Spolutvůrci řady českých filmů Jakubu Čechovi je padesát a táhne mu jedenapadesát. Jako zvukař zatím nasbíral šest Českých lvů. Ale i tloustl, až mu to varovně vytkl doktor; zhruba před deseti lety začal Čech výrazněji chodit a výrazněji znamená, že víc než doporučovaných 10 000 kroků denně.

Posléze překonal dvakrát pěšmo Spojené státy, přičemž vedl deníky. Oba vyšly knižně. Pěšky z Mexika do Kanady za 121 dní (realizováno 2016; 4200 kilometrů) a Pěšky skrz Skalisté hory (ujito 2018 a jde o zvládnutí tzv. Continental Divide Trail; cca 4500 kilometrů).

Do třetice Jakub Čech obešel v jednom zátahu po hranici naši republiku. Taky o tom napsal knihu. A nehnal se. Ani tak mu nejde o rekord, jde mu o vnímání světa a o princip. V tomto případě princip hraniční čáry: Čáry dnes už naštěstí všude dostupné.

Ani ji nevnímá striktně a knize Jakubův cestovní deník 3. Pěšky po hranici ČR sice padne i zmínka o komsi, kdo se právě o chůzi přesně po čáře pokusil, ale… Není to snad šílené? To už můžete radši šlapat po laně. Kuba Čech ČSR obešel, aniž pochod hrotil: pěšinami hranici nejbližších na naší straně. Ale pečlivý byl, takže navštívil i veškeré „klíčové“ body.

Nejsevernější, nejvyšší (odtud vyšel, tam se i vrátil), nejzápadnější, nejjižnější (na ten sice zapomněl, ale vracel se jen osm kilometrů), nejvýchodnější a nejnižší. Ten nejnižší je, dodejme, samozřejmě hladina Labe v místě, kde vtéká do Německa.

Poutník nezapomněl ani na kóty, kde se naše hranice stýká s jinou, a nezapomněl ani na ono neexistující už trojmezí, odkud kdysi vybíhala přísně a samopaly střežená čára mezi Německou demokratickou republikou a Německou spolkovou republikou.

Po padesáti dnech a nějakých hodinách stál JČ podruhé na Sněžce (už ho prý sháněli v práci), ale ono číslo 50 vážně nemá smysl, vždyť dobrodruh držel i čtyři ryze odpočinkové dni. A vůbec! Pouť, když o ní čtete, působí jako cosi, co se dá zvládnout piánko. Je to samozřejmě omyl.

Čech ale není první a nepochoduje kolem republiky zdaleka jediný. Mj. vyšla kniha Tomáše Lachmana Kolem česka za 66 dní, o které se i sám náš chodec úvodem výslovně zmiňuje, a nejméně jeden borec dokonce takto bez přerušení obešel celou původní hranici Československa! Tu štreku opakovat Kuba nechtěl, ale jeho výkon stejně je pozoruhodný.

Šel sám a možná je to nejlepší. Nikdo vás nekoriguje a pouze sobě denně dokazujete… Co vlastně? Každý zná svou odpověď! A máte-li pár kamarádů, už se postarají, aby třeba na trojmezí čekala čokoláda a na dalším potokem chlazené pivo.

Jenom čtyřikrát Čech přespal u známých, kteří měli chalupu či hlavní bydlení zhruba při jeho cestě, a jinak nocoval v přírodě. Zaujme pocit, kterým zůstal prodchnut, když to skončilo, a musíte být v sortě lidí, kteří aspoň krapet chodí, aby vás potkal pocit stejný. Jak si to totiž štrádujete, vynořují se známá vám místa, kde jste už byli, a která nefotografujete poprvé. Pravčická brána… A teprve díky odhodlání obejít zem vytvoří ta místa šňůru. Posléze užasnete, že jste je původně nedali do souvislosti, a teprve vidíte, že sice jsou každé pro sebe, ale přitom pár pídí od sebe. Co z toho vyplývá? Jsou Čechy rybníček?

Možná. Ale nezískáte jejich obejitím nad tou louží žádnou moc. Ani kontrolu. Jen víte lépe, čeho si nevážit a čeho ano.

Otázku lze postavit i šířeji! Co obšlápnout jiné státy? Hm. Místy by se to asi blížilo sebevraždě. Třeba v Kongu. Nemožné je (a vždy bylo) i Rusko. Zmrzli byste, anebo dopadli ještě hůř. A skromnější cíle? Obejít Andorru? Vatikán? San Marino? Monako? Možná by se ale ukázalo, že je problém i to, a diplomat Martin Stropnický, jak mě napadá, měl jistě možnost, když ve Vatikánu pracoval, jej zevnitř po hranici obejít, i mohli bychom se zeptat: „Stalo se?“

Pravděpodobná odpověď: „To mě nenapadlo, protože nebyl čas; ale obešel jsem Vatikán jako řadový turista, a totiž zvnějšku. Římem.“

Jakub Čech kdysi absolvoval FAMU a kamarádí s Janem Svěrákem. Vytvořili Vratné lahve, Kuky se vrací, Tři bratři, Po strništi bos a dělal i s Marhoulem, například na Tobruku, Nabarveném ptáčeti a volné adaptaci Bondyho vzpomínek Prvních deset let (na filmu 3 sezóny v pekle). Což je všechno hezké, ne-li obdivuhodné, ale pak potřebujete něco schodit, takže…

Jakub nenosí víc než devět kilo zátěže a na cesty bere jenom spacák, hamaku, moskytiéru, pončo, karimatku, ešus, vařič, filtr na vodu, zapalovač, nůžky a nůž, lžíci a lopatku, bundu, čapku a čelovku, rukavice, mobil, fotoaparát (používal značku SONY RX100 m6), powerbanku, sluchátka i špunty do uší, solární nabíječku, lékárničku, třímetrovou lepicí pásku, desetimetrový provázek a kompas… Úvodem přespal na vrcholu Sněžky. Ve čtyři ráno 19. května vykročil k západu a hned za Harrachovem se napojil na stezku E3, tedy jednu z tří evropských dálkových tras. Tato vede od Černého moře do Santiaga de Compostela.

