Vláda Petra Fialy získala důvěru Poslanecké sněmovny a může se naplno pustit do plnění svého programového prohlášení. V koaličním textu se píše o růstu výdajů téměř všude, ať už jde o podporu rodin, penze nebo zbrojení, ale kromě fráze o efektivním nakládání s penězi chybí zmínka, kde na to vzít. Vypozorovala jste z nějakých vyjádření či náznaků, kde kabinet na splnění svých slibů hodlá vzít? Co jinak s tím?

Ne, nepřišla jsem na to, v čem by se měla vláda odlišovat od vlády předchozí. Je to prašť jako uhoď. Předešlá vláda dostala veřejné finance pod záminkou covidu do katastrofálního stavu, současná vládní koalice na Babišovu vládu nasazovala stylem „nebudeme v ničem jako oni“, a jen co je u moci, už zase si jede jak v případě pandemie, tak v případě veřejných financí stylem „jen houšť a větší kapky“. Onen „katastrofální stav veřejných financí“ byl způsoben tím, že předešlá vláda dramaticky zvýšila výdaje. Právě o výdaje šlo – u příjmů nebyl problém. A současná vláda hned problém prohlubuje; jede ještě větší výdaje.

Fialův kabinet neplní své předvolební covidové sliby o uznávání protilátek a dobrovolnosti očkování, marně proti povinnému očkování demonstrují před ministerstvy hasiči i policisté. Zavedl ale testování dvakrát týdně na pracovištích a neustále dopilovává podmínky pro tzv. pracovní karanténu, kdy ti, co budou mít pozitivní pouze antigenní test, by měli mít respirátor a pracovat odděleně od ostatních. Lze alespoň tyto pracovní karantény považovat za posun k lepšímu od nové vládní garnitury oproti té předchozí?

Je to komedie. Pokud je covid tak mírnou nemocí, že lidé nemusí do karantény, pak je trochu přebytečné je za hromadu peněz testovat, že? A pokud je covid tak vážnou nemocí, že musíme bez pardonu identifikovat každého, kdo sice ani není nemocný, ale kdo má na sliznicích zachycen fragment viru, pak zase tak strašlivě nemocný člověk musí okamžitě do izolace, že? Aneb to, co vláda provádí, je jen činnost naoko; jen vykazování nějaké činnosti, která nemá vnitřní konzistenci a logiku.

S omikronem, jehož letalita poklesla zhruba k jednomu promile, tedy zhruba k úrovni influenzy, je už načase přiznat, že nyní je už hysterie kolem covidu jen pouhou fanatickou obsesí bez schopnosti chápat realitu. Pokud je omikron podobně nebezpečný jako chřipka, pak jsou jen dvě možnosti: Buď budeme k influence přistupovat stejně hystericky jako ke covidu, zavírat lidi do izolací a permanentně je testovat, anebo naopak se ke covid pozitivním začneme chovat stejně jako k chřipka-pozitivním. Jakýkoliv hybrid mezi tím je iracionální.

Rušno bylo v týdnu kolem poslance STAN Jana Farského. Odmysleme si, že oklamal voliče, když je před volbami neinformoval, že dá před prací pro ně přednost studijní stáži na univerzitě v Oregonu, i jeho aroganci, když tvrdí, jaké se mu dostává podpory. Má pravdu alespoň v tom, že jeho stáž bude prospěšná i naší zemi, když jejím tématem budou otázky federalizace USA a přenesení jejich zkušenosti do našich podmínek a možné federalizace EU, přičemž bude zkoumat i otázku chybějících institucí EU – tedy prezidenta a druhé komory europarlamentu – a jestli se EU může bez nich posunout dál?

Posměšně opovržlivých komentářů na toto téma již bylo na sociálních sítích dost, takže není třeba, abych chodila s dřívím do lesa, že snížení naší státní suverenity v rámci federalizace Evropy je v přímém protikladu k našim zájmům, také to není třeba sáhodlouze vysvětlovat. Takže to prostě berme tak, že všichni ti, kdo volili rádoby protestně a uvěřili koalici SPOLU, že má se státem dobré úmysly, nebo dokonce (!) snad že je pravicová, se nechali šeredně napálit.

Na Nový rok 2002 se začalo v tuctu zemí Evropské unie platit eurem; ačkoli mu skeptici nedávali velkou budoucnost, funguje už dvacet let a používá jej více než 340 milionů lidí. Společná evropská měna měla upevnit hospodářské vztahy, zajistit stabilitu a být nástrojem společné prosperity. Co z toho se podařilo naplnit a nakolik je opodstatněná jízlivá charakteristika, že euro je politická měna pro bohatnutí Německa a chudnutí jihu Evropy?

Ta jízlivá charakteristika je velmi výstižná. V kostce jde o to, že euro jih Evropy poškodilo, takže vyklidili společný evropský trh, a země jako Německo toho nově uvolněného prostoru využily a posílily své postavení. To, jak dlouho nějaká měna funguje, nemá nic společného s její kvalitou. Například měna Severní Koreje jaksi funguje již déle než 20 let, a že by to nějak svědčilo prosperitě Severní Koreje, se mi moc nezdá. Prostě administrativně se dá nakázat leccos, od placení eurem, přes totální přechod na elektromobilitu až po zákaz gravitace. Jestli oním administrativním zákazem gravitaci skutečně zrušíme, nebo jestli euro bude Evropě pomáhat, to už je věc jiná.

Horlivým zastáncem přijetí eura v Česku je prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu a viceprezident Hospodářské komory Tomáš Prouza. Čerstvě přišel s tvrzením, že kdyby rozhodoval firemní sektor, který je primárním nositelem prosperity, euro tady už dávno máme. A přidal, že otázka eura se u nás, bohužel, stala více politickou než ekonomickou. Vzhledem ke svým funkcím to má asi podložené. Je to tedy tak, že občané a jim naslouchající politici euro nechtějí, zatímco firmy ano? Není to zvláštní?

Tomáš Prouza má v jedné věci pravdu: Euro je zpolitizované, nebo – lépe řečeno – zlobbované. Pro euro horují velké zahraniční podniky, které v České republice vlastní své dceřinky a které současně mají silnou lobbistickou sílu euro tlačit. Veřejnost neví, co si má myslet, protože se jedná o odborný problém, který neumí posoudit, a pouze je vystavena mediální masírce. Mnohé malé podniky také neumí důsledky domyslet, protože slyší od podniků velkých, jak je euro báječné. Porovnání se Slovenskem ukazuje, že kdyby přijetí eura bylo tak báječné, patrně by Češi odcházeli pracovat na Slovensko, a nikoliv Slováci do Česka.

A co skutečně by přijetí eura způsobilo, to jsme viděli během takzvaného intervenčního režimu ČNB, kdy centrální banka v podstatě fixovala kurz koruny na euro a tím „simulovala“ přijetí eura. Během této relativně krátké doby prudce poklesla konkurenceschopnost české ekonomiky, vyrašily sklady a snížil se podíl sofistikovaného průmyslu s vyšší přidanou hodnotou. Jinými slovy, s eurem bychom za pár let dopadli jako jih Evropy: začali bychom chudnout.

Podle vědců z Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW Berlin) by měl každý německý občan od státu dostat k 18. narozeninám částku 20.000 eur (zhruba 489.000 Kč), a to zcela bez závazků. Měla by sloužit ke vzdělávání, jako záloha na nemovitost nebo k zahájení podnikání. Finance by stát mohl získat prostřednictvím zvýšení dědické daně, zavedením daně pro ultrabohaté a reformou majetkových daní. Co úvahám, které mají za cíl zastavit či snížit rostoucí majetkovou nerovnost ve společnosti, říkáte?

Snahy zrušit majetkovou nerovnost jsme tu už měli. Přišli s nimi zločinci Marx, Engels a Lenin. Pak na jejich plky umřelo pár milionů lidí a ještě víc milionů lidí zchudlo. A prosím, neoznačujte lunatiky z Německého institutu pro ekonomický výzkum za vědce. Jejich vybájený svět, v němž létají pečení holubi do pusy a schopní a pracovití se mají stejně jako neschopní lemplové, nemá s vědou nic společného.

Ptal se Jiří Hroník, PL, 16.1.2022

****************************

DO DŮCHODU S PLNOU KAPSOU aneb POODHALENÁ BUDOUCNOST

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Objednat za zvýhodněnou cenu ZDE