Umělec a úřednice

David Černý, světově známý sochař, jehož díla jsou v Praze poutním místem pro zahraniční turisty, se potkal v televizi s jakousi šedou úřednicí, kurátorkou umění ve veřejném prostoru s razítkem, která by všechno kontrolovala a nelíbí se jí ani jeho poslední sochy (paní kurátorka Marie Foltýnová již měla bytostný problém i s obří ocelovou Lilith a má patrně k Davidovi Černému a jeho dílu v Praze nějaký nepřekonatelný odpor, nebo tak něco, jak to tak vypadá), ani jejich plánované umístění, ani skutečnost, že sochař nepustil do svého ateliéru úředníky, které tam vyslala.

Na přiloženém videu můžete se zájmem sledovat setkání dvou naprosto rozdílných světů, tedy tvůrčího génia a standardního klotového rukávu, svět kumštu a svět státního úředníka. Ani mne nepřekvapuje ta hluboká propast neporozumění, která je mezi nimi vyhloubena, v tom se za stovky a tisíce let asi nic nezměnilo. Stejně je to ale neuvěřitelné, tak jako skutečnost, že se jedná o soukromý projekt a nikoliv dílo někde na náměstí, které patří městu. Celá věc byla navíc schválena památkovým úřadem a nejedná se o nějakou z daní placenou výstavu v Národní galerii, či něco podobného. Neprostupnou hrázi mezi oběma světy dokumentuje krátká výseč z jejich dialogu:

-V každé fázi schvalování se musí ukázat vývoj projektu, máme na to zákony a předpisy.

-Je to váš komunistický komplex a Váš názor je pro mě nepodstatný.

Stejně o ničem jsou podle mne argumenty paní kurátorky o tom, že sochy budou na úrovni dvou rušných křižovatek a je to tedy nevhodné umístění pro bezpečnost silničního provozu. To by se asi měla zbourat i Prašná brána a tak, nebo Svatý Václav na koni nahoře na Václavském náměstí, to je fakt síla… Loni v srpnu jsme byli se ženou a dětmi v Praze a dav turistů kolem Kafkovy otáčející se hlavy byl skoro stejně velký jako dav turistů na Staroměstském náměstí před Orlojem. Namísto abychom byli vděční osudu, Boží prozřetelnosti, či spontánnímu řádu lidské interakce za existenci současných českých umělců, jejichž dílo v Praze láká turisty ze zahraničí, tak jim prostě všemožně hážeme klacky pod nohy. Úspěch se u nás asi neodpouští. Zejména lidmi, kteří ničeho v kumštu nedosáhli a jen závidí, řekl bych.

Poslední věc, kterou jsem dodělal, vychází mimo jiné z řecké mytologie a je taková dost melancholická, o což se zasloužily i smyčcové a žesťové orchestrální sekce. Jmenuje se Labyrint a nazpíval jsem ji netradičně česky. Další song, na kterém pracuji, je o keltském svátku Beltaine, no a ten bude pro změnu veselý a plný optimismu, už je vlastně hotový a zbývá jen nahrát zpěv. Tak zase příště.