28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


ROZHOVOR: Ve světě bude horko

5.10.2020

Vyhlášení nouzového stavu je otázkou několika dnů. Vláda totiž potřebuje silnější mandát a nouzový stav umožní jednodušší způsob přijímání nutných opatření. Je vyhlášení nouzového stavu podle vás potřebné nebo k tomu nevidíte důvod?

Jsou chvíle, kdy je čestné říci ono prosté a jednoduché: Nevím. Jsem ekonom a pořád ještě trochu biolog. Moje původní specializace by mne snad trochu opravňovala plést se do otázek spojených s viry, jejich šířením a do této problematiky. Ale skutečně nevím nic o epidemiologii a o nastavování protiepidemických opatřeních.

Z právního hlediska, ke kterému se snad mohu po letech praxe související s právem alespoň trochu vyjadřovat, to pozici vlády usnadní. Konec konců Ústavní soud na jaře usoudil, že některá opatření nelze přijímat na základě zákona o veřejném zdraví, tedy z pozice ministerstva zdravotnictví, a že je nutná aktivace krizového zákona. Takže pokud vláda hodlá sáhnout do této sorty opatření, pak musí k tomuto kroku přistoupit. Ale to je tak maximum toho, co jsem k tomuto tématu schopen říci, aniž bych si cucal z prstu.

Bývalí šéfové ČNB Mojmír Hampl se Zdeňkem Tůmou uveřejnili v Hospodářských novinách už v březnu velmi kontroverzní text s názvem: Necháme v zájmu ochrany života umřít celou českou ekonomiku? V článku také uvedli, že „cena jednoho roku plnohodnotného života je v kontextu českého zdravotnictví vyčíslena na 1,2 milionu korun“. Dá se to takto vůbec počítat?

Spočítat se dá všechno. Podobné výpočty se ostatně dělají daleko častěji, než si vůbec lidé uvědomují. Jsou součástí mnoha investičních a dalších rozhodnutí. Klasická otázka zní: Je efektivní přestavět nějaký úsek silnice, pokud víme, že se na něm odehraje ročně určitý počet incidentů s nějakými náklady a škodami, které jsou dejme tomu X, a nutné úpravy budou vyžadovat náklady Y? Nebo upřednostníme jiný úsek s daty X1 a Y1? Ostatně podobné propočty dělají samozřejmě zdravotní pojišťovny při rozhodováních o tom, jaký standard léčby je hrazen z veřejného pojištění a jaký již z veřejného pojištění hrazen není. Takže z ekonomického pohledu jde o postup samozřejmě naprosto legitimní.

Takže pánové Hampl a Tůma měli pravdu?

Já si nejsem jistý, zda lze v tomto případě použít kritérium pravdivosti. Takových výpočtů mohu udělat řadu, mohu dojít k řadě výpočtů, mohu vypočítávat také náklady „nicnedělání“ a postavit problém opačně. Vždycky budu pracovat s řadou proměnných a neznámých, které budu odhadovat a výsledky odhadu budu dosazovat do modelů. Ole Jann z pražského CERGE-EI zveřejnil naopak studii, ze které vychází, že tvrdší opatření proti šíření viru sice přinesou okamžité výraznější potlačení ekonomických aktivit, ale vedou zase k rychlejšímu restartu hospodářství.

Co je ale klíčové: Nakonec je na politicích, kteří jsou naopak od ekonomů obdařeni mandátem od občanů reálně rozhodovat, aby tyto výpočty vzali jako jeden z podkladů rozhodovacích procesů. Jako jeden, nikoliv jako jediný podklad. A jak víme, politici naštěstí musí v demokracii zohledňovat i zcela jiné důvody než jenom ekonomické.

Co udělat pro to, aby se země zvedla z ekonomických problémů?

To je samozřejmě kruciální otázka těchto měsíců. Od začátku krize říkám stále to stejné – je potřeba dodávat likviditu malým a středním podnikům, živnostníkům a domácnostem, protože jedině jejich likvidita může udržet v chodu celý ekonomický systém bez nevratných škod. To se, alespoň v možnostech českého státu, které vskutku nejsou nekonečné, opravdu děje. Zda dostatečně nebo nedostatečně, zda účinným nebo neúčinným způsobem, to uvidíme za pár měsíců. Ale celkově byla česká ekonomika, přes všechny strukturální problémy, které si s sebou táhne již celá desetiletí, dokonce by se dalo říct již od padesátých let a nešťastného příklonu k energetice, hutnictví a těžkému strojírenství, na krizi vcelku připravena. A má velký potenciál ji zvládnout dobře.

