V zemích, které socialistický režim (oficiálně směřující ke komunismu) nezažily, ale i u některých hodně mladých a naivních lidí u nás stále doutná myšlenka, že ideálním společenským uspořádáním je socialismus, kdy jsou společné statky použity k prospěchu všech. My starší víme, že to nefunguje, zažili jsme to na vlastní kůži. Na to nám ovšem soudobí zastánci socialismu říkají, že my jsme socialismus dělali špatně, kdežto oni ho budou dělat dobře a proto to pod jejich vládou fungovat bude.

Nebude, soudruzi, nebude a já vám vysvětlím, proč. Patrně zbytečně, věřící bývají vůči racionálním argumentům slepí a hluší, ale co já vím, třeba se někdo alespoň zamyslí.

Předně, jako opak socialismu bývá dáván kapitalismus, což je podle mne špatně. Kapitalismus je systém ekonomický, kdežto socialismus společenský. Z ekonomického pohledu je socialismus monopolním kapitalismem, jeho protikladem je tedy tržní společnost. (Proto i v socialismu může existovat soukromý kapitál, ale musí být koncentrován v kontrolovaných monopolech, aby o jeho užití a rozdělení výsledků rozhodoval stát).

Základní myšlenku komunismu shrnuje heslo: každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Jinými slovy každý se podílí na společných úkolech nejlépe, jak může a výsledky práce jsou pak rozděleny mezi všechny členy společnosti. Ostatně (jak správně podotkl jeden diskutující pod jiným mým článkem) z evolučního hlediska je pro člena společnosti výhodnější, když všichni spolupracují a sdílí zdroje.

Vtip je v tom, že pro každého je výhodné, když ti ostatní sdílí výsledky jejich práce s ním, ale on sám s nimi svoje zisky nesdílí. Uvedu to na příkladu tlupy sběračů, kteří společně sbírají lesní plody. Jelikož naleziště těchto plodů není homogenní, na některých místech je plodů více, na některých méně, když bude každý sbírat jen pro sebe, někdo nasbírá hodně, někdo málo a vůbec se mu nevyplatí sbírat. Pokud budou sbírat všichni, nasbírá 100 sběračů 100 kilogramů plodů, z toho řekněme 20 kg na místech, kde je plodů málo a 80 kg na bohatých nalezištích. Žijí v komunismu, podělí se, každý má 1 kg.

Kdyby sbíral každý sám za sebe, ta málo výnosná místa by vynechali, nasbírali by jen 80 kg. Nikdo by se nedělil, 20 sběračů by nemělo nic. Komunismus je výhodnější, ne?

Jenomže – co se stane, když někdo z těch sběračů nebude sbírat vůbec? Stejně je na místě, kde toho moc neroste. Vykašle se na to, bude se flákat, nebo si odskočí do lesa chytat králíky. Tlupa namísto 100 kg nasbírá jen 99 kg. Podělí se, každý dostane 0,99 kg, to je skoro to samé. Jenomže ten flákající se jedinec dostane svůj díl bez práce, navíc ulovil králíka a je na tom tedy výrazně lépe, než ti, kdo usilovně sbírali. Pro něj samotného je to mnohem výhodnější, tlupu to moc nepoškodilo.

Druhý den bude těch flákajících se víc, ostatní si všimli, že nesbírat a jen zadarmo sebrat svůj podíl je efektivnější, nasbírané množství rychle klesne, podíl se z původního kila smrskne na půl kila a nejlépe na tom jsou ti, kteří namísto sbírání pro celou tlupu vyrazili lovit králíky jen pro sebe, nebo nasbírané plody snědli na místě a neodevzdali nic. Komunismus začne ekonomicky kolabovat. Ti, co nasbírali hodně, přestanou být ochotni odevzdávat výsledky své práce flákačům.

Pokud bude společnost i nadále trvat na komunistické ideologii, rozpadne se, ekonomicky se rozloží, jednotlivé členy bude nutné násilím nutit, aby odevzdali výsledky své práce, což je bude spolehlivě demotivovat, aby vůbec něco udělali. Marx si tuto skutečnost uvědomoval a proto vymyslel teorii, podle které je práce základní životní potřebou člověka. To je samozřejmě nesmysl, tuto potřebu neměl ani sám Marx a namísto práce se nechal živit almužnou od svého přítele Engelse, lidé dělají, co je baví a rozhodně necítí potřebu lámat kámen v lomech nebo od rána do večera robotovat na polích. Jenomže bez této Marxovy vylhané berličky nikdo v socialismu nemá motivaci k práci.

