Největší investice do obnovitelných zdrojů uskutečňuje Německo. Jejich nespolehlivost mu však stejně neumožňuje dodržet „uhlíkový rozpočet“ na množství vypouštěného CO₂. Cesta k „uhlíkové neutralitě“ je zjevně delší, než si zelení aktivisté z Bruselu přejí.

Německo táhne Evropu do zeleného údělu. Samo však ukazuje, jak jsou tyto plány nereálné. Po obrovských investicích má Německo v obnovitelných zdrojích vyšší instalovaný výkon, než v těch klasických. Kvůli nestabilitě OZE však není schopné fungovat bez většinových dodávek elektřiny z jádra, uhlí a plynu (zde a zde). Současně se však zavázalo plnit takzvaný uhlíkový rozpočet, který říká, kolik která země může vypustit oxidu uhličitého, aby se nezvýšila průměrná globální teplota o více než 1,5 stupně oproti předindustriální době. Tématu se věnuje respektovaný německý deník Süddeutsche Zeitung (zde).

Jenže nevýkonnost OZE dostala Německo do pasti. Bez fosilních zdrojů se totiž země zastaví. Nebo se stane závislou na dovozu. Jenže s fosilními zdroji nesplní uhlíkový rozpočet.

Aby mohla spolková republika fungovat plně na obnovitelných zdrojích – neboť jádra se od příštího roku úplně zbavuje –, potřebovala by svoji instalovanou kapacitu OZE několikanásobně zvýšit. Vzhledem k tomu, že leží ve stejném klimatickém pásmu jako Česko, dá se odhadovat, že tento nárůst by musel být čtyřnásobný u větru a pětinásobný u fotovoltaiky (zde). Jistou změnu v tomto odhadu může způsobit rozvoj větrné energetiky na pobřeží, ale ani tam vítr zdaleka nefouká stále, jak je vidět například na on-line grafech výroby elektřiny organizace Agora Energiewende (zde). Mimochodem, vítr z moře podle grafů dodává výrazně méně elektřiny, než si vnitrozemec podle novinových zpráv na toto téma může myslet.

Ani samotné znásobení instalovaného výkonu by však situaci nevyřešilo. Protože pro zajištění kontinuální dodávky energie jsou ještě potřeba rozsáhlá a stále nesmírně drahá bateriová úložiště. Pro představu, úložiště pro týdenní spotřebu elektřiny České republiky by podle odhadů Jaroslava Čížka ze spolku Realistická energetika a ekologie (zde) vyšlo zhruba na 40 bilionů korun. V Německu ovšem žije osmkrát více lidí než v Česku a je to zároveň největší evropská ekonomika. Takže jeho úložiště by musela být patřičně větší…

Jenže dokud Německo nepostaví násobně víc OZE a neposílí patřičně vedení napříč zemí, nemůže odstavit uhelné a plynové zdroje. Řešením by samozřejmě bylo alespoň prodloužení provozu jádra za rok 2022, ale to pro současnou vládní garnituru nepřichází v úvahu. Dovozem elektřiny se většina německé potřeby také vyřešit nedá. (A nejpozději v roce 2040 nebude ze střední Evropy ani odkud dovážet.) Takže se zdá, že o osudu německé snahy plnit „uhlíkový rozpočet“ je rozhodnuto. Ať se to zeleným líbí, nebo ne. Protože jiná cesta k zajištění dostatku elektřiny než provozovat fosilní zdroje do původně naplánovaného roku 2038 zjevně není.

Tedy pokud vláda nebude chtít vypínat dodávky průmyslu i domácnostem. Čili i elektromobilům, které německá vláda mohutně podporuje. Natolik, že od roku 2035 už se v zemi nemají vyrábět auta se spalovacím motorem. Jenže ani elektromobil se bez elektřiny z plynu a uhlí nepohne. Uhlíkovému rozpočtu navzdory.

Je možné, že by se někdo ze současných politiků nad takovým výsledkem nejbohatšího evropského státu pozastavil? Že by si uvědomil, že když „klimatické cíle“ není schopné splnit Německo, nemůžou je splnit ani ty chudší státy? Že je třeba na čase přehodnotit stanovené cíle?