Druhá věc, která byla učiněna skutečně rychle a nejsem si jistý, zda veřejnost doceňuje kvalitu kroků připravených na půdě ministerstva spravedlnosti, to byly rychlé a razantní časově omezené zásahy do insolvenčního zákona. Tím bylo umožněno firmám, z nichž mnohé se dostaly do problémů s likviditou a se schopností splácet své závazky, získat čas na jednání s věřiteli a nutné restrukturalizační kroky. Musím v tomto také ocenit mimořádně kvalitní práci Poslanecké sněmovny a Senátu a celý legislativní proces. A také připomenout práci kolegů z Centra restrukturalizace a insolvence Harry Pollaka u nás na Vysoké škole ekonomické, kteří během velmi krátké doby připravili spolu s ministerstvem příslušné návrhy. Chci tím především říct, že bylo uděláno mnoho práce, která třeba není tak úplně vidět, ale která pomohla ekonomickému prostředí.

Koalice se shodla na kurzarbeitu, kterým stát dává v podstatě ekonomice umělé dýchání. Kdy ho vypnout?

Kurzarbeit je věc, která několik desetiletí velmi dobře funguje v Německu. Krátce připomenu, že jde o státní dotaci platů zaměstnanců v podnikové sféře tam, kde podnik musí přistoupit ke snížení produkce a k omezování pracovní doby. Pomoc státu umožní firmě udržet zaměstnance, nepropouštět a překonat období snížené poptávky. Celý systém je pak lépe připraven na zvýšení výkonu poté, co odeznějí krizové šoky. Co je důležité: Zase jde v podstatě o doplnění likvidity. A to jak firmám, protože za ně stát převezme náklady na mzdy, tak domácnostem, kterým je snížen šok z případného propuštění a z výpadku příjmu. Z tohoto hlediska je tedy všechno v pořádku a konec konců německé zkušenosti s kurzarbeitem jsou dlouhodobě pozitivní.

Nicméně z vaší odpovědi jsou cítit určité pochybnosti…

Ano, osobně mám s kurzarbeitem jistý problém, který se ale netýká systému jako takového, ale spíše jeho obecné aplikovatelnosti v jednotlivých ekonomických prostředích. První věc, kterou je nutné říct, to je otázka nastavení. Německo aplikuje dosti složitý a sofistikovaný systém, který znamená, že v některých případech je státem refundována mzda ve výši i 97 nebo dokonce 100 procent čisté mzdy. U nás se jedná o nižších poměrech, protože popravdě, ač jistě můžeme být hrdí na cestu, kterou naše hospodářství prošlo v posledních desetiletích, tak do síly Německa máme pořád dost daleko. Co si mohou dovolit oni, to si nemůžeme dovolit my.

Je pak ale otázka, zda tyto parametrické změny nejsou příliš velké a zda to celé bude fungovat u těch skupin zaměstnanců, kde to je potřeba nejvíce. Tedy u zaměstnanců s vyššími platy, kteří vykonávají sofistikovanější činnosti. Na druhou stranu je dobré vědět, že v Německu se znovu rozeběhla diskuse, zda jejich nastavení není příliš benevolentní a zda nevede k nehospodárnostem a k nižší vůli podniků bojovat s náklady. A to je ta druhá věc. Co se nákladů a efektivity týká, nesporný vliv má majetková struktura podniků. Ta je v obou ekonomikách odlišná.

Pro příklad si řekněme, že společnosti veřejně obchodované, kde je roztříštěná akcionářská struktura, jsou pod velkou kontrolou trhů. Ty vytvářejí tlak na zvyšování hodnoty pro akcionáře. Platy manažerů jsou velmi často propojeny na tržní kapitalizaci takové společnosti, což vede k tlaku na hospodárnost. Tento efekt je v českém prostředí podstatně menší. Menší jsou pravděpodobně v mnoha případech i manažerské zkušenosti, při analýzách insolvenčních případů se velmi dobře ukazuje, jak silný vliv má například sentiment vlastníků propojených s manažerskými strukturami v podnicích, které jsou buď rodinné, či jsou vlastněny malou skupinou zakladatelů a podobně.

Pokud do takové situace vstoupí kurzarbeit, je otázka, zda skutečně nebude fungovat jako zpomalovač nutných restrukturalizačních změn. Je to skutečně složitá otázka a hlavně se bojím, že odpověď se můžeme dozvědět pouze tím, že to vyzkoušíme. Jinak můžeme nekonečně dlouho modelovat a odhadovat, ale pořád dospějeme jenom k modelům a odhadům.

A kdy bychom měli kurzarbeit vypnout?

On se do jisté míry bude vypínat sám tím, že podniky začnou najíždět ze zkráceného využívání pracovní doby do plného režimu. Ale hlavně zatím fungujeme pořád ještě v režimu mimořádných opatření z jara označovaných souhrnně jako program Antivirus, které tedy sice kurzarbeit simulují, ale o systémovém nastavení jeho podmínek v českém prostředí se zatím jedná. Nicméně přechod z Antiviru na již standardizovanou podobu kurzarbeitu můžeme očekávat v říjnu, což samozřejmě záleží na politické shodě. Každopádně nelze dobu používání této pomůcky prodlužovat nekonečně dlouho a já bych to viděl maximálně do prvních měsíců příštího roku, možná jen do konce tohoto roku.

Tuto pomoc nelze prodlužovat příliš dlouho, protože pak bychom udržovali uměle při životě podnikatelské subjekty, které nemají na to, aby přežily. Škody by zcela jistě převýšily užitek. Ostatně to celé je hodně drahá věc a od daňových poplatníků můžeme chtít pouze nějakou míru ochoty financovat podobné záchranné programy. Na druhou stranu je dobré vědět, že během prvních měsíců Antiviru bylo spolufinancováno tři čtvrtě milionu pracovních míst. Kdybychom si představili, že tito lidé by přišli během krátké doby o práci a dorazili by na úřady práce, šlo by zjevně o katastrofu. A to zřejmě s vyššími náklady, než jaké byly vynaloženy.

Můžete je nějak specifikovat?

To je spíš otázka na vládu a ministerstvo financí, ale pokud si vzpomínám, tak za prvních několik měsíců fungování Antiviru bylo odpuštěno pojistné za zhruba 14 miliard korun a na podporu mezd bylo vyplaceno asi 15 miliard. Ale to jsou čísla jen pro základní představu. Každopádně jsou to velké částky a bavíme se o sumách, které už i z hlediska veřejných rozpočtů, kde jinak nějaká ta miliarda není nekonečné číslo, představují velké sousto.

Jaké je ekonomická perspektiva? Jak dlouho bude podle vás trvat, než se dostaneme na úroveň před koronavirovou krizí?

To záleží na desítkách jednotlivých aspektů a dějů, na výsledcích tisíců jednotlivých rozhodnutí počínaje vládou a konče koupí nebo nekoupí auta v případě pana Nováka. Velmi zhruba bych řekl, že pokud bude existovat vakcína a vir se nebude znovu a znovu vracet, a hlavně pokud nedojde k nějaké nyní neočekávatelné nebo nepravděpodobné situaci, tak bychom se mohli na úroveň roku 2019 vrátit nejhůře v roce 2022. Ale těch neznámých je tak velké množství, že nějaké odhady jsou samozřejmě velmi, velmi, velmi nejisté. Už jenom otázka, jak se budou dál vyvíjet vztahy USA–Čína a následně EU–Čína…

Pojďme ještě na chvíli k viru a epidemii. Profesor Jan Pirk, přednosta Kardiocentra IKEMu upozorňuje nejen na skutečnost, že každých dvacet minut umírá jeden člověk na rakovinu, ale i na milion osm set tisíc lidí, kteří ročně na světě umřou na tuberkulózu. „A dělá někdo něco, aby k tomu nedocházelo? A je to zrovna tak infekční onemocnění jako covid,“ zhodnotil. Věnujeme koronaviru covid-19 příliš velkou pozornost nebo je nebezpečnější?

Já nevím. Skutečně nevím. Vážím si pana doktora Pirka, ostatně jako každého, kdo něco umí a jsou za ním hmatatelné výsledky. Vždyť mého přítele doslova ukradl hrobníkovi z lopaty, když se ho ujal po tom, co mu v jednom věhlasném privátním zdravotním zařízení ani nezaložili kartu s tím, „že to nestojí za to“. Rozhodně nechci rozšiřovat už tak nekonečné řady různě poučených amatérů nebo skvělých odborníků, jenom v jiných oborech, kteří vynášejí jednoznačné soudy.

Z ekonomického pohledu k tomu řeknu jenom jednu věc. Každý systém má určitou výkonnost, nad kterou není schopen jít. Zdravotnické kapacity nejsou nic jiného než systém. Když požadujeme po systému výkon vyšší, než jaký je schopen zvládnout, nutně kolabuje a výsledkem je naopak prudký pokles jeho výkonnosti. Když pojedete autem a poženete motor nad jeho konstrukční otáčky, přestane podávat maximální výkon, a pokud neuberete plyn, zničíte ho.

Relativně nízký počet lidí, kteří zemřeli v souvislosti s koronavirem, je dán, možná mimo jiné, možná především tím, že naše kapacity zdravotnického systému byly vždy dostatečné, nemoc se nerozeběhla tak rychle, aby byly pod neřešitelným tlakem. Kdyby zdravotní systém kolaboval, možná by ti stejní lidé – teď skutečně nemyslím konkrétně profesora Pirka – drsně kritizovali vládu, že způsobila smrt stovek nebo tisíců nemocných.

Jak tedy měřit úspěšnost vlády v boji s virem?

Já bych si dovolil jedno statistické řešení, které by mohlo uspokojit v podstatě každého. Počkejme někdy do půlky ledna 2021, až budeme znát počet zemřelých za celý rok 2020 u nás a v nějakých dalších zemích. Pak vezmeme toto číslo a porovnáme ho s průměrnou roční úmrtností za posledních pět nebo deset let. A uvidíme ten nárůst u nás, ve Švédsku, ve Francii, v Itálii, Spojených státech, v Indii a tak dále. Podle velikosti „zubu“, podle velikosti té výchylky pak můžeme říci, jak byla která strategie úspěšná. A pak můžeme vyvozovat politickou odpovědnost. Do té doby jsou všechno jenom nezávazné povídačky.

Vláda se rozhodla vyplatit důchodcům mimořádný pětitisícový příspěvek a zvláště pravicová opozice z toho vyšiluje. Co si o tom myslíte vy?

Psal jsem na toto téma jeden ze svých blogů. Jde o koncept helikoptérových peněz, je to téměř čistý příklad. Helikoptérové peníze jsou koncept, který není nový a byl použitý v různých ekonomikách, mimochodem i v případech vlád velmi pravicových nebo alespoň určitě ne marxistických nebo neomarxistických. Je řada argumentů pro takové řešení, je řada argumentů proti němu. Ale není to nesmysl ani hazardérství.

O tom, nakolik bude funkční a nakolik pomůže spotřebě domácností, a tedy zvýšení poptávky, o tom můžeme jenom diskutovat. Ale jestli se nepletu, jde o sumu podstatně nižší než 20 miliard korun. Tedy o částku sice významnou pro veřejné finance, ale na druhou stranu ve srovnání s letošním plánovaným schodkem o spíše sumu nižší. Já bych čistě na tom nějakou drastickou principiální kritiku vlády nestavěl. Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, zda je to nejlepší z možných postupů. To ale přenechám politikům. Z pohledu ekonoma to beru jako jednu z možností dodání likvidity do systému.

Váš poslední blog nese název Zamávejme ropě. Ale bojme se jejího konce. Proč se máme bát? Kvůli možné nestabilitě v zemích, které jsou na její těžbě ekonomicky závislé?

Ano. Na světě je řada zemí, které jsou životně závislé na ropě, a pokud se naplní poslední odhady, podle kterých jsme vrchol poptávky zažili v roce 2019, tak se tyto země ocitnou pod drsným tlakem reality. A jak známo zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Jde tedy o Rusko?

