aneb Pět let od aféry Climategate

Zastřeno výstřelky našeho „lidového“ prezidenta a ve světovém měřítku zastíněno ukrajinsko-ruským konfliktem a zvěrstvy tzv. Islámského státu zůstalo téměř nepovšimnuto jedno malé výročí – v listopadu tohoto roku tomu bylo již pět let od neslavné aféry zvané Climategate. Podívejme se na jeden z nejčastěji citovaných výroků vztahující se k této události trochu podrobněji.

O co tehdy šlo? Na veřejnost unikly tisíce mailů z Oddělení výzkumu klimatu Univerzity Východní Anglie (Climate Research Unit of University of East Anglia, dále zkráceně CRU). Dodnes není jisté, kdo to vlastně udělal, zda to byl šikovný hacker nebo prostě anonymní whistleblower (promiňte mi ten anglický výraz), tj. člověk, který se na některé praktiky už prostě nemůže dívat a řekne dost a prozradí všelijaké informace ze zákulisí dané organizace.

Uniklé maily se samozřejmě neomezovaly na zaměstnance CRU, ale veřejnost si mohla počíst i maily jejich kolegů, zejména ve Spojených státech. V této souvislosti je asi namístě otázka, jak etické je zveřejnění uvedené korespondence; asi nikdo na světě by nebyl rád, kdyby se mu někdo cizí hrabal v mailech, ale na druhé straně se jednalo o služební korespondenci vědců placených z veřejných peněz, tudíž by publikace jejich diskusí a plánů nemělo tolik vadit, mj. s odkazem na deklarovanou otevřenost a transparentnost vědy o klimatu. A zejména, když jsou závěry klimatologického výzkumu používány k odůvodnění všelijakých, a často velmi drahých opatření.

Asi nejslavnějším výrokem spojeným s touto aférou je část mailu, který psal v roce 1999 klimatolog Phil Jones svým kolegům (vysvětlující poznámky, které nejsou součástí původního citátu, jsou v hranatých závorkách):

„Podle Majkova [myšlen Michael Mann, autor slavných klimatických hokejek] triku jsem zrovna dokončil práci na nastavení přístrojových teplot na každou sérii [rekonstrukcí] od roku 1981 a pro Keithovu rekonstrukci od roku 1961.“

O co šlo? Jednalo se o práci na grafu, který byl určen pro publikaci Světové meteorologické organizace (WMO) „Stanovisko WMO ke stavu globálního podnebí v roce 1999“. Ve své konečné podobě vypadal takto:

Z grafu je patrné, že globální teploty se od roku 1000 měnily jen mírně, zatímco od roku 1900 vyskočily výrazně vzhůru do hodnot nejvyšších za přibližně 1000 let, což bylo považováno za další důkaz bezprecedentního dramatického oteplení, samozřejmě způsobeného člověkem.

Jak je ale možné získat teplotní řady za tak dlouhé období, když přístrojová měření máme pro několik míst pouze po několik století, a v jakž takž potřebném množství pouze za 100-150 let? Pro odhad vývoje teploty v dané oblasti se používají tzv. proxy data, tj. nepřímé ukazatele stavu podnebí, zejména teploty a srážek. Mezi takové proxy údaje patří parametry letokruhů stromů (tloušťka nebo hustota), poměr izotopů v sedimentech apod. Pro zjištění, zda daná proxy data opravdu aspoň částečně odrážejí teplotu, se období, kdy již přístrojová měření máme, porovnávají s naměřenými hodnotami a zjištěná závislost, pokud je nalezena, se použije na rekonstrukci podnebí v minulosti, kdy již přístrojová měření k dispozici nejsou.

Výše uvedený graf je složen právě z takových rekonstrukcí. Tedy, přesněji, až na tu část od poloviny 20. století. Pokud by se použily pouze ony teplotní rekonstrukce bez „triků“, vypadal by graf asi takto:

Rekonstrukce jsou znázorněny barevně, zatímco přístrojová měření černě (jsou dvě, jedna pro letní období, ke kterým se vztahuje většina rekonstrukcí, druhá pro celý rok – ale to není podstatné).

Pokud bychom si odmysleli černé křivky ukazující skutečně naměřené teploty, vypadalo by to na to, že v polovině 20. století se oteplování (podle těchto rekonstrukcí) zastavilo. Dostáváme se totiž k jednomu z hlavních problémů těchto proxy dat: V druhé polovině 20. století se jim nějak nechce následovat teploty, proxy data indikují stagnaci nebo i pokles teploty. Zelená křivka, rekonstrukce paleoklimatologa K. Briffy, jde dokonce prudce dolů. Paleoklimatologové to označují jako „problém divergence“, který, pokud by byl náležitě uváděn, by výrazně snížil věrohodnost výkřiků typu „nejtepleji za tisíce let!“.

