Ministerstvo zemědělství dnes oficiálně zveřejnilo seznam míst, jimiž by mohl být doplněn stávající „Generel lokalit pro akumulaci povrchových vod – Generel LAPV“, tedy kde by mohly (ale zdaleka nemusely) vzniknout v budoucnosti nové přehrady. A znovu tak rozpoutalo diskusi o potřebnosti přehrad a jiných cest, jak lépe zadržet vodu z dešťů v naší krajině.

Možná výstavba přehrad přitom již léta a trochu nesmyslně rozděluje veřejnost. Jedni je zcela nebo téměř zcela odmítají, druzí občas nekriticky obhajují, příkopy mezi oběma tábory se ovšem bohužel spíše prohlubují. Přestože je jasné, a zaznělo to už nesčetněkrát, že pro lepší zadržování vody na území naší země jsou nutná jak opatření v přírodě (především pak větší pestrost krajiny), tak v určité míře i technické stavby, což jsou zmiňované přehrady. Ne vždy se ale zmiňují všechny souvislosti.

Není proto na škodu si připomenout, že zařazení nějaké lokality do Generelu automaticky neznamená, že v takovém místě přehrada skutečně vznikne. A pokud ano, stane se tak odhadem nejdříve za 20 let, neboť současná legislativa a zejména pak délka stavebního řízení dřívější realizaci ani neumožňuje. Nikdo ale neví, jaké počasí za 20 let bude, takže zařazení do Generelu je vlastně jen prevence. A dokonce, což ne každý ví, jde o určitou formu ochrany příslušného území, kde nelze – právě s ohledem na možné narušení tamních zdrojů vody – stavět průmyslové areály, liniové stavby a podobně, se všemi negativními jevy z toho vyplývajícími. Pro občany, ale i pro krajinu je to tedy veskrze akt pozitivní.

I proto, že se kromě několika již dříve schválených menších vodních nádrží v různém stupni „rozpracovanosti“ jen tak nedočkáme, je samozřejmě aktuálně i obecně důležitější zlepšit strukturu (pestrost) naší krajiny. Není ale úplně pravda, že se v tomto duchu nic neděje. Jen za poslední dva roky vznikly na území ČR stovky míst, v nichž se obnovily tůně, vysadily stromy, rozčlenila pole nebo se rozvolnila koryta toků. Mnohé z nich jsou však na místech, kam málokdo zavítá, a proto má většina lidí pocit, že se nic nemění. V ploše naší krajiny je to ale málo, a platí také, že ne všechna díla skutečně plní roli zadržování vody. I dnes se ještě v některých lokalitách zpevňují břehy malých toků, místo aby se vodě umožnil rozliv nebo meandrování. Faktem ale je, že se celkový pohled na naši krajinu opticky moc nemění – protože se téměř nemění převažující model zemědělského hospodaření. I v něm je ale leccos jinak, než je obvykle prezentováno.

Například co se týká meliorací. Veřejnost má sice zafixováno, že meliorace rovná se odvodnění, to ale tak úplně neplatí. I meliorace mohou totiž zadržovat vodu v krajině, pokud se použijí záslepky nebo přehrážky, jinými slovy, pokud se vodě zabrání z pole odtéci. Problém meliorací spočívá spíše v tom, že podle zákona jsou součástí vlastnictví pozemků, jenže většina vlastníků ani neví, kde se takové zařízení nachází, i proto, že k těmto stavbám mnohdy už neexistuje dokumentace. Také často zmiňovaný milion hektarů odvodněné zemědělské půdy je poněkud zavádějící. Vzhledem k tomu, že valná většina těchto zařízení je porušená, odvedou vodu jen „kousek“, a na místě přerušení meliorací naopak odváděná voda vystoupí na povrch a vytvoří dočasný místní mokřad. Což zemědělcům komplikuje podnikání, ale ne díky odvodnění – spíše naopak.

Právě zemědělci jsou považováni za největší viníky nežádoucího stavu krajiny, a často je to pravda. Jsou to ale také města a obce, která prodávají půdu developerům, kteří pak na ní postaví stavby s neprostupnými povrchy působící navíc jako tepelné ostrovy, které zvyšují výpar vody a ta, co zbude, se nemá kam vsáknout. I nejhůře obdělávaná zemědělské půda zadrží vody více, než beton a asfalt. Jsou to také města a obce, které se zdráhají využít na svém území chodníky propouštějící vodu (zámková dlažba a jiné), takže voda, která naprší, končí bezúčelně v kanalizacích. A jsou to také některé obce, které vidí jako cestu k zajištění pitné vody vrty a studny, které ovšem odčerpávají zdroje podzemních vod, jejichž hladiny stále klesají a při tomto způsobu zajištění pitné vody dále klesat budou.

Cílem několika uvedených příkladů je přitom ukázat, že nic není jednoznačné, a v přírodě zejména. Budeme-li cíleně preferovat jen některá řešení a cesty ke zlepšení vodní bilance naší země, utopíme se (tedy spíše uschneme) v nekonečných sporech. Jasně že je základ prevence v krajině a především v přístupu k hospodaření, nejen ale zemědělskému. Je však také třeba vědět, že zatímco voda v krajině je nezbytnou podmínkou existence v přírodě žijících organismů, voda v přehradách (zdroje podzemní vody bychom měli mnohem více než dosud šetřit) je podmínkou zdrojů pitné vody pro člověka. Potřebujeme obojí. Hlavně ale potřebujeme, aby se říkala celá pravda, a ne jen ta, která tomu či onomu vyhovuje.