Mimo jiné. Ale také o Saúdskou Arábii, Írán, Irák, Nigérii a mnoho dalších. Na světě je mnoho zemí, které upadly do pasti velkého přírodního bohatství a budou se nějakým způsobem vyrovnávat s tím, že tento druh příjmů bude postupně vysychat. Některé jsou na to připravené nebo pro to udělaly hodně – třeba Katar. Některé připravené nejsou. Obávám se, že to je případ třeba Ruska a do jisté míry Saúdské Arábie.

Musíme se připravit na to, že v řadě regionů poroste nestabilita, poroste napětí a že mnohé režimy, které jsou díky ropě u moci, budou ztrácet půdu pod nohama. My tomu nemůžeme zabránit. Ale musíme s tím počítat a v rámci možností to brát jako novou potenciální hrozbu pro světovou rovnováhu. Výhodou je, že to nenastane den ze dne, že to nebude zítra nebo hned příští rok. Ale jestliže bude poptávka po ropě nějakým způsobem klesat, tak ten pokles bude postupný, bude trvat desítky let, nicméně na ty země to bude vytvářet stále silnější tlak. Při dnešních kapacitách těžby, které výrazně převyšovaly i poptávku roku 2019, to ale znamená dlouhodobě nízké ceny. To je celé. Svět se nehroutí, ale je tady další aspekt nestability.

V jednom z předchozích vašich blogů (Merkelová: Blázen nebo génius?) se věnujete německým protikrizovým balíčkům. Jak je hodnotíte? Jsou inspirativní i pro nás?

Německo je ekonomicky někde úplně jinde. Velikostí i produktivitou, objemem hospodářství. A my jsme prostě v ekonomickém smyslu slova jedna ze spolkových zemí. Měli bychom se velmi dobře dívat, co sousedé dělají, jaká přijímají řešení. Pro nás je podstatné, že zatímco v dubnu se nálada v německých firmách děsivě zhoršila, další měsíce přinesly spíše návrat optimismu a že to s nějakými malými výkyvy pokračuje. Takže se zdá, a konec konců i čísla to ukazují, že oživení německého hospodářství bude poměrně rychlé.

Němci dodali a nadále dodávají ekonomice obrovskou likviditu. Což bychom měli kvitovat s nadšením, protože to je likvidita i pro české vývozce do Německa, a tedy se její část přelévá k nám. Český export zažil hrůzný propad v dubnu a v květnu, ale poté se vrátil na sympatické hodnoty blízké nebo dokonce vyšší než v roce 2019. Já respektuji animozitu části obyvatel České republiky vůči našemu západnímu sousedovi, ale teď přichází naopak doba, kdy bychom měli naše vztahy ještě více upevnit a prohloubit. Co naopak hodně chybí a co velmi nepříjemným způsobem ovlivňuje náš export služeb, to je nepřítomnost německých turistů. S tím ale nyní mnoho neuděláme.

Hodně lidí se ale na sociálních sítích raduje, jak je například Praha skvělá bez davů turistů...

Já jim rozumím, že se jim to líbí, ale to jsou zároveň také peníze, které nepřijdou do ekonomiky. Nejprve do služeb, ale tím, že na služby dopadne krize zvláště těžce, tak se to projeví do poptávky po všem ostatním a nakonec to může stát místo toho bankovního úředníka nebo technika plynáren nebo kohokoliv dalšího, kdo si dneska mne ruce nad prázdným městem.

Také občas čtu výsměšné komentáře, jak muzikanti nikoho nezajímají a jak je jedno, že nemohou hrát a vydělávat peníze. Autoři těchto komentářů si prostě neuvědomují, že na to je navázaných dvacet dalších profesí, že to živí stovky a tisíce lidí, kteří všichni spotřebovávají, a že tihle přemoudřelí komentátoři to nakonec pocítí také. Hospodářství je systém, kde jedno souvisí s druhým. Krach na jednom místě se nakonec projeví všude. Radovat se, že umělcům spadne hřebínek? No, třeba to někoho potěší. Ale docela dobře se s nimi může svézt také.

Ptal se Oldřich Szaban, PL, 3.10.2020








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.