aneb Bouře ve sklenici vody

Jednoho už pomalu přestává překvapovat, jak velký prostor se v našich médiích a politických kruzích věnuje marginálním problémům, zatímco témata opravdu klíčová pozornosti unikají. I tak je ale vhodné připomenout, že diskuse týkající se schválení takzvané zelené nafty (vratky části spotřební daně z pohonných hmot spotřebovaných při zemědělských činnostech) jsou modelovým příkladem „bouře ve sklenici vody“.

Celková daňová úleva, fakticky jedna z podob dotací do oblasti zemědělství, by měla podle odhadu ministerstva zemědělství činit ročně zhruba 400 milionů korun, což je v porovnání s celkovou roční dotační podporou zemědělství, která převyšuje 50 miliard korun, skutečně směšná částka. Zelená nafta tak představuje ani ne jedno procento z podpory našich zemědělců a v praxi téměř „nestojí za řeč“. Pokud by se někdo chtěl opravdu věnovat kritickému rozboru zemědělských podpor, musel by se pustit do úplně jiných dotací – třeba nastavení podmínek Programu rozvoje venkova (PRV), v nichž vedení ministerstva zemědělství zvýšilo strop na jeden projekt z původních 30 milionů na 150 milionů korun. To je skutečný příklad podpory velkých podniků, neboť v porovnání s celkovou částkou 400 milionů na zelenou naftu, kterou mohou využít všichni zemědělci v ČR, stačí na vyčerpání stejného objemu peněz „dva a kousek projektu“ z PRV. Další prostor k rozborům a revizím pak představuje třeba jednotná platba na plochu, což obnáší skoro 19,5 miliardy korun, přičemž tyto peníze mají zásadní význam pro strukturu plodin pěstovaných na zemědělské půdě, mimo jiné na tolik kritizované lány řepky, a na schopnost naší krajiny zadržovat vodu. To je však, zdá se, nad síly politiků i médií.

V souvislosti se zelenou naftou je přitom třeba připomenout, že tento způsob podpory čerpají zemědělci prakticky ve všech zemí EU – a to pouze zemědělci, ne jiná odvětví, jak v tomto případě správně podotýká ministr zemědělství Marian Jurečka. Kritizovat vratku je tak sice možné, ale ne zas tak účelné – zejména, když se po letech faktické diskriminace zemědělců podnikajících v živočišné výrobě, lesnictví a rybářství, kteří neměli na zelenou naftu nárok, rozprostřela tato podpora napříč celým zemědělským spektrem. Tedy za situace, kdy je stávající návrh podpory spravedlivější, než systém zelené nafty u nás uplatňovaný v minulosti.

Samozřejmě, že i toto opatření také nahrává velkým zemědělským podnikům. Jednak při své činnosti spotřebují více pohonných hmot, a na vratce tak více ušetří. Především ale mají aparát na s vratkou spojenou byrokracii spočívající ve vyplňování řady kolonek při hlášení o spotřebě nafty. Samozřejmě také obecně platí, že výjimky z daňových pravidel s sebou nesou vždy možnost zneužití a v tomto případě zvlášť, protože na spotřebu nafty v terénu má vliv celá řada okolností, jako je počasí, profil pozemků, druh půdy, různý počet polních či lesních prací a podobně. Někdo tedy může ušetřit víc, jiný méně, a co se pak děje s ušetřenou spotřebou, to ví jen ten, který ji nějak využije nebo zneužije. Přes veškerá tato rizika ale přesto nepředstavuje zelená nafta nějaký zásadní dotační, ani strukturální zásah do podnikání v zemědělství, a důkazem mimo jiné je, že ani v zahraničí, ale ani u nás tento způsob podpory ti nejmenší zemědělci často nevyužívají, i když v tomto případě mohou slevu na dani využít všichni. Zelená nafta je tak – pro odpůrce dotací – podstatně menším zlem než jiné formy podpory zemědělců a, jak již bylo řečeno, jde o nástroj, který není specifický, ale v EU obvyklý, čímž přispívá ke srovnatelným podmínkám zemědělců v ČR a Evropě.