Na senátním semináři „Musí být ekologie alarmistická?“ zazněl na dnešní dobu politické (klima)korektnosti velmi odvážný příspěvek, který si zasluhuje větší popularitu.

Tento příspěvek je tak trochu doplněním a rozšířením předchozího pojednání o suchu, kde byly rozebírány dva články o suchu ve střední Evropě s poněkud rozporuplným vyzněním. Na senátním semináři s názvem „Musí být ekologie alarmistická?“ zazněl skvělý příspěvek s názvem „Změny klimatu v historické perspektivě“, kde jeho autor analyzuje také práci Büntgena et al, zmiňovanou v mém předchozím příspěvku.

Čtenáři velmi doporučuji, aby tuto přednášku zhlédl. Závěrem zazněla slova, která jsou v dnešní době velmi odvážná a podle mého skromného názoru hluboce pravdivá (zdůraznění je moje):

„Klima se měnilo a měnit bude. Nezávisle na tom, co budeme jako lidstvo i jako jednotlivci podnikat. Je dobré s tím počítat a hledat co nejrozmanitější způsoby adaptace.

Současný klimatický alarmismus je nebezpečný, protože nabízí klamnou CO2 utopii. Má silnou vůli k moci. Tíhne k rozdělení společnosti a k sociálnímu inženýrství. Jeho ideologie vede k zanedbávání, možná dokonce k eskalaci řady palčivých environmentálních problémů“.

(Konec citátu)

Dovoluji si poslední odstavec poopravit a doplnit: Současný klimatický alarmismus je nebezpečný, protože nabízí klamnou iluzi, že drahým snížením emisí CO2 bude klima a jeho vývoj nějak znatelně (kladně) ovlivněno. Za tuto iluzi nabízí jistotu, že zchudneme a že odevzdáme velkou část svobody a bohatství bobtnající zelené byrokracii, která se zhlédla v roli spasitelů světa a začíná jí chutnat nekontrolovatelná moc nad jinými lidmi, kteří ji navíc živí. Zelená klimatická ideologie začíná ovládat mnohé velké podniky a banky, kterým se začíná líbit představa, že na ideologicky správné činnosti budou automaticky přidělovány garantované dotace a že čistě ekonomická stránka věci bude „upozaděna“. Že se tím blížíme systému neefektivního centrálního plánování, které zavedlo bývalý komunistický blok do hospodářského a environmentálního marasmu spojeného s totální absencí svobody a demokracie, trápí zřejmě čím dál méně lidí, novým generacím navíc chybí historická zkušenost.

Možná si mnozí málo uvědomují, že cestou do (nejen) energetické chudoby a celkovým ekonomický poklesem pod vlajkou boje proti klimatickým změnám je (stále ještě) svobodný a demokratický svět významně oslabován. Z toho mají prospěch hlavně autoritářské země, vůči kterým se sice západní země slovně vyhraňují, ale na kterých se přitom stávají stále více závislými. Představa, že si třetí svět vezme ze „zelenající“ Evropy nějaký příklad a obětuje svůj ekonomický rozvoj nějaké „ochraně klimatu“, když může pozorovat, kam to vede, je naivní a směšná, nanejvýš zkusí ze sebe udělat oběť „klimatických změn zaviněných bílým mužem“ a od sebemrskačských států Evropy a Severní Ameriky získat nějaké peníze nebo jiné výhody. Ale spíše si mnozí ambicióznější politici (nejen) v rozvojových zemích vezmou hlavně příklad z toho, že pro pohodlnější vládnutí je lepší vystrašená společnost, která hledá spásu u politika či (častěji) autoritáře až diktátora, kterým pak projde ledacos.

Musíme si tedy dát hlavně pozor na to, aby vějičce „ochrany klimatu“ nebyla nakonec obětována svoboda a demokracie, aby nebyl znemožněn politický obrat, až bude nad slunce jasné, že prosazované řešení problému je výrazně horší než onen (pseudo)problém. Měli bychom mít na paměti, že nejhorší tyranie jsou nejčastěji ty, které se snaží o nějaké vznešené „dobro“, ať už to byla v minulosti třeba tzv. rasová čistota spojená s (konsensuální!) eugenikou nebo nastolení „spravedlivého společenského řádu“; nyní se tím může stát i zdánlivě nevinně vypadající „ochrana klimatu“. A že se budou nynější i budoucí spasitelé klimatu a světa snažit demokracii a svobodu (nenápadně) oklešťovat, je docela pravděpodobné.