Naproti tomu v tržní ekonomice, kdy každý sbírá sám na sebe, tlupa nasbírá jen oněch 80 kg plodů, ale protože nesbírající členové z toho nedostanou nic, jsou nuceni živit se jinak, například nalovit králíky. Ve výsledku má tlupa více potravy, než kdyby sbírali všichni a ti, co mají hodně plodů, je vymění s lovci králíků a i jednotliví členové tlupy bohatnou. Lidé mají motivaci pracovat – bez práce nemají co jíst.

A přesně toto se děje v socialistické, centrálně řízené společnosti. Lidé, kteří by za normálních okolností odvedli hodně práce, vidí, že výsledky jejich práce mizí směrem k těm, co nepracují a proto nemají motivaci se snažit. Nejlépe jsou na tom ekonomicky lidé, kteří namísto oficiální práce zadané jim společností pracují načerno jen pro sebe (říkalo se tomu melouch, de facto nelegální soukromé podnikání, kterému se věnovali zejména řemeslníci). Za oficiální, i když neodvedenou práci dostávají plat, za neoficiální práci mají příjem, o který se s ostatními nedělí.

Socialistická společnost to řeší povinností pracovat a trestáním nepracujících (paragraf za příživnictví). Tím se ovšem dají najít jen lidé, kteří nemají žádnou oficiální práci, ne ti, kteří ji sice mají, ale odbývají ji. Navíc se povinnosti pracovat dá vyhnout, pokud má člověk závažné zdravotní problémy, proto v dobách socialistického Československa existovala spousta mladých a na první pohled zdravých leč oficiálně invalidních jedinců pobírajících invalidní důchod. Kam se poděla jejich základní životní potřeba pracovat, soudruhu Marxi?

Socialistický podnik, zaměstnávající dílem demotivované a dílem práce se štítící pracovníky jich pro dokončení práce potřebuje hodně. Z toho vyplývá značná přezaměstnanost v socialistických továrnách, namísto jednoho motivovaného zaměstnance musím mít dva či více lidí, kteří nemají chuť nebo důvod pracovat.

Prvním velkým nedostatkem socialismu je tedy absence motivace lidí k práci a z toho vyplývající malá efektivita výroby a ekonomické zaostávání.

Socialistické země byly známy svým technologickým zaostáváním. To bylo způsobeno centrálním přerozdělováním prostředků. Zatímco v tržní ekonomice má podnikatel motivaci riskovat, investovat do nových výrobků, nových technologií, do vědy – když správně odhadne potřeby trhu, budou jeho odměnou bohaté zisky, vedoucí pracovník socialistického podniku takovou motivaci nemá. Navíc o investici nerozhoduje sám, nejedná se o jeho kapitál, ale o peníze státu (oficiálně společné, reálně pod kontrolou státního aparátu), takže o investici rozhodují státní úředníci. Kdyby se rozhodli pro investici, která přinese vyšší efektivitu a tedy zisk, mnoho z toho mít nebudou, zisky směřují do státní pokladny, oni sami možná dostanou nějaké prémie, ale rozhodně z toho nezbohatnou. Zato když investují špatně a stát utrpí škodu, budou za své neodpovědné jednání trestáni. Budou kráceni na příjmech a možná přijdou o své teplé místečko.

Podnikatel v tržní ekonomice přijde o své vlastní peníze, když investuje špatně, ale je bohatě odměněn, když investuje dobře. Sám trh rychle vyselektuje schopné investory, ti méně schopní raději zvolí jinou kariéru a celá společnost z toho profituje. V ekonomice socialistické, kde o investicích rozhodují úředníci, jsou tito postihováni, když investují špatně a nic nezískají, když investují správně. Mají mnohem větší motivaci držet se při zdi a jakoukoliv příliš revoluční a nevyzkoušenou myšlenku raději zamítnout. Z jejich pohledu je výhodnější nic neměnit, nikam neinvestovat, nic nového nevymýšlet, maximálně tak kopírovat již vymyšlené technologie, které byly vyvinuty a vyzkoušeny v zemích s tržní ekonomikou. Nutným výsledkem je zaostávání v technologiích, ve srovnání s tržní ekonomikou neefektivní výroba a zastaralé výrobky.