Nyní přichází na řadu onen trik party paleoklimatologů kolem Phila Jonese a Michaela Manna: Nepohodlná (proxy) data se prostě smáznou a nahradí se těmi „korektními“, přístrojovými. A krásný obrázek oteplování, bezprecedentního za tisíc let, je na světě.

Protože se v souvislosti s výrokem „Hide the decline“ vyskytuje spousta chybných interpretací, zdůrazňuji ještě jednou: Skrývat se neměly hodnoty teploty naměřené pomocí teploměrů, ale pokles náhradních, tzv. proxy dat. To nemá zpochybňovat oteplení za posledních zhruba sto let, ale tvrzení o bezprecedentním oteplování v měřítku tisíců let; skutečnost, že se teploty s těmito proxy daty rozcházejí nyní (mimo kalibrační období), je silnou indicií, že v době středověkého klimatického optima (ano, před časem se teplejší podnebí nepovažovalo za hrozbu, ale za požehnání) mohlo být i tepleji než dnes.

Někdo by mohl namítnout, že se to přece použilo „pouze“ na propagační brožurku Světové meteorologické organizace (což mě mimochodem jako meteorologa netěší, mírně řečeno). Podobné triky, i když poněkud sofistikovanější a ne tak humpolácké, se ale používaly i pro shrnující zprávy IPCC. To by si však vyžadovalo jiný a rozsáhlejší příspěvek.

Co tomuto způsobu prezentace dat říká vědecká veřejnost? Kromě pár znepokojených jednotlivců se většinou staví k této prezentaci dat smířlivě nebo dokonce takového „triky“ obhajují. Ke kritikům takového přístupu patří mimochodem fyzik a klimatolog R. Muller. Z jeho prezentace vyjímám srovnání oněch grafů s „trikem“ a bez něho (viz též video):

Trik hokejkových klimatologických mistrů:

Proxy údaje bez zpoužití „triků“:

Co na to John Holdren, laureát Nobelovy ceny, vědecký poradce amerického prezidenta prezidenta Baracka Obamy?

„Zdůraznil bych, že, například, pojem „trik“ je ve vědě často používán k popisu chytrých způsobů jak obejít těžkosti, což je zcela legitimní.“ Viz zde.

Ze strany českých obhájců těchto „triků“ vyjímám stanovisko profesora Bedřicha Moldana, ředitele Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, politika TOP09 a spoluautora části české ekologické legislativy, k aféře Climategate:

„Především těch mailů, které naznačují, že mohlo dojít k nějaké falzifikaci, nebylo mnoho. A když se na to podíváte podrobně, zjistíte, že je to naprosto zveličené. Dám jediný příklad. Jeden klimatolog napsal: „Musíme s tou křivkou udělat nějaký pěkný trik.“ Všichni novináři světa se na to vrhli a začali křičet: Vidíte, chtějí dělat triky. Jenže ze své praxe vím, že kdybych něco takového psal, tak bych naprosto neměl na mysli, že chci falšovat data. Chtěl bych třeba jen změnit strukturu stupnic, aby některé trendy lépe vynikly. Tomu klidně budu říkat trik a nikdy by mě nenapadlo, že mě za to někdo bude vláčet.“

Po aféře Climategate následovalo několik vyšetřování, ale pečlivě vybraní „vyšetřovatelé“ neshledali v těchto postupech vážnější nedostatky. Např. jedna z komisí, která výše uvedené vědce „očistila“, byla vedena lordem Oxburghem, ředitelem firmy zabývající se výrobou elektřiny z větru.

Další úvahy o věrohodnosti tvůrců a obhájců oněch klimatologických „triků“ si dovolím přenechat čtenářům. Z mého hlediska je ale nejvíce znepokojující, že tito pánové vychovávají další generace vědců, kteří tyto triky, tedy mazání nepohodlných dat a jejich náhrada „korektnějšími“, mohou považovat za legitimní „chytré způsoby jak obejít těžkosti“, když naměřené údaje odporují hypotéze. Za relativně pozitivní stránku věci můžeme považovat skutečnost, že takovéto „triky“ nejsou veřejně obhajovány třeba ve farmacii, tedy alespoň doufám.