Jednou z často vyslovovaných obav spojených se změnou nastavení dotací ve „Strategickém plánu SZP“ je riziko „těžby dotací“ bez jakékoli další zemědělské produkce na pozemcích, kam bude prostřednictvím zvýšené platby na prvních 150 hektarů směřovat více dotačních peněz. Ze zemědělské veřejnosti, ale také od části politiků proto zaznívají návrhy, aby byla s vyšší podporou prostřednictvím zvýšené platby na plochu svázána také zemědělská produkce. To je však teze, která je už dlouho v naprostém rozporu se zásadami Společné zemědělské politiky EU (SZP).

Jednou ze základních zásad SZP je totiž filozofie „oddělení plateb od produkce“, což v praxi znamená, že zemědělskou produkci nelze z peněz EU přímo podporovat. Pokud by tak někdo činil, o dotace by přišel. Ačkoli jde o skutečně základní princip SZP, je na místě z připomenout jej právě v současné době, neboť se o něm v našem zemědělství, které je i po úpravách Strategického plánu SZP nastaveno stále ve prospěch zemědělské produkce, prakticky nemluví. I proto mohou zástupci Agrární komory ČR a Zemědělského svazu ČR poukazovat na „těžbu dotací“ bez jakékoli produkce, neboť z obecného hlediska mají v zásadě pravdu.

Aby to ale nebylo tak snadné, SZP určitou podporu produkce umožňuje, a dokonce je na tyto účely v přímých platbách (tedy ve stejném balíku, do kterého spadá i redistribuce – zvýšená platba na prvních 150 hektarů) vyčleněno 15 procent z celkové částky plateb na plochu. V budoucím programovém období od roku 2023 to v praxi představuje objem něco přes 3 miliardy korun ročně, přičemž tyto peníze si rozdělí producenti takzvaných citlivých komodit, například chmele, ovoce, zeleniny, cukrovky nebo chovatelé ovcí, koz či masného a dojného skotu.

Ani v současné době nejde o zanedbatelnou podporu – ta činí (zhruba) na hektar chmelnic přes 15 000 korun, ovoce 8 až 11 000 korun, zeleniny 3 až 10 000 korun a například na masné tele téměř 8 000 korun, a v příštím programovém období od roku 2023 by se neměly tyto sazby od současnosti příliš lišit. EU přitom umožňuje uplatnit tento typ dotací jako možnost podpory komodit specifických pro jednotlivé země, která tím zároveň odráží nějaký národní veřejný či strategický záměr. Čerpání těchto podpor není povinné, a proto se také nazývají „dobrovolné podpory vázané na produkci“, označované jako VCS.

K tomu je nutné dodat, že v rámci EU proběhla velmi široká diskuse, zdali tyto dotace a v jaké míře do budoucnosti vůbec zachovat, přičemž řada zemí požadovala snížení dnes platných 15 procent na 10 nebo ještě méně procent, jiná skupina zemí, včetně ČR, požadovala naopak zvýšení až na 25 procent. Konečných 15 procent je tak také kompromis, a to na úrovni EU, a jde v zásadě o jedinou výjimku, kterou lze považovat za přímou podporu produkce.

Další přímá podpora není možná, což platí mimo jiné také v případě vepřového, kdy (nejen ČR) aktuálně požaduje po EU nějaké dotace za situace, kdy se zásadně snížily ceny placené zemědělcům za jatečná zvířata. EU sice může dočasně nějaký podpůrný program spustit, v minulosti ale šlo v případě vepřového pouze o dotace na uskladnění vepřového masa, a tedy stažení části nabídky z trhu, což mělo vést k oživení cen. V praxi jde ale o pouhé odkládání problému, protože uskladněné vepřové nakonec na trhu skončí, a navíc často v horší kvalitě.

Zemědělskou produkci ale lze i podle zásad EU podporovat nepřímo, například vazbou dotací na zlepšení životních podmínek zvířat (animal welfare), na zlepšení stavu životního prostředí nebo na propagaci zemědělské produkce a její zpracování přímo na farmách. Jinými slovy, dotace musí mít vždy nějaký veřejně prospěšný přesah, neboť EU chce prostřednictvím dotací podporovat veřejný zájem. Takovým směrem se musí (jiná cesta není) ubírat i naše zemědělství, což nemusí být zcela v rozporu s podporou produkce – jde ale o to, jakými prostředky.

Na závěr ještě krátce k již deklarovanému úmyslu Ministerstva zemědělství snížit plochu zemědělských monokultur na silně erozí ohrožených pozemcích (tzv. SEO) ze stávajících 30 hektarů na 10 hektarů. To je samozřejmě teoreticky správný úmysl, problém ovšem je a hlavně bude, jak se zemědělci k jednotkovým plochám o 10 hektarech dostanou. Aby to bylo možné, musela by na řadě míst vzniknout nová síť polních cest, což patrně nebude, i s ohledem na vlastníky příslušných pozemků, v praxi všude možné, byť by hustší síť přístupových cest k zemědělským pozemkům dále rozčlenila krajinu, což je žádoucí.

Pravda je, že pozemky v SEO nepředstavují celkově příliš velké procento zemědělské půdy, přesto by bylo žádoucí uvažovat o minimálně ještě jiné alternativě v podmínkách hospodaření na SEO pozemcích (v drtivé většině jde o svažité pozemky), například v podobě aplikace půdoochranných technologií. Plošně zaváděná opatření jsou ve velmi variabilním životním prostředí obvykle kontraproduktivní, a je tak vhodné mít k řešení problémů v krajině k dispozici více alternativ. Že není ani v rámci SZP plošné prakticky vůbec nic, dokazuje ostatně i možnost omezené podpory zemědělské produkce v situaci, kdy jednou z priorit EU je naopak zmiňované oddělení plateb od produkce.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik