuštěn i mezi kry a bestie fungují efektně na bělostném pozadí. Je to síla, i když okolo už nemají padající mrakodrapy.

Aby měly boje hlavní příčinu, je tu nejúhlavnější z monster Scar King. Tato bytost terorizuje civilizaci nitra Země, kterou je proto třeba osvobodit. A lidé? V podobných filmech jsou vždy až druhotní, tady nicméně funguje domorodé děvče Iwi, které jediné přežilo Ostrov lebek, kde původně bydlel Kong. Dívka je vychovávána vědkyní, a sice je němá jako ryba, ale ve svém nitru oddána Kongovi. Přijímá jeho telepatické volání o pomoc a následkem toho vygeneruje ve škole zvláštní kresby. Ano lavice utrpí; ale to, že se nejednalo pouze o sny, se brzy ukáže.

Film je dětinský a megalomanský, ale záměrně. Můžeme si z podobných katastrofických „nesmyslů“ i všelijak střílet, ale je to znak malosti. Osobně mi aktuální universum tohoto díla asociuje i svět románů Edgara Rice Burroughse, kterému se určitě nevysmívám, a jsme skutečně vrženi i do srdce opího společenství. A současně procházíme biotopem uvnitř Země, ve kterém krákavě poletují příbuzní pterodaktylů či pteranodonů. Neumím pochybovat o tom, že přesně to ještě fantastickému filmu chybělo.

Godzilla x Kong: Nové impérium. Režie Adam Wingard. Hrají Rebecca Hall a další. USA 2024. 114 minut.