Socialismus se snaží dát lidem životní jistoty, čímž je myšleno zaměstnání a jistý plat. V tržní ekonomice takové jistoty lidé nemají, firmy nabírají a propouštějí zaměstnance podle potřeby, firmy si navzájem konkurují a neúspěšná firma přichází o zákazníky a může úplně zaniknout, existuje nezaměstnanost a lidé bez pravidelného příjmu. Kromě toho v tržní ekonomice existuje snaha výrobců i prodejců využít poptávku a dochází k nadvýrobě, trh je zásobován větším množstvím zboží, než je možno prodat a část neprodaných zásob je nakonec likvidována. To je v socialismu nepřijatelné. Aby lidé měli jistotu příjmu a firmy jistotu odbytu a zároveň nedocházelo k plýtvání ve formě výroby neprodaného zboží, je veškerá ekonomická činnost plánována. Centrální plán určuje, co bude která firma vyrábět, v jakém množství a kolik bude její produkt stát. Aby lidem garantoval příjmy, jsou i počty pracovních míst a výše platů určena centrálním plánem. Ve finále tedy každý socialistický podnik ví, kolik má zaměstnat lidí, kolik jim má vyplácet, od koho bude nakupovat suroviny a subdodávky, kolik za ně bude platit, kolik finálních produktů musí vyrobit a komu a za kolik je dodá. Neexistuje nadvýroba, neexistuje neprodané zboží, neexistuje nejistota, neexistuje konkurence.

Což zároveň znamená, že neexistuje motivace k vyšší efektivitě výroby, náklady se jednoduše započítají do plánů. Neexistuje důvod modernizovat zboží, neexistuje důvod snažit o vyšší kvalitu nebo nižší cenu. Zákazník musí nakoupit, co je k dispozici. Rychle dojde ke stavu, kdy je domácí produkce dražší a v horší kvalitě, než produkce srovnatelného zboží z tržních ekonomik a navíc její nedostatek – centrální zásobování nedokáže naplánovat přesně tolik zboží a přesně na ta místa, kde je zapotřebí. Aby stát zabránil konkurenci ze zahraničí, musí omezit dovoz. Vývoz klesá, zahraniční zákazník nemá důvod nakupovat zastaralé, nekvalitní a dražší zboží, což vede k nedostatku zahraniční měny. Lidem stagnují reálné příjmy, i když stát garantuje pracovní místa a platy, stejně nemůže přerozdělit více, než kolik socialistická ekonomika vyprodukuje a ta díky mizerné efektivitě státem řízených podniků produkuje méně, než je tomu v tržních ekonomikách za hranicemi.

Lidé začínají zjišťovat, že životní úroveň v zemích bez socialismu je vyšší. A zde se socialistický stát vydává na cestu k diktatuře.

Obecně platí, že do vysokých pozic se dostávají lidé se specifickými dovednostmi. Nejedná se o jedince nejchytřejší, nejschopnější, s vizemi a podobně. Jedná se o lidi se schopností získat přízeň a vyšplhat se po společenském žebříčku. (Existuje o tom celá řada knih, Proč nám vládnou hlupáci, Proč volíme psychopaty a další). A jakmile se jednou dostanou do vysokých pozic, nemají nejmenší chuť takovou lukrativní pozici opustit. Platí to o všech společenských systémech, ale v socialistické společnosti se do vysokých pozic dostávají lidé zastávající marxistickou socialistickou ideologii. Na začátku to bylo nutné, jak jinak vybudovat socialistickou společnost, než pod vládou přesvědčených socialistů? Naprosto nemohou připustit, že by za ekonomické zaostávání státu mohla ideologie, díky které se dostali na svá místa. Snaží se tedy zabránit kritice systému, protože ta je ohrožuje. A mají k tomu státní prostředky. Socialistický stát začne filtrovat informace, aby se společností nešířila kritika systému. Zakáže umělecká díla, literaturu, filmy, hudbu, která poukazuje na chyby a nedostatky. Omezí cestování za hranice, aby pracovití lidé, ve snaze dostat za svou práci lepší odměnu, neodešli do země s tržní ekonomikou. Začne umlčovat kritiky systému a následně i ty, kdo takové umlčování neschvalují. Zavede cenzuru, pronásledování ideologických nepřátel a zastrašování obyvatelstva. Nemusí to dělat cestou soudních procesů, vězení či poprav, i když ani tyto metody nejsou vyloučeny. Jelikož centrální stát rozhoduje o všem, stačí odpůrce režimu postihovat mimosoudně. Kdo nesdílí socialistickou ideologii, nebo to alespoň nepředstírá, nezíská dobrou práci, a to ani kdyby byl odborníkem a nevyužitím jeho schopností společnost utrpí. Pro vládnoucí kliku je důležitější, aby neutrpěli oni sami. Děti odpůrců režimu nemohou studovat nebo jsou jim vyhrazeny málo lukrativní obory. Mají problém sehnat byt (protože i výstavba domů a bytů je centrálně řízena). Naprosto cokoliv, čeho se kritik režimu snaží dosáhnout, je státem znemožněno či ztíženo. A ani není nutné tomu člověku sdělit, proč je takto postihován, on to ví sám. A ví to lidé kolem něj a je to pro ně dostatečným varováním, aby radši drželi ústa a krok.

Zaostávání společnosti se prohlubuje, protože v centrálně řízeném státě nerozhodují odborníci, ale vládnoucí ideologové. Činí řadu nesprávných rozhodnutí, přesvědčeni své dokonalosti a kritizovat jejich chybná rozhodnutí je zakázáno, je to vydáváno za kritiku socialismu jako takového.

Obyvatelé socialistické společnosti jsou tak nuceni žít v ekonomicky zaostávající zemi, bez možnosti utéct, bez možnosti cokoliv změnit, protože kritika poměrů se trestá. Ti, kteří se do takových poměrů narodili, již mnohdy ani nevědí, že jinde se žije lépe, že v jiných zemích je větší svoboda, větší možnosti, lepší životní úroveň. Státní propaganda, ve snaze udržet u moci novodobou socialistickou šlechtu, pouští do prostoru jen pečlivě selektované informace, přesvědčující obyvatele, že se mají lépe, než vykořisťovaní chudáci v tržní ekonomice a pokud se někde něco nepovede, mohou za to političtí odpůrci.

Tato situace zpětně motivuje všechny vedoucí pracovníky všech socialistických úřadů a podniků, aby nedělali žádná vlastní rozhodnutí. Kdyby udělali cokoliv jinak, než je zavedeno a výsledkem byla ztráta, mělo by to pro ně velmi nepříjemné následky. Jakékoliv závažnější rozhodnutí musí přijít z centrálních úřadů, protože ty jsou nekritizovatelné. Celá společnost zamrzne v kómatu.

Tak, milí mladí svazáci, takhle funguje socialismus. Tomuto vývoji se nedá zabránit, Marx vám lhal, lidé nejsou andělé a vždycky pro ně bude košile bližší, než kabát, zrovna jako je tomu u vás, soudruzi. Nelze dělat socialismus lépe, je to systém nefunkční ze své podstaty a pokus o jeho zavedení naprosto vždy vedl, vede a povede k ekonomickému a technologickému úpadku, diktatuře a pronásledování politických vězňů.

P.S.

Ještě poznámka na závěr. Občas se setkávám s adorací JZD Slušovice, které je vydáváno za příklad, jak může socialistický podnik fungovat. Vězte, že je to účelová lež. JZD Slušovice fungovalo jako státem povolený vexlák. (Pokud nevíte, kdo to byli vexláci, pak vězte, že se jednalo o nelegální obchodníky s valutami, směňovali zahraniční měnu od cizinců v kurzu lepším, než byl oficiální a prodávali ji ještě několikrát dráž, protože byla oficiálně naprosto nedostupná). V ČSSR měly všechny podniky zákaz přímého obchodu se zahraničím. Veškeré obchody byly prováděny prostřednictvím Podniků zahraničního obchodu, socialistické podniky neměly vlastní valutové účty, nemohly nic ze zahraničí dovézt (ani to neměly čím zaplatit) a nesměly ani nic napřímo vyvézt a inkasovat tvrdou měnu.

JZD Slušovice to měly povoleno. Díky tomu měly monopol na dovoz různého zboží ze západní Evropy, které následně s velkým ziskem prodávaly československým zákazníkům. Není divu, že takový podnik prosperoval – a že prosperovat přestal, jakmile o svůj monopol přišel. Ale to dodávám jen proto, abyste si, milé děti, nenechaly nabulíkovat pohádku o tom, jak je možno za socialismu s dodržením pravidel marxismu efektivně fungovat.