Opustil ji u rozvodí Baltu a Severního moře a šestý den dokráčel na Anenský vrch nad Lobendavou. Brzy nato stál na nejsevernějším bodu Česka. „Zatímco jeden člen policejní hlídky, která mě tu odchytila, kontroluje doklady, druhý trpí stejným postižením jako já. Chodí. Chci s nimi udělat fotku, ale prý to mají zakázané.“

Jedním z dalších bodů výšlapu se stala Hora Svatého Šebestiána. Následoval Boží Dar, ale upozorňuji, že Jakub města nemá moc rád; a když už jde, prahne, aby mu zpívali ptáci.

Prošel Kraslice a přes Vernéřov doputoval na Dolní Paseky, kde je minerální pramen. V Hranicích si koupil nanuk a stál na trojmezí Čech, Bavorska a Saska. Nejzápadnější bod ČR ale leží o pár kilometrů jižněji, takže ještě jdete po cyklostezce a pěšinou. Musíte pak projít Cheb a 19. den jej obklopila Šumava. 9. června vystoupal na nejvyšší vrchol její české části, což je Plechý, a mj. následovaly Česká Kanada a Staré Město pod Landštejnem. 16. 6. váhal, zda neodbočit do Znojma (já bych to nevydržel), ale neuhnul. Urputně, principiálně se držel hranice a v noci vždycky psal deník. Mimochodem, provází jej kresbami.

Poblíž Lednice zachytil tužkou zámeček Dianin chrám, stylizovaný do podoby vítězného oblouku, ale ještě vyhráno neměl. Pokračoval ke svému známému vinaři Jožkovi a chvíli cupital i Rakouskem - u Dyjákovic. Dorazil k soutoku Dyje a Moravy čili do Moravské Amazonie. Minul zámek Pohansko, kde kdysi pracoval na filmu Král Ubu, a 31. den cesty stál na dalším trojmezí. 25. 6. ještě na jednom (Morava-Slovensko-Polsko), ale musíte po žluté ještě na sever a teprve po pěti kilometrech budete v nejvýchodnějším koutě Moravy, pěkně schovaném ve smrčí na břehu potoka Oleška.

Cituji z Čechova zápisníku (26. 6.): Na dnešek jsem vyhlásil svůj čtvrtý odpočinkový den, a tak tu končím. Vyzvedává mě Zbyhněv, který se mi se svou ženou Jankou nabídl jako trail angel. Jedeme k nim do nedalekého Koňákova. Hned po příjezdu proskočím sprchou a pak se usazujeme na terase. Mají fantastický výhled na hory. Oba patří k polské menšině a připadá mi krásné, jak přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Tohle mě fascinovalo v Gruzii, kde byli lidé schopni během jedné věty třikrát měnit jazyk. Ochutnávám pivo místního malého pivovaru a Zbyhněv řádí u grilů. Bavíme se, jak jinak, o cestování. Jedna jejich dcera žije v Kanadě, takže měli šanci to tam projet a prochodit. Opulentně večeříme, jsou momentálně na paleodietě, takže to není jen kus masa s chlebem, ale spousta zeleniny. Koukáme do mapy, jak se touhle industriální oblastí prokousat. Pro inspiraci volám Romču V., která jde podél hranice o pár dní přede mnou. S omluvou se ve 21. 30 zvedám, děkuji za vše a mířím na kutě. V noci přišla bouřka jak z béčkového hororu. Nebe bylo téměř stále ozářené blesky. Ne že by se nedalo venku pořežít, ale jsem rád, že spím pod střechou… Zbyhněv mě háže autem zpátky na těšínské nádraží.

Kudy dál? Po hraniční řece Olši, od jihu obejít Karvinou a od severu Bohumín. Kus šlapete i po hrázi Odry. Zrovna je 32 nad nulou. Ale nezastavitelně se derete k cíli. Albrechtice, Měsíční Hora, Malý Valdštejn. Petrovice, Zlatý hřeben a Biskupova Kupa. Frývaldov, Lázně Jeseník. Ripperův kámen, Mariánský potok (brodíte se středem). Rychlebské hory - s nejvyšším kopcem Smrk. Broumovské stěny. Buková hora. Adršpach. Lampertice. Jakub Čech ušel 2163 kilometrů a má za to, že se totéž nedá nahradit výjezdem v autě do těch míst. Taky ovšem přiznává: „Byl to náhradní program, abych se nezbláznil z nicnedělání.“ Pocit z dálkového chození je mu, tvrdí, víc než pocit moci anebo „z tvorby“, ale je samozřejmě otázka, nakolik jsme kdo disponovaní k podobným pocitům. Inspirace, kterou svou cestou poskytl, zůstala určitě.

Jakub Čech: Jakubův cestovní deník 3. Pěšky po hranici ČR. Ve společnosti Albatros Media vydalo NAKLADATELSTVÍ XYZ. 208 stran.

Jakubův cestovní deník 3 - Jakub Čech | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví